Napsal: Jakub Malinovský

Dne 20. listopadu 2007 zemřel ve věku 88 let bývalý ministerský předseda britské Jižní Rhodésie a pozdější ministerský předseda nezávislé Rhodésie Ian Smith.

Ian Smith se narodil bělošským osadníkům v Jižní Rhodésii. Vystudoval ekonomii na jihoafrické Rhodesově univerzitě a za druhé světové války působil v řadách britské Royal Air Force jako stíhací pilot. Během války byl vážně zraněn do obličeje, následkem čehož měl doživotně ochrnutou část tváře.

Po válce se ve své rodné Jižní Rhodésii aktivně zapojil do politiky. Postupem času se vypracoval na vedoucího představitele Rhodéské fronty a ministra financí této britské kolonie. V roce 1965 byl hlavním iniciátorem jednostranného vyhlášení nezávislosti Rhodésie, v jejímž čele jako ministerský předseda stanul. Smith byl zastáncem názoru, že Rhodésie patří společně bělošskému i černošskému obyvatelstvu, a obě tyto skupiny by v ní měly žít vedle sebe. Této myšlence byl podřízen i politický systém státu. Polovina poslanců měla být volena bělochy, druhá polovina černochy. Jelikož si však Smith uvědomoval nízkou úroveň vzdělanosti černošského obyvatelstva, mělo být toto stavu dosahováno postupně, a pro začátek dostali černoši nižší počet vyčleněných mandátů.

Systém oddělení dvou hlavních rasových skupin, chcete-li apartheid, byl však trnem oku nejen Velké Británii, ale též OSN a mnohým státům světa. Země Východního bloku aktivně podporovaly skupiny černošských marxistických povstalců a Západ na antikomunistickou Rhodésii pro jistotu uvalil tvrdé hospodářské sankce. Nezávislost Rhodésie uznala jen Jihoafrická republika a i podpora z její strany byla mnohdy spíše vlažnějšího charakteru. Navzdory tomu byla někdejší Rhodésie na své možnosti prosperující zemí, která dokázala zabezpečit své obyvatele daleko lépe než pozdější Mugabeho režim.

Akce marxistických povstalců, zahraniční sankce i mnohé další faktory přispěly k tomu, že se Rhodésie pod Smithovým vedením nakonec podlehla a došlo k vypsání všerasových rovných voleb. Samotný průběh voleb byl dosti pochybný a v čele státu, jehož název se změnil na Zimbabwe, stanul Robert Mugabe. Ačkoliv byly některé z jeho cílů jasné již od samotného počátku, v očích většiny ostatních států světa nebyl s Mugabeho režimem sebemenší problém a jeho oficiální uznání se hrnula doslova ze všech stran. Z relativně prosperující země se stal postupně komunistický stát, který se nachází v těžké ekonomické krizi, a z režimu založeného na snaze o společné dílo při zachování vzájemné odlišnosti režim, který podporuje vraždění bělošských farmářů a komunistické vyvlastňování jejich majetku. Z někdejších 300 000 bělošských obyvatel jich v Zimbabwe žije nyní již pouhých 40 000.

Ian Smith zůstal ve své zemi a i nadále působil jako poslanec. Mugabeho sice ostře kritizoval, ten je však na rozdíl od velké řady jiných bělochů nechal pokojně dožít. Jediný vážný incident nastal v roce 2000, kdy mu bylo po jedné kritice Mugabeho vyhrožováno, že pokud se ze zahraniční cesty vrátí zpět do Zimbabwe, bude zatčen a odsouzen. Smith však těchto pohrůžek nedbal a když přiletěl na letiště v Harare (dříve Salisbury), byl do země vpuštěn a ve vězení také neskončil. Při jedné z vln černošského rabování a vraždění zbylých bělošských obyvatel země policie dokonce chránila jeho majetek. Podle mnohých názorů jej Mugabe využíval jako falešný exemplární důkaz světu, jak přívětivě vlastně se svými odpůrci jedná.

Ian Smith napsal ke konci života dvě vzpomínkové knihy (Bitter Harvest a The Great Betrayal), ve který popisuju zejména období svého premiérského působení. Svá poslední léta strávil Smith v Jihoafrické republice, kam se v roce 2003 přestěhoval z důvodu svého léčení. Jeho stav zhoršila i zpráva o smrti jeho syna Aleca roce 2006 (krom něho vychovával a adoptoval i dvě děti své ženy z jejího předcházejícího manželství).

Ač jistě každý najde na Ianu Smithovi názory a činy, se kterými souhlasí více, a názory a činy, se kterými souhlasí méně, nelze než souhlasit se slovy amerického konzervativce a prezidentského kandidáta za Republikánskou stranu Barryho Goldwatera, že svět potřeboval více takových lídrů.

web autora: http://jakub-malinovsky.blogspot.com/