Napsal: Jiří Hojer

V minulém týdnu dominovaly zahraničnímu zpravodajství dvě události vzdálené zeměpisně, zcela odlišné pokud jde o výklad vlivnými mediálními mágy a vykladači alespoň v našem (našem?!?) civilizačním okruhu, přesto podobné svým pozadím.

V Tibetu vypukly občanské nepokoje rozpoutané rodilými Tibeťany, namířené zejména proti etnickým Číňanům, kteří se od obnovené čínské nadvlády nad touto zemí zhruba před půlstoletím přistěhovávají ve velkých počtech a podle některých odhadů již početně převyšuje původní obyvatele. Západní intelektuálové v této souvislosti často hovoří o nebezpečí zániku tibetské kultury a „bojují“ za její záchranu. Důvodem jistě je mimojiné zájem o tibetskou větev buddhismu (zjednodušeně lámaismus), který je pro zmíněnou skupinu lidí nečím moderní a přitažlivý.

V oficiálně (pro většinu zemí světa) dosud srbském Kosovu tamní zbylí etničtí Srbové protestovali proti převzetí moci Albánci. Ti za podpory mocných zemí (našeho?!?) Západu vyhlásili vlastní stát na území, odkud úspěšně vyhnali velkou část ostatních národností včetně ještě před pár desítkami let převládajích Srbů, kteří toto území pokládají za kolébku své kultury. Donedávna zde také stálo mnoho vzácných a významných náboženskýchstaveb významných pro pravoslavné křesťany. Podle všech zpráv jim však převážně muslimští Albánci přejí ještě méně než dávní turečtí okupanti.

V Tibetu podle doložených svědectví i českých turistů lynčující dav napadal náhodně vybrané etnické Číňany, ale i muslimy. Následkem bylo několik desítek obětí. Proti tomu vláda z Pekingu, která je jinak zřejmě vzhledem k chystané Olympiádě zdrženlivější, vyslala nakonec mohutné ozbrojené síly, které za použití síly situaci zklidnily. Jejich zásah patrně také přinesl smrt několika desítkám obětí na druhé straně. V Kosovské Mitrovici zbylí Srbové ve „své“ části města na čas demonstrativně obsadili budovu soudu a vyhnali dosazené albánské úředníky. Mezinárodní vojenské síly je za použití síly vyhnaly, došlo k přestřelkám a zprávy hovořily o jednom mrtvém po zásahu do hlavy na straně „mezinárodních vojáků“, jmenovitě z Ukrajiny, jednom stejně zasaženém nešťastníkovi ze srbské strany, který byl udržován při životě s nevalnými vyhlídkami a spoustě dalších zraněných obětí.

Bez přihlédnutí k historickým souvislostem obou událostí jsou jejich smysl a pozadí velmi podobné. Je jím strach o přežití vlastní kultury a vlastního národa na určitém území, respektive zájem jiných stran jinou kulturu vytlačit a potlačit. Nemá smysl zde teď rozebírat mnohasetletou nadvládu Číny nad Tibetem, nebo naopak obrovsky spletité pozadí balkánských bojů s všestrannými historickými křivdami, pravdami, poislámšťováním, nenávistí tamných katolíků a pravoslavných atd., zkrátka hledat, kdo má v oněch konfliktech pravdu či koho bychom měli spíše podporovat z hlediska naší historické zkušenosti a pravdy. K dějinným souvislostem média a politici tzv. „hlavního proudu“ beztak nehodlají přihlížet, v horším případě historii postmoderně překrucují a převracejí (a hlásají například absurdity typu „Když nepomůžeme Albáncům v odtržení od Srbska, bude to nový Mnichov“).

Co však nelze přehlédnout, je rozpor ve vnímání a hodnocení obou událostí a dějů. Pro hodnocení událostí v Tibetu lze použít reprezentativní a autentický titulek „Tibet volá o pomoc“. Pro druhou událost naopak „Srbové se snaží vyprovokovat násilí“. U obou událostí zcela odlišné vyznění zpráv a také zcela odlišné postoje politických i jiných „elit“. Přecházení spletitosti problémů a jejich zjednodušování na boj mezi těmi hodnými a těmi zlými v bulvárním stylu už nepřekvapí ani u novinářů a politiků, kteří se sami označují za seriózní a nepopulistické. Takhle okatě selektivní přístup k podpoře jedněch a zavrhování druhých však nemůže přinést dlouhodobě nic dobrého. Řečeno bulvárním stylem dnešní doby: U jedněch je lynčování protivníků vydáváno za „volání o pomoc“ v oprávněném boji za přežití své kultury, u druhých je vyhnání cizích úředníků označováno za jasnou provokaci k násilí.

Důvodem takto selektivního přístupu přitom může být stěží něco jiného než neomarxistický pocit, že jen naše vlastní, tedy evropská, civilizace je nositelkou všeho zla v dějinách. Proto se my, moderní lidé, musíme snažit o její potlačení, dialog s ostatními kulturami a pomáhat ostatním kulturám tam, kde by se před jejich expanzí snad nějací zpátečníci chtěli bránit a ochránit takové zbytky zavrženíhodných hodnot, jako jsou zájmy evropských národů, jejich křesťanské tradice a podobně. Buddhismus, a zvláště ten tibetský, je naopak vnímán jako mírumilovné náboženství, které má světu co říci a měli bychom se od něj mnoho učit. Zdálo by se, že v buddhistických zemích násilí a války neznají, žijí ve spravedlivé společnosti, všude tam vládne právo, pořádek a nejspíš i rovné příležitosti … na rozdíl od zemí vyznávající evropské kulturní tradice nebo křesťanské hodnoty.

Tento text zdaleka nemá působit jako protitibetská agitace, oslava moudrosti čínských komunistů nebo něco v tom smyslu. Jde tu o poukaz na absurdní „oikofobii“ (nenávist ke všemu domácímu) a okatě selektivní vidění světa u sil, které vládnou našim médiím a politice. Pocity úzkosti Tibeťanů ze ztráty vlastní kultury a identity v situaci, kdy se stávají menšinou ve své okupované zemi, jsou zcela pochopitelné. V tom se s našimi (našimi?!?) intelektuály bez potíží shoduji. Když si však stejným způsobem chceme obrazně řečeno zamést před vlastním prahem, podávají ti samí intelektuálové výzvy k trestnímu stíhání a honu na rasisty a xenofoby. Hájení vlastní kultury je podle nich chvályhodné u národů a v zemích pokud možno kulturně, civilizačně i zeměpisně vzdálených. Naopak čím bližší národ a stát, tím menší má právo na obhajobu vlastní kultury i území.

Pokud chcete bránit národní zájmy a nestat se mediálním veřejným nepřítelem číslo jedna, vyberte si nějaký civilizačně vzdálený národ a při troše snahy se můžete těšit i na podporu z veřejných rozpočtů. Je zřejmé, že jednou tahle absurdní situace musí skončit. Otázkou je, jaké hrůzy a neštěstí ten konec budou doprovázet.

zdroj: Národní myšlenka