Napsal: Mark Weber

Evropané jsou pyšní na svou proslulou podporu svobody projevu a toleranci odlišných názorů. Ale existuje tu jedna křiklavá výjimka.
V Německu, Francii, Rakousku, Belgii, Švýcarsku a několika dalších evropských zemích, stejně jako v Izraeli, je veřejné pochybování o oficiální verzi historie holocaustu zločinem. Ti, kteří ohledně zmíněné kapitoly historie vyjádří odlišné názory, jsou běžně vězněni, pokutováni nebo doháněni k emigraci.
V současné době jsou v Evropě za mřížemi tři přední „popírači holocaustu“.

David Irving
Nejznámějším evropským „zločincem myšlení“ je David Irving, autor mnoha knih o vojenské historii a druhé světové válce, včetně několika mezinárodních bestsellerů. Osmašedesátiletý britský historik je držen ve vězení od 11. listopadu 2005, kdy byl během návštěvy Rakouska zatčen za „zločin“ – spáchaný 16 (!) let předtím – jehož se měl dopustit během své diskuse pořádané v této zemi zmínkou o „mýtických“ plynových komorách v Osvětimi. Kauce byla zamítnuta, takže byl vězněn až do soudního přelíčení 20. února 2006, kdy ho soud ve Vídni za jeho „popíračské“ poznámky odsoudil na 3 roky vězení.
Noviny, političtí vůdci i intelektuálové po celém světě nečekaně tvrdý rozsudek ihned odsoudili, stejně jako zákony, podle nichž jsou on a další „popírači“ vězněni a pokutováni. (Jediné souhlasné hlasy vzešly, jak se dalo předpokládat, od sionistů.)
Irving se ve vězení věnuje psaní o historii, četbě, korespondenci a monografii o své zkušenosti s vězením. Proti rozsudku se odvolal a doufá v brzké propuštění. Jeho vězeňská adresa je:

David Irving
Gef. Nr. 70306
Justizanstalt Josefstadt
Wickenburggasse 18-20
1082 Vienna
Austria

Ernst Zündel
Ernst Zündel – v Německu narozený publicista, grafik a vydavatel – byl zatčen 5. února 2003 ve svém venkovském domě ve východním Tennessee, kde poklidně žil se svou manželkou Ingrid Rimlandovou. Byl zadržen pod záminkou, že zmeškal pohovor s americkým imigračním úředníkem, přestože do USA přišel legálně, je manželem americké občanky, nikdy nebyl trestán a jednal v plném souladu se zákony jako legálně, trvale usazený občan.
Po dvou týdnech věznění byl deportován do Kanady. Tam byl dva roky – od února 2003 do března 2005 – držen v samovazbě jako možná hrozba „národní bezpečnosti“. Jeho zatčení a uvěznění vyvolalo širokou mediální pozornost. Několik kanadských novin, včetně věhlasných torontských Globe and Mail, a několik nezávislých analytiků uznalo, že je vězněn nelegálně na základě neopodstatněné záminky. 1. března 2005 byl Zündel deportován do Německa, a od té doby je držen ve vězení v Mannheimu.
Byl obviněn z podněcování „nenávisti“, čehož se měl dopustit napsáním nebo distribucí textů, které „schvalovaly, popíraly nebo bagatelizovaly“ genocidní jednání německého režimu v období války, a které „hanobily památku [židovských] mrtvých“. Na prvním místě spisů, citovaných v obvinění, jsou texty z webu Zundelsite, jenž je registrován na jeho manželku, která ho i udržuje, ve Spojených státech, kde jsou všechny takové texty naprosto legální. Obžaloba varuje, že by mohl dostat čtyři roky vězení.
Zündelův proces začal 8. listopadu 2005 dramatickým střetem mezi jeho právními zástupci a předsedou senátu. V dalších měsících byla zdlouhavá jednání občas vzrušená, ale častěji se utápěla ve sporech ohledně důkazů a v procedurálních problémech.
Příznivci Zündela, kteří do soudní síně přicházeli ve velkém množství, mu po určitou dobu na začátku každého jednání prokazovali úctu tím, že při každém jeho příchodu do síně povstali. Ale soudce tento a všechny další projevy sympatií nakonec zakázal.
Soud bude pokračovat minimálně do začátku prosince.
Sedmašedesátiletý Zündel je za mřížemi už skoro 3 roky – aniž by byl shledán vinným z jakéhokoliv zločinu! Ve své cele podrobně sleduje mezinárodní zprávy a trendy, píše dopisy a čte. Stravu a životní podmínky má, podle svých zpráv, lepší než během věznění v Kanadě.
Dopisy mu lze psát na adresu:

Ernst Zündel
JVA Mannheim
Herzogenrieder Str. 111
D - 68169 Mannheim
Germany

Germar Rudolf
Germar Rudolf (narozený roku 1964 v Německu) se začal vážně zabývat výzkumem problematiky plynových komor během svého doktorského studia na prestižním Max Planck Institutu pro fyziku pevných těles. Mladý chemik provedl forenzní posudek údajných plynových komor v Osvětimi-Březince se závěrem, že z různých technických důvodů nemohly být používány k popravování.
Po zveřejnění jeho zjištění v roce 1993 byl z Institutu vyhozen a soud ve Stuttgartu rozhodl, že jeho zpráva „popírá systematické vyvražďování židovského obyvatelstva v plynových komorách“, a proto představuje „pobuřování lidu“, „podněcování k rasové nenávisti“ a „pomluvu“.
V roce 1996 byl odsouzen ke 14 měsícům vězení. Aby se vyhnul odpykání trestu, uprchl ze země nejprve do Anglie a pak do Spojených států. V USA založil vydavatelskou firmu, v níž vyšla celá řada vědeckých revizionistických titulů, a dohlížel na vydávání dvou revizionistických časopisů, jednoho v němčině a jednoho v angličtině.
V říjnu 2005 byl zatčen v Chicagu a o několik týdnů později byl deportován do Německa, přestože má se svou americkou manželkou (občankou USA) malou dceru. Od té doby si v německém vězení odpykává svůj „původní“ rozsudek z roku 1996. Soud ve věci jeho novějších „popíračských“ zločinů byl zahájen 14. listopadu 2006 v Mannheimu a očekává se, že bude trvat nejméně 2 měsíce.
Dopisy mu lze psát na adresu:

Germar Rudolf
JVA Heidelberg
Oberer Fauler Pelz 1
69117 Heidelberg
Germany

Další oběti

Případy Irvinga, Zündela a Rudolfa nejsou rozhodně nijak ojedinělé. Mezi mnoho dalších obětí evropských zákonů proti „popírání holocaustu“ patří Gaston-Armand Amaudruz a Jürgen Graf ve Švýcarsku, Jean Plantin a Georges Theil ve Francii, Günter Deckert, Hans Schmidt a Fredrick Toben v Německu, Pedro Varela ve Španělsku a Siegfried Verbeke v Belgii.
Vedoucím revizionistickým vědcem v Evropě je Robert Faurisson. V průběhu let byl tento profesor literatury (nyní v důchodu) častokrát nucen bránit se kvůli svým otevřeným spisům a prohlášením o holocaustu před francouzskými soudy. Také přestál několik útoků ze strany židovských zločinců, včetně nejméně jednoho téměř smrtelného.
V jeho poslední soudní bitvě ho pařížský soud 3. října 2006 shledal vinným z „popírání holocaustu“, kterého se měl dopustit, když v rozhovoru pro iránskou televizi řekl, že Němci během druhé světové války „nikdy nepoužili“ ani jedinou popravčí plynovou komoru. Tato poznámka podle soudu představuje „spoluúčast na popírání existence zločinů proti lidskosti“, jak je definoval Norimberský tribunál v letech 1945-46. Soud udělil Dr. Faurissonovi podmíněný trest ve výši 3 měsíců a pokutu 7.000 euro.
Dalším z nejsledovanějších „popíračských“ případů byl Robert Garaudy, francouzský vědec, jenž se během druhé světové války přidal k hnutí odporu a několik let byl poslancem francouzského Národního shromáždění za komunistickou stranu. Později se s komunismem rozešel a konvertoval na islám. Po vydání knihy Zakládající mýty moderního Izraele (The Founding Myths of Modern Israel) v roce 1995 byl podle francouzského Gayssotova zákona obviněn z popírání zločinů proti lidskosti, jak je definoval Norimberský tribunál. (Americké vydání této knihy přinesl IHR.) Po procesu, který vyvolal širokou mezinárodní pozornost, ho v únoru 1998 francouzský soud shledal vinným a pokutoval ho částkou odpovídající 40.000 dolarům.
Možná nejbizardnějším „popíračským“ případem je Robert Hepp, profesor sociologie na Univerzitě v Osnabrücku. Německý soud v roce 1998 prohlásil, že Dr. Hepp porušil zákon napsáním latinské věty v poznámce pod čarou na straně 544, jež označovala tvrzení o systematickém vyhlazování Židů jedovatými plyny během druhé světové války jako „fabula“ (báje). Soud prohlásil, že tato věta představuje „pobuřování lidu“, že „zhanobila a pošpinila památku [židovských] mrtvých“ a že by mohla „otřást důvěrou v zákonnou ochranu Židů, kteří žijí v [Německé] Spolkové republice, a podstatným způsobem zmenšit jejich mentálně-emoční schopnost žít v míru a ve svobodě“. Soud také nařídil zničení všech neprodaných knih.

Nespravedlnost a jednostrannost

Evropské zákony proti „popírání holocaustu“ porušují odvěké a univerzální standardy spravedlnosti. Jsou zesměšněním tolerance a podpory svobody projevu a názoru, které si Evropané nárokují.
Cenzorské zákony jsou v historii západní civilizace obrovským krokem zpátky. Manifestují a podporují atmosféru honu na čarodějnice. Na základě těchto zákonů bylo zakázáno několik tuctů knižních titulů, tisíce knih a dalších textů byly odstraněny z knihoven, zabaveny vydavatelům a zničeny.
„Popíračské“ zákony brání historickému výzkumu a omezují svobodu projevu. Vytvořily novou třídu „zločinců myšlení“ a politických vězňů. Pro oběti těchto Orwellovských zákonů není pravda žádnou obhajobou. Kriminalizována jsou dokonce i nepopiratelně pravdivá tvrzení, pokud „bagatelizují“, „očišťují“ holocaust nebo „hanobí památku“ židovských obětí z válečného období.
„Popíračské zákony“ jsou selektivní a jednostranné. Podporují nehorázný dvojí metr, který kriminalizuje literaturu a prohlášení, jež Židé považují za útočné, zatímco povolují literaturu, která uráží křesťany, muslimy apod. Uzákoňují privilegovaný status Židů a židovských zájmů.
A byl to tento status, který přiměl Alaina Finkielkrauta, předního francouzského židovského intelektuála, aby napsal esej vydanou v roce 1998 v předním francouzském deníku Le Monde:

„Ach, jak sladké je být na konci 20. století Židem! Historie nás již nežaluje, ale jsme jejími miláčky. Duch doby nás miluje, ctí a brání, a dohlíží na naše zájmy; dokonce potřebuje náš souhlas. Novináři sepisují nelítostná obvinění proti všemu evropskému, co ještě jde cestou nacistických kolaborantů a proti těm, kdo na nacistickou éru vzpomínají s nostalgií. Církve se kají, státy činí pokání…“

Dobře organizovaná kampaň

Evropské zákony proti „popírání holocaustu“ nejsou žádnými spontánními výrazy spravedlivého rozhořčení. Ve skutečnosti jsou výsledkem dobře organizované kampaně mocných židovsko-sionistických skupin, včetně Světového židovského kongresu a Centra Simona Wiesenthala – kampaně, kterou podporují servilní nežidovští politici.
V březnu 1982 vydal londýnský Institut pro židovské záležitosti (Institute of Jewish Affairs) spolu se Světovým židovským kongresem zprávu „Vytváření zákonů o popírání holocaustu v právním řádu“ (Making the Denial of the Holocaust a Crime in Law), v níž vytyčil detailní plán pro legislativu „popírání holocaustu“ po celém světě. „Proto je podstatné uvést do praxe speciální zákony proti popírání holocaustu,“ zní závěr této zprávy.
V roce 1991 volalo hlavní židovské sdružení v Austrálii, Výkonná rada australského židovstva (Executive Council of Australian Jewry), po zavedení zákonů proti „popírání holocaustu“ v této zemi. V červnu 1998 prohlásil Mezinárodní svaz židovských právníků a advokátů (International Association of Jewish Lawyers and Jurists), že „popíračské“ zákony, které již v některých zemích platily, jsou příliš shovívavé, a rozhodnul se vypracovat novou a přísnější legislativu, která ve více než 20 zemích staví odlišné pohledy na zacházení se Židy během druhé světové války mimo zákon.

Rostoucí opozice

V posledních letech začalo uznávat zjevně nespravedlivý a hanebně pokrytecký charakter „popíračských“ zákonů stále více Evropanů.
V prosinci 2005 vydali francouzští intelektuálové veřejnou žádost o svobodu historického bádání a projevu, která obsahovala požadavek zrušení zákona proti „popírání holocaustu“. Podepsaly ho stovky vědců, včetně některých nejprominentnějších intelektuálních osobností v zemi. „Historiografie nesmí být záležitostí soudů,“ deklarovala tato žádost. „Ve svobodné zemi by o historické pravdě neměly rozhodovat ani soudy ani parlament. Do sféry vlivu státu, i když má ty nejlepšími úmysly, historiografie nespadá. Požadujeme zrušení těch zákonných omezení, která nejsou hodna demokratického režimu.“
Švýcarský ministr spravedlnosti Christoph Blocher nedávno volal po tom, aby jeho země zrušila zákon proti „popírání holocaustu“. Švýcarské právo, řekl, by mělo být pro ostatní národy signálním ohněm.
Podobnou žádost nedávno přednesl i britský historik Timothy Garton Ash. V eseji, jež vyšla v britském deníku The Guardian a v Los Angeles Times, vlivný oxfordský univerzitní vědec napsal: „Nikdo nemůže uzákonit historickou pravdu. Pokud vůbec lze historickou pravdu určit, pak musí být objevena svobodným vědeckým výzkumem, argumentací vědců nad důkazy a fakty, zkoumáním a diskutováním vzájemně protichůdných tvrzení beze strachu z obžaloby nebo perzekuce… Abychom nevytvářeli nová, právně vynucená tabu o historii, národní identitě a náboženství, měli bychom odstranit ta, která v našich zákonících ještě zůstávají. Ty evropské země, které je ještě mají, by měly zrušit nejen své zákony o znevažování, ale i zákony o popírání holocaustu. Jinak nelze obvinění z dvojího metru vyvrátit.“

zdroj: Institut For Historical Review
Translation © Erik Sedláček 2006