Napsal: Hubert Veverka

Rusko odmítlo vydat Británii bývalého agenta KGB Andreje Lugového, kterého britské úřady podezřívají z vraždy jiného bývalého agenta KGB Alexandra Litviněnka. Následovala diplomatická a vyhošťovací přestřelka, při níž Londýn tvrdí, že Moskva porušuje mezinárodní smlouvy, Moskva kontruje tím, že vydání Lugového neumožňují ruské zákony, a obviňuje Londýn z toho, že také nevydává některé v Rusku stíhané osoby, např. podnikatele Borise Berezovského. (Komické na tom je, že Berezovsky po jistou dobu finančně podporoval jak Lugového, tak i jeho údajnou oběť.)

Agilní přívrženci demoliberálního pokroku mohou argumenty Moskvy jen těžko popřít, neboť je faktem, že Británie dlouhodobě hází veškeré ruské žádosti o vydání stíhaných osob do koše, proto povětšinou volí morální rozlišení (Ano, i v době všudypřítomného liberalismu existuje morálka, jen není jasné, odkud se vzala. Že by emanovala tzv. „z lidu“?) a poukazují na to, že je nebetyčný rozdíl mezi vrahounem, který poloniem 210 usmrtil ušlechtilého antiputinovce, a spořádaným podnikatelem, jemuž leží na srdci demokratizační proces v jeho bývalé vlasti. Představa agenta KGB a mafiána bojujících ruku v ruce za mír a demokracii jistě nutí k zamyšlení, není-li přímo námětem pro další hollywoodský akční film. Nicméně i tento mravní imperativ selhává, podíváme-li se blíže na některé jiné osoby, jež chrání láskyplná náruč kolébky novověké demokracie. Jednou z nich je i Helena Wolińska (Fajga Mindla Danielak).

Bestie v uniformě

Helena Wolińska se narodila 28. února 1919 ve Varšavě. Během II. světové války sloužila v Armii Ludowej (Lidové armádě), komunistické odbojové skupině, která bojovala nejen proti Němcům, ale také proti polskému vlasteneckému hnutí, zejména Armii Krajowej (Zemské armádě), a všem „reakčním živlům“, které stály v cestě Rudé armádě a komunistické revoluci. Lidová armáda dokonce 17. dubna 1944 ve spolupráci s gestapem (sic!) provedla akci k získání tajných materiálů Delegatury Rządu na Kraj, což byl vrcholný orgán podzemní vlády v Polsku, jehož cílem bylo spravovat zemi v době okupace a připravovat vlast na poválečnou situaci. Němci takto získali informace o konspirační síti Zemské armády a Lidová armáda jména předválečných policejních agentů v komunistickém hnutí.

Během války stihla Helena Wolińska kromě vlastizrádné činnosti také odejít od svého muže Włodzimierze Bruse a seznámit se svým budoucím manželem a stoupající hvězdou komunistického hnutí v Polsku, Franciszkem Jóźwiakem. Ten jí také po válce zajistil dokončení studia práv (doktorát získala za práci „Přerušení těhotenství z pohledu zákona“) a místo v Komendzie Głównej Milicji Obywatelskiej (Vrchním velení občanské milice) a později i na prokuratuře.

Za celou svou komunistickou kariéru vděčila Wolińska zejména svému muži, který nebyl žádným bezvýznamným soudruhem, nýbrž voditelem rudé masy. V prvních poválečných letech zastával místo vrchního velitele Občanské milice a po té byl dlouholetým funkcionářem Biura Politycznego KC PZPR (Politického úřadu ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany, čili politbyra), předsedou Centralnej Komisji Kontroli Partyjnej (Ústřední stranické kontrolní komise), místopředsedou vlády a předsedou Najwyższej Izby Kontroli (Nejvyššího kontrolního úřadu).

S podporou vlivného manžela získala také neochvějnou pozici na prokuratuře a časem i postup do Naczelnej Prokuratury Wojskowej (Vrchní vojenské prokuratury), kde se stala šedou eminencí. V kolektivu nebyla, eufemisticky řečeno, příliš oblíbená a někteří o ní dokonce tvrdili, že vleze do postele každému, kdo zastává významné místo. Údajně byla svého času i Bierutovou milenkou. Wolińska všude chodila v uniformě, a to dokonce i v kruhu rodiny, což u některých jejích rozumnějších členů vyvolávalo mírné rozpaky a obavy. Nakonec si za to mezi polskými vlastenci vysloužila přezdívku „bestie v uniformě“. Když byl v roce 1956 její manžel uznán za stalinistu a „sežrán“ revolučními soudruhy, což znamenalo vyhnání z ráje státních a stranických slastí, Wolińska jej ihned opustila a vrátila se ke svému prvnímu muži Włodzimierzi Brusovi, který mezitím udělal kariéru jako marxistický ekonom. Brus se stal dokonce v roce 1949, ve věku 29 let, profesorem ekonomiky, k čemuž mu postačilo sepsání několika prosovětských brožur a funkce armádního politruka.

V době stalinismu si Wolińska kariérně polepšila až k funkci zástupce vrchního vojenského prokurátora, kterým tehdy nebyl nikdo jiný než známý komunistický masový vrah generál Zarako-Zarakowski. Z pozice své funkce často vynášela bez jakéhokoliv právního důvodu rozhodnutí o tzv. dočasném zatčení, v čemž se vyznačovala naprostou bezohledností. Jak později uvedl tehdejší soudní zapisovatel Zygmunt Mączyński: „Wolińska se výjimečně brutálně chovala zejména k členům AK (Armii Krajowej)… nenáviděla Poláky víc než Němce.“

Wolińska má na svědomí celou řadu nespravedlivých procesů s polskými vlastenci. Mimo jiné více než dva roky držela neoprávněně ve vězení šéfa kieleckého štábu AK Wojciecha Borzobohatého, který měl být v roce 1950 propuštěn na amnestii! Její chování bylo o to krutější, že Borzobohatý byl po letech strávených v kriminále zcela chromý. Na prosby jeho manželky Wolińska vůbec nereagovala. V roce 1953 byla na základě jejího příkazu zatčen člen AK Juliusz Sobolewski „Roman“. V zinscenovaném procesu byl odsouzen k trestu smrti. Jak později vzpomínala maželka Sobolewského, Krystyna: „Když Státní rada odmítla změnu rozsudku, šla jsem celá zoufalá do kanceláře Wolińské a ptala jsem se jí, jak je možné, že hrdina, vlastenec nevinně zemře. Wolińskou má slova vůbec nevzrušila, ani se na mě nepodívala. Vyhodila mě z kanceláře se slovy, že je to její nejhorší den v životě, protože zemřel Stalin.“ Sobolewskému byl nakonec rozsudek přeci jen zmírněn a to dokonce na přímluvu samotného Jóźwiaka, který se tehdy pohádal se svou ženou. Ze svobody se však příliš dlouho netěšil. Vyčerpán krutými lety strávenými ve vězení, a zejména v cele smrti, zemřel počátkem dubna 1956. Nejznámějším politickým procesem, v němž se Wolińska angažovala, je však justiční vražda hrdiny polského vlasteneckého odboje Augusta Emila Fieldorfa.

Za Boha, čest a vlast – proti hnědým, proti rudým

August Emil Fieldorf „Nil“ se narodil 20. března 1895 v Krakově. Ve věku 15 let vstoupil do paramilitární organizace Strzelec, v níž také dokončil poddůstojnickou školu. 6. srpna 1914 se přihlásil jako dobrovolník do I. Brygady Legionów (Brigády legií). Za tři roky získal hodnost seržanta. Ve stejném roce, tj. 1917, odmítl spolu s dalšími příslušníky I. Brigády legií, složit přísahu císaři Vilémovi II., následně byl poslán na italskou frontu, kde v srpnu 1918 dezertoval a přihlásil se do Polskiej Organizacji Wojskowej (Polské vojenské organizace). Během polsko-bolševické války (1919-1921) se jako velitel roty účastnil osvobozování Daugavpilsu, Žitomiru a kyjevského tažení. Těsně před vypuknutím II. světové války byl v hodnosti podplukovníka jmenován velitelem 51. pluku pohraničních střelců.

Po nacisticko-bolševické invazi do Polska bojoval v 12. pěchotní divizi, která však byla 9. září 1939, poté, kdy německá armáda přivolala na pomoc tankovou divizi, poražena u Iłżi. Následně se v civilu probil do rodného Krakova, odkud se pokusil dostat do Francie. Na slovenských hranicích byl však v říjnu 1939 zatčen a internován. Několik týdnu na to z internačního tábora utekl a podařilo se mu dostat na západ, kde se přihlásil do vznikající polské armády.Ve Francii dokončil štábní kurz a získal hodnost plukovníka. V září 1940 byl jako první zástupce polské armády vyslán zpět do Polska. V červenci 1944 byl jmenován zástupcem velitele AK generála Leopolda Okulického. Krátce před porážkou Varšavského povstání získal hodnost brigádního generála a byl jmenován vrchním velitelem organizace NIE (Zkratka slova „Niepodległość“ – Svrchovanost nebo také Svoboda), jejímž cílem bylo bojovat za svobodu Polska po příchodu Rudé armády, tedy v podmínkách ruské okupace. Dne 7. března 1945 jej pod jménem Walenty Gdanicki zatkla NKVD a nepoznán byl odeslán do pracovního tábora na Uralu. Po odpykání trestu se v říjnu 1947 vrátil pod falešným jménem do vlasti, kde žil střídavě ve Varšavě, Krakově a Lodži.

Na základě amnestie, kterou komunisté v roce 1947 zaručili členům AK beztrestnost, odhalil svou totožnost. 10. listopadu 1950 byl tzv. Úřadem bezpečnosti (něčím na způsob polské StB) zatčen a odvezen do vězení ministerstva veřejné bezpečnosti. Ani mučením Fieldorfa nepřinutili ke spolupráci s Úřadem bezpečnosti. Odmítal komunistům sdělit jakékoliv informace. Následně byl prokurátorkou Helenou Wolińskou obviněn z údajné spolupráce s Němci (sic!). Soud probíhal, jak měl. Všichni svědci svědčili, jak měli. Soudce postupoval, jak měl – znal rozsudek ještě před zahájením procesu. A výrok vynesený 16. dubna 1952 zněl také, jak měl: trest smrti oběšením – podle čl. 1 dekretu ze dne 31. srpna 1944 o trestech pro fašisticko-hitlerovské zločince. Generál August Emil Fieldorf „Nil“, velký bojovník za svobodu Polska, odevzdal o třetí hodině odpolední ve věznici Varšava-Mokotów svou duši Bohu. Jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Na vojenském oddělení powązkowského hřbitova ve Varšavě lze navštívit alespoň „Nilův“ symbolický hrob.

A až Soudce zasedne…

Helena Wolińska nebyla pochopitelně jediná, kdo se podílel na justiční vraždě generála Fieldorfa. Celý proces dirigovala soudkyně Maria Górowska, která nakonec také vydala konečný rozsudek. Až do své smrti v roce 1998 nevyjádřila nad svým hanebným činem nejmenší lítost. V soudním líčení prvního stupně byl žalobcem Benjamin Wajsblech, který zemřel v únoru 1991 ve Varšavě. Nejvyšší soud zasedal ve složení: soudce Emil Merz, který emigroval v šedesátých letech do Izraele, kde v roce 1972 zemřel; soudce Gustaw Auscaler, jenž rovněž utekl do Izraele a nakonec tam zemřel, působil dokonce jistou dobu v Tel Avivu jako prokurátor; prokurátorka Paulina Kernová, která v roce 1968 odjela navždy do Izraele a v roce 1995 zde zemřela.

Jedinou osobou, která dnes žije a může být za justiční vraždu hrdiny polského odboje potrestána, je tedy Helena Wolińska. Ta však spolu se svým manželem Włodzimierzem Brusem v roce 1968 utekla před čistkami v rámci komunistické strany do Velké Británie. Oba záhy rozpoznali krásy „prohnilého Západu“. Brus se mávnutím kouzelného proutku rázem proměnil z marx-leninského národohospodáře na kritického analytika socialistické ekonomiky a stal se profesorem na Oxfordu. Je snad zbytečné podotýkat, že oba zapálení stalinisté zapáleně konvertovali na demoliberální víru.

V roce 1989 byl generál Fieldorf rehabilitován a rozsudek změněn na: „nedopustil se zločinu, z něhož byl obžalován“. (Mimochodem, již v roce 1958 došla Generální prokuratura k závěru, že důkazy v procesu s generálem Fieldorfem byly nedostatečné.) V roce 1999 zaslalo polské ministerstvo spravedlnosti žádost britským úřadům o vydání Heleny Wolińské-Brusové, která byla obviněna ze spoluúčasti na vraždě generála AK Augusta Emila Fieldorfa „Nila“. Britská strana dlouhou dobu na žádost nereagovala, odpověděla až v roce 2006 (sic!), a to v tom smyslu, že Helenu Wolińskou nevydá, neboť se jedná o občanku Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Sama Wolińska prohlásila, že se cítí být nevinná a celé řízení proti její osobě má politický a antisemitský charakter.

Jedinou satisfakcí na tomto světě je, že polský prezident Lech Kaczyński odebral v roce 2006 Heleně Wolińské Rytířský kříž Řádu polského obrození, který dostala v roce 1945, a Komandérský kříž téhož řádu, který dostala v roce 1954 za zásluhy pro bolševismus. Prezident Kaczyński ve stejném roce vyznamenal generála Fieldorfa „in memoriam“ nejvyšším polským vyznamenáním, Řádem bílého orla.

Jednou však přijde den, kdy paní doktorce práv, stalinistce a demokratce, budou na nic protekce u soudruhů nebo láskyplná ochrana úřadů Velké Británie.

Judex ergo cum sedebit,
quidquid latet apparebit:
nil inultum remanebit.

A až Soudce zasedne,
vše skryté bude zjevné,
nic už trestu neunikne.