Napsal: Nebojsa Malic

Prohlásit pouze, že uplynulý rok byl zajímavý, příšliš nestačí. Na jedné straně nedošlo na Balkáně k žádné válce, vzpourám, pogromům nebo masakrům. Na druhou stranu se dramaticky snížil vliv impéria v oblasti, což bylo nejpravděpodobněji následkem dlouhodobé porážky, kterou celosvětově podstupuje. Emisaři z Washingtonu, Bruselu a Haagu už nejsou vítáni jako polobozi. Místokrálové a zmocněnci jsou posíláni k čertu. Roky urážek, útlaku a donucování vyprodukovaly opačný účinek, než bylo zamýšleno.

Jak se rozdíly mezi realitou a impériem vyrobenými “fakty” stávají stále jasnější, zjevný nesoulad vede k šílenství, či prověřování vlastních přesvědčení. Velká konstrukce lží se už nemůže déle udržet.

Haag: selhání inkvizice

Rok začal pro inkvizici v Haagu dobře. Bělehrad se nacházel pod obrovským tlakem, aby zatknul bosensko-srbského generála Ratka Mladiče, a hlavní žalobkyně Carla del Ponte měla právo veta ohledně vztahů EU se Srbskem. Proces se Slobodanem Miloševičem se však nijak dobře nevyvíjel. Po čtyřech letech obžaloby a obhajoby Miloševič vážně onemocněl a kauza se vyvíjela do ztracena. Přestože utratili miliony dolarů, vytvořili stovky tisíc stran papírování a přivedli během tří let témeř tři stovky svědků, nezvládli žalobci prokázat žádné ze svých tvrzení. Miloševič úspěšně napadal jejich zlovolné výklady historie a politiky v bývalé Jugoslávii a jeho křížové výslechy ukazovaly svědectví svědků v lepším případě jako irelevantní, v horším jako křivopřísežná. Takže nakonec bylo pro haagskou inkvizici úlevou, když byl 11.března Miloševič objeven ve své cele mrtvý. Přestože ho inkvizice nikdy neodsoudila, imperiální soud veřejného mínění nad ním vyhlásil rozsudek - vinen z čeho byl obviněn, samozřejmě.

Nicméně se ukázalo, že Miloševičova smrt pošpinila zlatý hřeb panujícího pseudo-právního teroru inkvizice. Skutečně směšné odsouzení muslimského válečníka Nasera Oriče v červenci - odsouzen ke dvěma letům a ihned propuštěn - a fraškovité odsouzení bosensko-srbského vůdce Momčilo Krajišnika v září - odsouzeného na 27 let za pravděpodobnou účast v údajném srbském spiknutí - degradovala ICTY do bezvýznamnosti. Potom už došlo ke ztrátě vlivu na Bělehrad; poté, kdy Carla del Ponte sabotovala rozhovory EU se Srbskem v květnu 2006, protože vláda Vojislava Koštunici nezatkla generála Mladiče, Bělehrad pouze pokrčil rameny a přestal věnovat haaagské megeře pozornost.

Srbsko udržuje stále stejný postoj

Na počátku roku 2006 impérium s jistotou prohlásilo, že “konečné řešení” balkánské krize je na dosah a je nevyhnutelné. Na okamžik se i zdálo, že věci jdou podle jeho představ. Srbská jednání s EU byla v květnu pozastavena. Konec tohoto měsíce přinesl také překvapivé vítězství černohorským separatistům. Po téměř devíti letech vyhrožování vystoupením ze Srbska a vymáhání zvláštních výhod na toto konto, deklaroval zkorumpovaný režim Mila Djukanoviče na základě podvodně zmanipulovaného referenda nezávislost. A nic se nestalo.

Zatímco pozice většiny Černohorců, kteří se označují za etnické Srby, je horší, pozice Srbska se dramaticky zlepšila. Bez “černohorské otázky” ztratilo impérium další páku, kterou mohlo řídit Bělehrad.

Koncem června začali občané Srbska přerušovat sérii urážek a ponižování nasměrováním jejich cesty cesty směrem pryč od Západu blíže k jejich vlastnímu kontextu, když řekli imperiálním představitelům, kam přesně si můžou strčit své hrozby a falešné sliby. To se setkalo ve Washingtonu a Bruselu se vzrůstajícím pocitem paniky, protože srbští “quislingové” už přestali poslouchat pokyny. Po více než deseti letech zneužívání - včetně blokády, bombardovací války, částečné okupace a financování převratů - zamířených na Srbsko je impérium uvedeno ve zmatek, jak mohou být Srbové naštvaní a zahořklí.

Falešnou nabídku vzdát se Kosova za teoretický slib možného členství v EU a NATO Srbsko odmítlo. Taková “nekompromisnost” byla považována za neodpustitelnou listem Washington Post, který se v červenci ve svém hysterickém úvodníku pustil do srbského prezidenta i premiéra prohlášením, že Srbsko by si potřebovalo zvolit “lepší vůdce”.

Na konci října dostala vratká koaliční vláda Vojislava Koštunici souhlas pro svůj návrh ústavy prostřednictvím národního referenda. Nová ústava - těžkopádná a nesouvislá, ale lepší než ta předešlá - potvrdila srbský nárok na Kosovo jako na nedílnou součást svého území. Přijetí referenda odstartovalo odpočítávání pro všeobecné volby a přinutilo impérium zdržet rozhodnutí o konečném stavu Kosova až do doby po hlasování v lednu 2007. Ve svém posledním a zoufalém donucovacím pokusu sází impérium na “lepší vůdce” a vede kampaň zjevné podpory “demokratickým” stranám doufajíc, že jejich očekávaný triumf by mohl připravit cestu k oddělení Kosova.

Kosovo: frustrující okupace

Smrt kosovsko-albánského “prezidenta” Ibrahima Rugovy na konci ledna pozdržela začátek “rozhovorů o statusu” okupované srbské provincie. Přesto výlev (nezasloužené) chvály na Rugovu v západních médiích vytvořil atmosféru soucitu s Albánci a nezávislost byla poprvé otevřeně hlásána jako přednostní řešení pro Kosovo.

Brzy poté vydala Kontaktní skupina prohlášení, které nechává nezávislost jako jedinou přijatelnou volbu. Britský diplomat John Sawers při svém projevu ke kosovským Albáncům v únoru téměř jednoznačně prohlásil, že nezávislost je nevyhnutelná. Impérium řídilo i albánskou změnu vedení v Prištině. Prozatímní “premiér” Bajram Kosumi byl začátkem března nahrazen válečným vůdcem teroristické UCK Agimem Ceku.

Ale zbytek roku už směřoval projekt oddělení Kosova od Srbska do ztracena. Sebevědomá prohlášení impéria se setkávala s rozhodným odporem Bělehradu, opozicí Ruska a rostoucí frustrace Albánců přinesla násilí proti Srbům i jejich mezinárodním “osvoboditelům”. Bitva o Kosovo je daleko od konce.

Bosna: gordický uzel

Ústavní dodatky, které měly z Bosny vytvořit více centralizovanou zemi a které byly navrženy americkým velvyslanectvím, byly v dubnu těsně poraženy. Vedoucím opozice vůči dodatkům byl Haris Silajdzic, muslimský nacionalista a samozvaný bojovník za centralizaci.

Silajdzicovo skotačení mu přineslo vedení bosenských muslimů a místo v tripartitním prezidenství, ale také vydláždilo cestu pro nebývalou politickou angažovanost politických sil na srbské straně a vývoj Milodara Dodika v klíčového a silného hráče v Bosně. Projekt plíživé centralizace, který trvale pokračoval od roku 1996, kdy se první Vysoký zástupce chopil úřadu, se v roce 2006 zastavil. Na prostý zmatek v řídících strukturách muslimsko-chorvatské federace, ve srvonání s kterou je Srbská republika vzorem funkčnosti a efektivity, vytáhl koberečk z pod nohou zastánců centralizace.

Se svou rozhodující a zásadně nevyřešenou národnostní otázkou tak Bosna zůstává místem, kde příslib lidské slušnosti neustále bojuje s moderním utlačujícím státem.

Epilog

Od doby před šestnácti lety, kdy se Jugoslávie začala rozpadat, jsou její části stále vzdálené pokojnému a klidnému řešení. Evropské a americké zásahy, politické i vojenské, za toto období nevytvořily mír, ale jednoduše změnily kontext konfliktů a ovlivnily jejich průběh.

“Konečné řešení” předvídané politiky ve Washingtonu, Londýně a Bruselu není nikde v dosahu; ve skutečnosti naopak rychle vykluzuje z jejich sevření, zároveň s celosvětovým selháváním impéria. Následující rok možná ukáže kompletní rozpárání plánů impéria na Balkáně, protože politické, sociální a ekonomické skutečnosti pokračují v nabourávání propagandou vytvořených iluzí. Je těžké předvídat co nahradí imperiální architekturu, ale nyní existuje možnost pro lepší Balkán, největší od doby, kdy došlo k implozi Jugoslávie.

zdroj: Nevhodné zprávy