Napsal: Stanislav Krátký

1. července čínský prezident Chu Ťin-tchao přestříhl červenou pásku a do tibetského hlavního města Lhasy vyjel první vlak s 600 cestujícími na palubě. „Je to obrovský úspěch čínského lidu a současně div ve světové historii železnic,“ řekl prezident na velkolepé otevírací show, kterou čínská televize přenášela v přímém přenosu. Co se však skrývá za tímto megalomanským projektem? Proč komunistická Čína vybudovala 1.142 km dlouhou trať, která protíná pět významných průsmyků až ve výšce 5. 072 m.n.m., a investovala do ní 4,2 mld. dolarů?

Na první pohled fantastický počin čínských techniků vzbuzuje značné obavy: mezi Tibeťany, ekology, ale i politology. Před několika desetiletími právě železnice do Golmudu na okraji Tibetské autonomní oblasti (TAO) výrazně napomohla ke kolonizaci Tibetu tím, že urychlila příliv čínských přistěhovalců a využívání přírodního bohatství této oblasti. Podobné jsou i zkušenosti z jiných nečínských území v rámci ČLR - z Ujgurska, Mandžuska a Vnitřního Mongolska.
Ekologové upozorňují, že křehký ekosystém oblasti by mohl být velmi snadno narušen. Hrozí kontaminace vodních toků a eroze, ale nebezpečí hrozí i fauně a flóře, zejména endemickým druhům jako tibetská antilopa orongo nebo jak divoký. Stejně závažné jsou i obavy týkající se těžby nerostného bohatství. Železnice usnadní realizaci řady kontroverzních projektů. Politologové zase upozorňují, že železnice posílí vojenský potenciál ČLR. Peking bude údajně schopen přesunout po železnici do Tibetu zhruba 12 divizí pěchoty během 30 dnů. A ochránci lidských práv upozorňují, že to bude znamenat vyšší akceschopnost i v případě občanských nepokojů.
Zřejmě největší obavy se však týkají vlivu železnice na postavení Tibeťanů v jejich vlastní zemi. Podle čínských plánovačů dá železnice ekonomice regionu nový impuls. Tibeťané o tom však pochybují. Železnice usnadní přepravu surovin z Tibetu a spotřebního zboží směrem do Tibetu. To jen rozšíří hospodářskou propast mezi Čínou a Tibetem. Železnice také zcela jistě podpoří rozvoj cestovního ruchu v TAO. Podle zkušeností z minulosti je však nepravděpodobné, že by z toho měli mít prospěch místní obyvatelé tibetské národnosti.
Předpokládá se i další příliv čínských přistěhovalců – na trati má jezdit každý den v obou směrech osm vlaků. Úřady TAO již dnes předpokládají, že Lhasa se v příštích patnácti letech rozroste ze stávajících 53 km2 na více než pětinásobek. Z toho se dá odvodit, že Peking plánuje přesídlení velkého počtu osob z Číny. Hrozí tedy reálné nebezpečí, že Tibeťané se zde stanou okrajovou menšinou podobně jako v Golmudu, kde dnes představují necelá dvě procenta obyvatel.
Ani čínské úřady příliš nezastírají, že hlavní motivy pro výstavbu železnice byly politické a v druhé řadě ekonomické: přiznal to v roce 2001 sám tehdejší čínský prezident Ťiang Ce-min. Kvůli železnici byl založen specializovaný výzkumný ústav a celkový rozpočet byl více než štědrý. Od železnice si tedy čínští politici mnohé slibují: Podle oficiální agentury Sin-chua má vlak do roku 2010 zdvojnásobit příjmy z cestovního ruchu a snížit náklady na přepravu zboží a surovin o 75 %.

Konec jedné éry
Dokončení trati do Tibetu svým způsobem zakončuje jednu éru dobývání Tibetu. Prvotní invaze Číňanů vyvrcholila roku 1959 lidovým povstáním ve Lhase, které bylo krvavě potlačeno. Tibetská exilová vláda uvádí, že výsledkem vojenského vpádu a zásahu proti povstání bylo 80.000 mrtvých. V následujícím desetiletí se útlak stupňoval. Statisíce Tibeťanů zemřely ve věznicích, pracovních táborech nebo při hladomoru. Zničeny byly tisíce klášterů, mniši a mnišky byly z klášterů vyháněni. Neustávající exodus Tibeťanů do exilu dosahuje již 120.000 uprchlíků.
Od osmdesátých let (po smrti Mao Ce-tunga) došlo v Tibetu k některým náznakům uvolnění politických poměrů, ale zároveň se prohloubilo ničení země. Vojenskou okupaci nahradila rafinovanější okupace ekonomická, kulturní a „demografická“. Největší hrozbu, jíž jsou Tibeťané a jejich jedinečná kultura dnes vystaveni, představuje státem organizovaný a podporovaný masový příliv čínského obyvatelstva vedoucí k postupné asimilaci tibetského etnika.
I když by se mohlo zdát, že opak je pravdou, současná situace v Tibetu je kritická. Ve věznicích je dnes nejméně 150 politických vězňů a vězňů svědomí. Nadále jsou zde porušována základní lidská práva. Svévolné zatýkání, represe, mučení a zastrašování je i dnes součástí každodenního života Tibeťanů. Současně je vyvíjen systematický tlak na potlačení původní tibetské kultury, tradic a jazyka. Do exilu každoročně odchází několik tisíc uprchlíků.
I přes apely světového společenství však čínské úřady odmítají zahájit dialog s dalajlamou o smysluplném vyřešení tibetského problému. I když se dalajlamovi vyslanci v posledních letech několikrát setkali s čínskými představiteli, v danou chvíli se zde nedá očekávat výraznější průlom. Komunistická Čína hraje o čas: Dobře ví, že Tibeťanům ho mnoho nezbývá a že vzhledem k obrovské ekonomické síle čínského hospodářství Tibet zřejmě nikdo nijak podstatně nepodpoří – nepočítáme-li občasná symbolická prohlášení přicházejí od vlád různých států a mezinárodních organizací. A tibetská železnice je v této hře jen dalším esem v ruce čínských vůdců.