Baruch Kimmerling je profesorem sociologie a antropologie na hebrejské universitě v Jeruzalémě. V dnešní době přednáší na torontské univerzitě v Kanadě. Je členem různých amerických a mezinárodních sociologických asociací a organizací. Narodil se 16. října 1939 v Rumunsku a emigroval se do Izraele roku 1952.
Kimmerling sám o sobě hovoří jako o sociologovi v širším smyslu, proto se zajímá o pozadí arabsko-izraelského konfliktu a jeho dopad na místní obyvatelstvo. Napsal několik knih, mimo jiné: Zionism and Territory (Sionismus a prostor), The Interrupted System: Israeli Civilians in War and Routine Times (Přerušený systém: izraelská občanská válka a všední den), The Invention and Decline of Israeliness: State, Culture and Military in Israel (Myšlenka a úpadek Izraelců: stát, kultura a armády v Izraeli) a Politicide Ariel Sharon,s war against the Palestinians (Politická genocida - Válka Ariela Sharona proti Palestincům).
Kimmerling tvrdí, že Izrael pod vedením Sharona se stává demoličním nástrojem nejen pro svoje okolí, ale i pro sebe samého. Konečným cílem židovského státu je likvidace palestinského lidu. Sice pan Kimmerling tu likvidace označuje za politickou, ale zároveň vysvětluje, že jejím záměrem je rozbít a eliminovat politické, sociální a ekonomické útvary palestinské společnosti. Konečným záměrem této likvidaci je vyhnat Palestince z území Palestiny a vytvořit čistě židovský stát bez Arabů.
Podle Kimmerlinga likvidace není jenom politikou samotného Sharona a nezačala jeho nástupem do vlády. Likvidace palestinského lidu je součástí izraelského myšlení od vzniku židovského státu a myšlení sionistických pohlavárů ještě před vznikem státu. Sharon tak stejně jako mnoho jiných židovských představitelů věří, že Bůh židům daroval celou Palestinu a Arabové nemají v Palestině místo. Likvidace a čistka Palestinců začala ihned se zrodem izraelského státu. Celý příběh této čistky byl popsaný v osmi dílové knize „Historie Haganah“, kterou vydala izraelská armáda. Tato kniha byla napsaná v hebrejštině a nikdy nebyla přiložená do žádného cizího jazyka.
Kimmerling konstatuje, že Izraelský stát se stal realitou na Středím východě, ale tento fakt nevylučuje fakt druhý, že se izraelský stát zrodil z hříchu na úkor jiného lidu a jiné kultury. Židé se stali okupanty a kolonisty, kteří vyrvali a kolonizovali arabskou zemi za pomoci imperialistických mocností. Kimmerling dodáva, že paradoxní a smutné na celé věci je to, že celá tato likvidace a čistka se stala jenom tři roky po nacistickém holocaustu v Evropě, kde se ještě miliony utečenců toulali po kontinentu rozbitém druhou světovou válkou. Palestinci zaplatili za kriminální činy jiných.
Ve válce roku 1967 Izrael obsadil zbytek Palestiny a tím se stal okupantem cizí země a cizího lidu. Pod izraelskou okupací dnes žije několik milionů Arabů v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu. Tato okupace oživila sionistický sen o vytvoření židovského státu na území celé Palestiny. Mnoho židů považuje vítězství izraelské armády za božské znamení, které je nabádá ke konfiskování palestinské země a rozšíření židovského státu po celé Palestině. Proto izraelští přestavitelé a většina židů v Izraeli i mimo něj, ať už jsou levičáci nebo pravičáci, odmítají označit dobité území roku 1967 za okupovanou oblast a považují konfiskaci arabských území a její připojení k židovskému státu za legitimní. Izrael se tímto postavil proti mezinárodním zákonům a dohodám a vysadil semeno zkázy ve své vlastní izraelské společnosti.
Vojenská okupace podle vědy o sociologii je dočasný status, který dočasně po válce vytvoří cizí moc na cizím území. Dohody a zákony z 19. století chrání lidské práva a majetky okupovaného obyvatelstva. Podle paragrafu 55 Lahajské dohody z roku 1907 okupační síly řídí okupované teritorium jako dočasná správa, která je povinna chránit pozemky a ostatní majetek okupovaných. Je zakázáno, aby měnila status okupovaných, konfiskovala jim majetek nebo je vyháněla z domova. A proto, říká Kimmerling, „všechny židovské osady na okupovaných územích Palestiny jsou nelegitimní.“
Ukončit okupace se dá podle Kimmerlinga třemi způsoby. Za prvé odchodem okupačních vojsk a návratem okupované země k původnímu statusu. Za druhé dát okupovaným právo na sebeurčení. A za třetí připojit okupované území spolu se svými obyvateli k okupujícímu státu a dát obyvatelstvu stejná a rovnoměrná práva a povinnosti jako původním občanům. Mezinárodní právo uzná právo okupovaného obyvatelstva na odboj proti okupantům.
Izrael odmítá všechny tyto možnosti a preferuje čtvrtou: to připojit okupované území k židovskému státu, ale bez původního obyvatelstva. Tato politika byla a i nadále je oficiální politikou všech izraelských představitelů, někdo o ní hovoří potichu a jiní jako Sharon o ní hovoří nahlas.
Kompletní fyzická likvidace Palestinců by byla pro Sharona nejlepším a jednodušším způsobem, ale v dnešních světových politických podmínkách je neuskutečnitelná. Ani násilné vystěhovaní, „transfer“ Palestinců do sousedních zemí, není ještě v dnešní světové politické atmosféře přijatelný. Před Sharonem zůstává jedna cesta, říká Kimmerling, a to „donutit Palestince, aby se vystěhovali sami.“ Proto izraelská armáda soustavně ničí palestinskou infrastrukturu. Systematicky ničí elektrické a vodné zdroje, školy a univerzity, nemocnice a lékařská střediska, mešity a kostele, cesty a přístavy, sídla stran a organizací atd.
Izraelská armáda ničí každý možný zdroj obživy a ve spolupráci s židovskými osadníky systematicky vytrhávají z kořene olivovníky, ničí úrodu a konfiskují úrodnou zemi. Raketami ničí každou řemeslnou dílnu pod záminkou, že tyto dílny vyrábějí zbraně. Vraždí co nejvíce palestinských vedoucích kádrů, inženýrů, lékařů, ekonomů a politických představitelů pod záminkou, že jsou to teroristé. Kimmerling dodává, že vraždění se koná zákeřným způsobem tak, aby vyprovokovalo odvetné reakce ze strany Palestinců. V mnoha případech zavraždění vůbec nebyli militantními osobami a naopak byli známí, vážení a oblíbení v palestinské společnosti. V mnohých případech izraelské vojenské akce nebyly tzv. čisté a zabily mnoho nevinných lidí. Například když izraelští vojáci zničili dům Salaha Šahta tunovou bombu, kromě Salaha zabili devět děti a deset dospělých.
Izrael konfiskoval a konfiskuje co nejvíce palestinské půdy, aby na ní postavili židovské osady, čímž by vytvořil novou realitu na území okupované Palestiny. Židovské osady byly postaveny tak, aby izolovaly a obklopily palestinské obyvatele a zabránily jim ve volném pohybu a v obdělávání jejich půdy. Následkem izraelské politiky životní úroveň Palestinců rapidně poklesla a mnoho jich žije pod úrovní chudoby. Opravdu, říká Kimmerling, cílem této politiky je „udělat Palestincům život nesnesitelným do takové míry, že raději utečou do sousedních států, aby zachránili holé životy.“
Tato likvidační politika měla za následek, že víc než 1,5 milionu palestinských Arabů žije na okupovaném západním břehu Palestiny na území o rozloze 1950 km2 v době, kdy zhruba 200,000 až 300,000 židovských osadníků žije na 3,850 km2 konfiskovaného území. Palestinci mají na tomto území osm měst, 424 vesnic a 19 utečeneckých táborů. Židé mají jen jedno malé město a 6 vesnic.
Kimmerling se rovněž pokouší vykreslit profil izraelské identity, aby vysvětlil důvod většinové podpory Izraelců Sharonově politice. Izraelská identita obsahuje dvě protikladné časti: První část je kmenová, nerozvinutá, která je souhrnem náboženského a národního přesvědčení. Druhá je civilní, která stojí na pojmech světových civilních a lidských práv. Tyto dvě časti byly vždy zdrojem konfliktů v izraelské společnosti. První část stojí na principu čistě židovské společnosti, která vylučuje z jejich řad nežidy. Lidská práva mají být jen pro židy a ne pro nežidy. Zdrojem této ideologií je židovská tradice, která je popsaná v HALACHA. Tato ideologie vidí svět dvojitě, „my židé a ti ostatní“. Ti ostatní jsou bez ohledu na jejich národnost, původ nebo náboženství, ať už jsou Římany, křesťany, nacisty nebo Araby, zapsaní v paměti židů jako nepřátelé. Proto boj o přežití potřebuje, aby židé často tasili meč proti nepřátelům včetně židovských zrádců, kteří se asimilují v cizí společnosti nebo konvertují na jinou víru.
Každá kritika vůči židům anebo Izraeli se považuje za antisemitismus, proti kterému je třeba ostře zakročit. Jemnější skupiny toho proudu hovoří o demokracii, ale o „židovské demokracii“, což je systém, ve kterém je demokracie jenom pro židy a ostatní menšiny jsou z ní vyloučeny a jsou jim zaručena jen individuální práva. Podle nich, tvrdí Kimmerling, demokracie je jednoduše „židovskou hodnotou“ a prakticky je jen pro vyvolené.
Druhá část, civilní, je v důsledku zrcadlovým obrazem té první. Zákony jsou sice sekulární, podle evropských norem, které byly vytvoření francouzskou a americkou revolucí. Volený parlament a vláda, různé názorové proudy a strany, ale jako to první vidí sebe ve stalém a věčném konfliktu s okolím. Nával vystěhovalců z Ruska, který dosáhl výše milionu občanů, změnil demografickou skladbu izraelské společnosti. Vystěhovalci z Ruska podle Kimmerlinga s sebou ze staré vlasti přinesli šovinistické tendence a tím posílili tu etnicko-náboženskou část izraelské identity. Izraelská demokracie je podle Kimmerlinga limitována národně a nábožensky. To znamená, že je jenom pro židy a odmítá ostatní, kteří žijí pod jej moci.
Přílivem přistěhovalců z Ruska se posílil tábor ultrapravicových židů, kteří jsou pro likvidaci a etnickou čistku Palestinců. Zároveň se oslabil levicový tábor a téměř ztichl mírový hlas. Přestože slyšíme sem tam nějaké hlasy, které po míru s Palestinci volají, říká Kimmerling, ve skutečnosti nikdy nebylo v Izraeli opravdové mírové hnutí.
Izrael už dávno není demokratický stát. A to od té doby, kdy přestal považovat okupaci za dočasný stav a začal konfiskovat území okupovaných a vystěhovávat její majitele. Od té doby, kdy přestal respektovat civilní a lidská práva Palestinců. Nemůžeme považovat Izrael za demokratický stát, je to demokratce elity.
Kimmerling dále říká, že je pochopitelné, že každá vláda má povinnost svoje obyvatelstvo chránit. Ale to, co proklamuje izraelská vláda, že boj proti terorismu jí dává právo zabíjet civilisty a ničit jejich obydlí a majetek a terorizovat je do nekonečna, je špatná logika. Důkladný průzkum Sharonovy politiky a jeho vojenských operací a studie nynější sociální a politické kultury v Izraeli jsou dostatečným důvodem k tomu, abychom se mohli říci, že izraelská likvidační politika postupně a jistě pokračuje. Izrael dostává od USA zelenou a Izraelci se myslí, že USA představuje nejvyšší morální JÁ a to, co povoluje USA, se stává možným a morálním, protože USA jsou znakem svobody a příkladem demokracie a morálnosti.
120 států souhlasilo se římským zákonem o mezinárodnímu trestním soudu. Jedině Izrael a USA spolu s Čínou, Libyí, Irákem a Katarem byly proti. Izrael a USA tak stály vedle těch států, které sami kritizují, že jsou nedemokratické.
Kimmerling se snaží odpovídat na otázku, proč izraelská společnost dovolí a přímo souhlasí s válečnými zločiny, kterých se izraelská armáda dopouští. Říká: „Je v tom víc důvodů a nedůležitější je ten, že židé si myslí, že židovská armáda nikdy neprovádí zločiny. Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti dělají jenom gójové proti židům, ale židé takové zločiny nikdy nekonají. Jestli se přece izraelská armáda dopustí zločinu, potom se to vysvětlí jako sebeobrana. Židé věří, že po tom všem, co vytrpěli, mají právo byt tvrdí a ostří vůči všem nežidům.
Kimmerling tvrdí, že izraelská likvidační politika proti Palestincům bude mít za následek rozklad izraelské společnosti a rozpad morálního základu izraelského státu. A dodává, že „likvidační politika izraelské vlády vůči Palestincům bude dvojitou likvidací: likvidací palestinské společnosti a zároveň nevyhnutelnou likvidací samotné izraelské společnosti.“

Dr. Nidal Saleh

Z nové autorovy knihy: SVĚDECTVÍ O MORÁLNÍM ÚPADKU. (Kniha se připravuje do tisku.)