Napsal: J. Ahorn

Kontrolované média jako obvykle i letos zapomněla na nedávné výročí agrese samozvaného „světového společenství“ (čti: žoldáků NATO a talmudistických sil v pozadí!) proti suverénní a tehdy ještě relativně nezávislé Jugoslávii.
O politických resp. globalizačních důvodech agrese, která stoprocentně naplnila všechny znaky válečného zločinu, bylo už psáno. Proto se budeme zabývat spíše ekonomickými důvody rozbití Jugoslávie a následné faktické okupace Kosova, které sice stály až na druhém místě rozhodnutí „moci peněz“, ale určitě nebyly nijak bezvýznamné, jak hned uvidíme.

Obzvlášť působivý příklad pro neodolatelnou rozhodovací moc peněz, „která dělá dějiny“, představuje diplomatické ukončení kosovské války. Podle absolutně nepodezřelého svědectví listu International Herald Tribune ze 16. června 1999 ve skutečnosti žádný v televizi ukazovaný finský, ruský ani americký politik nesehrál rozhodující roli při „úspěšném“ zprostředkování mezi NATO a srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem ve věci ukončení bombardování. Tato role zůstala vyhrazená švédsko-židovskému bankéři jménem Peter Castenfelt. Jeho zprostředkovatelské činnosti, podle rešerší amerického týdeníku The Spotlight, „předcházela návštěva čtyř moskevských ‚oligarchů‘ pod vedením nových miliardářů Borise Berezovského a Romana Abramoviče v polovině května ve Washingtonu, kde vedli rozhovory s představiteli Bílého domu. Při této příležitosti působil jako zprostředkovatel Castenfelt, který má bohaté zkušenosti vyjednávače… Castenfelt se nejdříve osobně setkal s Miloševićem 29. května a poté vypracoval memorandum s dvěma druhy priorit: těmi, na nichž trval Západ(!), a takovými, které byly považované za vyjednatelné. Toto memorandum Milošević v zásadě akceptoval, takže následné oficiální ‚prostředkování‘ Ahtassariho v Bělehradě 2. června už nebylo ničím jiným než formalitou.“1) Jako ostatně téměř všechno ve světové politice éry Rothschildů, resp. siónských mudrců.
Teprve v průběhu roku 2000 se ovšem mělo postupně ukázat, že „mocí peněz“ bylo již dávno rozhodnuto o válce proti Srbsku i o následném obsazení Kosova jednotkami NATO. Kosovo je totiž mj. nesmírně bohaté na nerosty, o čemž ovšem etablovaná média nechtějí ani slyšet: „Vývoz z dolů v Trepće přinesl ještě v roce 1996 kolem 200 milionů dolarů. Niklový komplex ve Vućitrnu vydělal za rok zhruba 50 milionů dolarů. Kosovo produkuje ročně také asi 30 000 tun uhlí, jehož zásoby se odhadují na 15 miliard tun. Předpokládají se také značné zásoby ropy. Dále má Kosovo pod zemí skrývat zhruba 46 milionů tun zinku a olova i 18 milionů tun niklu. Z hory Rogozino se těží zlato a měď, u Kliny bauxit.“
„Moc peněz“ především lákal obrovský důlní komplex Trepća u kosovského města Mitrovica; proto se také promptně „rozhodla“ jej co nejdříve zmocnit a nechala NATO drze pustit do světa tvrzení, že se „nejhorší masakr odehrál v okolí dolů Trepća a stál životy více než 700 Albánců. Vyšetřovatelé však na místě nenašli žádné zavražděné ani jiné sebemenší stopy po údajném krveprolití.“2) - O to také vůbec nešlo! Tvrzení o fiktivním „masakru“ však mezitím jistým specialistům NATO umožnilo důkladně prohledat důlní komplex a učinit si přesný obrázek o jeho hodnotě! Sotva se tak stalo, peníze Rothschildova pohůnka Sorose začaly znovu „dělat dějiny“. Několika jeho souvěrci vedený americký „prognostický ústav“ byl pověřen vypracováním „plánu na převzetí“ komplexu a na jeho „vysvětlení“ světové veřejnosti. Informovala o tom politicky nekorektní novinářka Diana Johnstonová v dubnu 2000:
„Porovnání dvou dokumentů, pracovního posudku Mezinárodní krizové skupiny [International Crisis Group - ICG] z listopadu 1999 o důlním komplexu Trepća s článkem poradkyně ICG Susan Blausteinové ve [velkém kanadském deníku] The Toronto Star z 23. února nám poskytuje mimořádně jasný náhled do způsobu práce ´mezinárodního společenství´. Mezinárodní krizová skupina je G. Sorosem financovaný prvořadý prognostický ústav. Byl založen roku 1995 hlavně proto, aby dodával politické motivy vládám, zapleteným do nového ´uspořádání balkánských zemí´, které tak krvavě vynutily zbraně NATO. Mezi hlavní postavy patří přední tvůrce politického počasí ve Spojených státech Morton Abramowitz, šedá eminence nové politiky NATO, tzv. humanitární intervence, a podporovatel kosovsko-albánských separatistů. 26. listopadu přinesla ICG pracovní dokument na téma ´Trepća: najít cestu z labyrintu´, v němž se tzv. misi Spojených národů v Kosovu (UNMIK) doporučovalo co možná nejrychleji ´převzít´ od Srbů důlní komplex Trepću a hned se také vysvětlovalo, jak se to má uskutečnit. Únorový článek poradkyně ICG představuje vulgárně protisrbský postoj, učený k přípravě veřejného mínění na provádění zrůdné politiky ICG.“3)
Definitivní záminku k prozatímnímu „uzavření“ (a následné tiché výměně „vlastníků“) obřího důlního komplexu Trepća jednotkami NATO 14. srpna 2000 dodala okolnost, která se nejpozději o dva měsíce ukázala jako směšná záminka, pokud nebyla vůbec vylhaná. Znečištění vzduchu důlním podnikem prý podle Světové zdravotnické organizace (WHO) dvěstěkrát překročilo přípustnou hranici, zatímco srbské úřady naměřily pouze 10 procent (u železa) a 80 procent (u olova) z nejvyšší přípustné hranice. Naproti tomu je skutečností, že početní vojáci NATO jen několik měsíců po své intervenci začali vykazovat zlověstné příznaky rakoviny v důsledku zločinného zamořování částí Srbska radioaktivním uranovým prachem. O tuto vražednou radioaktivní munici si ovšem NATO ani OSN nedělaly sebemenší starost!
„Úřední“ uzavření dolů jednotkami NATO však mělo pro talmudskou „moc peněz“ ještě jednu další přednost: Soros, resp. jeho (velmi pravděpodobně rothschildovští) klienti, tím mohli nechat neprůhlednou byrokracií NATO a WHO zmařit podle očekávání ihned vznesené nároky dvou evropských společností, které se až dosud smluvně podílely na důlním komplexu Trepća. „Je zbytečné vůbec zdůrazňovat, že UNMIK neměla pod žádnou záminkou sebemenší právo na přebírání majetku, který patří jinému! Zmíněná organizace byla vytvořena rezolucí Rady bezpečnosti OSN, což je samo o sobě velice podivné, nemluvě už o tom, že k této krádeží Rada mlčela. Ale jak už tomu v případě NATO bývá, jeho „správce“ pro Kosovo Bernard Kouchner loňského roku vydal jednoduše dekret: „UNMIK spravuje movitý i nemovité vlastnictví včetně peněz, bankovních kont i jiného majetku Svazové republiky Jugoslávie nebo Republiky Srbska příp. jiného orgánu, které se nachází na území Kosova.“ A hotovo! Není jistě bez zajímavosti, že Mezinárodní krizová skupina (ICG) již minulého listopadu naléhala na zabavení Trepći. Řízenými médii stereotypně za „nezávislý“ a „soukromý“ prognostický ústav označovaná ICG je převážně financována a provozována bankéřem a miliardářem Sorosem. Její „nezávislost“ lze posoudit i podle skutečnosti, že v představenstvu sedí Louise Arbourová, hlavní žalobkyně „justiční“ karikatury samozvaného Mezinárodního soudního dvora pro bývalou Jugoslávii, a dále jí podobný (penzionovaný) generál Wesley Clark, posedlý „Chef-Bomber“ z roku 1999. „Moci peněz“, jak známo „dělající dějiny“, tak horlivě napomáhající Clark je ostatně „náhodou“ také hebrejského původu jako Soros a jeho pravé jméno zní Benjamin Jacob Canne Nemerovsky… 4)
Podívejme se nyní, co „moc peněz“ nakonec vlastně získala Sorosem předaným a rukama NATO/WHO následně „ve skutečnost“ proměněným „rozhodnutím“. Zde se dostáváme tak říkající k jádru pudla! Důlní komplex Trepća je prastarý půdní poklad, kde již těžili staří Řekové, Římané i Turci, a představuje nejbohatší zdroj olova a zinku v Evropě. V jeho slojích leží dostatek hnědého uhlí na příští tři století. Kapacita příslušných sléváren Trepći zaujímá třetí místo na světě. Sesazený srbský ředitel důlního komplexu prohlásil, že „v posledních třech letech vytěžili 2 538 124 tuny surové olověné a zinkové rudy a vyprodukovali 139 789 tun čistého olova, zinku, kadmia, stříbra a zlata“. Je zbytečné se ještě ptát, proč byla tato akce podniknuta; odhadovaná cena komplexu Trepća činí více než pět miliard dolarů! A to už stojí za pár snadno nahraditelných životů vojáků „mezinárodního společenství“ i za nesmírné utrpení srbského národa.
Soros s „penězi, které dělají dějiny“, tedy s Rothschildem mu svěřeným kapitálem, naložil nejlépe, když už před lety kromě výše zmíněného „prognostického ústavu“ vytvořil také Americký výbor na záchranu Bosny (American Committee to Save Bosna) a Balkánskou akční radu (Balkan Action Council). Krátce před „uzavřením“ komplexu Trepća pak jeho investiční společnost Soros Funds Management oznámila investice ve výši 50 milionů dolarů v balkánských zemích, k nimž vždy úslužná vláda USA dokonce ještě přidala dalších 100 milionů dolarů „investičních garancí“ z peněz amerických daňových poplatníků. Tak masivní obchodní přítomnost na Balkáně měla Sorosovi napříště značně usnadnit, aby miliardový komplex Trepću dostal téměř nepozorovaně pod svou „ochranu“, na čemž se také okamžitě po jeho „uzavření“ začalo pracovat, a to znovu za výrazné (nedobrovolné!) účasti daňových poplatníků průmyslových státu na příslušných výdajích. „Již je podepsána dohoda se skupinou větších důlních společností, nazvanou I.T.T. Kosovo Consortium“, bylo oznámeno ještě v srpnu 2000, „a začalo se s obnovou komplexu. Kolem 16 milionů dolarů na ni přišlo od Evropské unie, ze Spojených států, Francie, Itálie, Holandska a ze Švédska.“ Pokud se nemýlíme, jedná se v případě konsorcia „I.T.T.“ o dceřinou společnost newyorského telekomunikačního giganta stejného jména, který je odedávna pod Morganovou a tedy Rothshildovou kontrolou…
Osvědčenému znalci Balkánu Malte Olschewskému neuniklo ani to, co se skutečně stalo po USA a „spojenci“ vynuceném „předání“ Kosova tamějším Albáncům: „Pod blahovolným dohledem KFOR (jednotek OSN pro Kosovo) došlo k největší hromadné loupeži v Evropě od roku 1950. Byly rozmontovány tucty továren a odvezeny do Albánie. Bez uzavření obchodní dohody a samozřejmě i bez zaplacení bylo vyvlastněno kolem 200 velkých srbských podniků. Protože Albánci většinou neměli k jejich vedení vlastní schopný personál, byly z největší části předány zahraničním koncernům [!] … Potají i zde ovšem zuří boj koncernů, které se všechny chtějí zmocnit těch nejlepších podniků… Za většinou ´předání´ byl vyzkoušený systém. Srbským ředitelům, zaměstnancům a dělníkům nejprve UÇK ( Kosovská osvobozenecká armáda) vyhrožovala a poté je často za použití zbraní vyháněla. Jednotky KFOR všemu jen přihlížely! A pak už Albánci nebo cizinci příslušný podnik ‚převzali‘.“ Olschewski k tomu dále uvádí kolem dvaceti konkrétních příkladů.5)
A co je obzvlášť příznačné: „Teprve když multikoncerny zaměřily přes satelity svůj supí pohled na Kosovo, začalo se povídat o tom, že srbští králové ani maršál Tito nikdy nepronikli hlouběji pod povrch své země. Ukázalo se, že v dříve nedosažitelné hloubce, dřímají obrovské zásoby nerostů. V převlečení za americké vojáky prošli naftoví experti celou zemi křížem krážem. Pod slojemi patnácti miliard tun uhlí by mohla ležet obrovská ložiska ropy. USA se to snažily odhalit analýzou speciálních satelitních snímků. Jak se zdá, Kosovo by mohlo být ´balkánským Kuvajtem´ a USA samozřejmě nehodlají do tohoto tajemství nikoho zasvětit. Ze všeho vyplývá stále sílící znepokojivé tušení, že se USA začínají s ostatními státy NATO [?] i s Albánci dohadovat o budoucí kořisti.“6)
V tomto bodě „o všem rozhodující moc peněz“ musela přirozeně rychle zasáhnout, protože jejím až dosud úspěšně zakrývaným pravým cílům v Kosovu hrozilo úspěšné odhalení také ze strany italského generála a zástupce velitele KFOR Silvia Mazzaroliho, který toho už měl, jak se říká, dost. Mazzaroli se odvážil milánskému deníku Corriere della Sera z 25. února 2000 dát najevo následující: „Děláme zde hrubou práci a jiným přenecháváme možnost proniknout do Kosova ekonomicky i politicky… Američané si hrají svou hru. Nechci říkat, co za tím vězí.“
I tak však už řekl až příliš, což byl pro zákulisní finanční mocnost dostatečný důvod k jeho umlčení. „Hned příští den byl generál zbaven svého postavení [!]. Jeho šéf v ministerstvu obrany Cervoni prohlásil: ´Mazzaroli se dopustil chyby… Naši vojáci jsou v Kosovu k zajištění míru a ne pro získání ekonomických výhod.‘“ - Toto lživé dementi stálo pak 26. února v témž listu Corriere della Sera, který den předtím nedopatřením poodhalil cípek pravdy. Celou pravdu neprozradil ani Olschewski, i když zjevně ví mnohé. Jeho objemná kniha vyšla totiž „s podporou rakouského ministerstva pro výchovu, vědu a kulturu“ a tak z pochopitelných důvodů může být pouze řeč o „Americe“ a „Američanech“ všude tam, kde je ve skutečnosti míněna „o všem rozhodující moc peněz“.
Pro doplnění zbývá dodat, že z fakticky „amerického“ zabrání Kosova (oficiálně ovšem „pod správou OSN“) profituje také „nový miliardář“ Lawrence S. Eagleburger. „Vlastní asi za milion franků akcie firmy Halliburton & Co., třetí největší firmy služeb v ropném oboru. Její dceřinná společnost Brown & Root vybudovala a udržuje Camp Bondsteel v Kosovu, největší americkou vojenskou základnu od časů Vietnamu! Společnost Brown & Root vypracovala také studie realizovatelnosti ropovodů v oblasti (VII. transportní koridor).“ Brown & Root je stavební gigant, který pod svým sice nežidovským, ale nepochybně v lóži organizovaným bývalým ministrem obrany USA (a nyní viceprezidentem) Richardem Cheneyem je odměňován „stavebními zakázkami v hodnotě stovek milionů dolarů ve válečných zónách od Bosny přes Somálsko po Haiti. Krátce poté, kdy Cheney opustil Pentagon, se stal obchodním vedoucím Halliburtonu, mateřské společnosti firmy Brown & Roth.“
Tolik tedy alespoň stručně jako připomínka jedné tragédie, která se týká i nás, a jako výstraha před dalšími tragédiemi, které nás zasáhnou už přímo. Iluze jsou smrtelně nebezpečné pro jedince i pro národ jako celek. Pokud člověk nezná skutečné cíle světové politiky, nikdy nemůže pochopit, co se kolem něho i ve světě děje. Při nezbytné opatrnosti se o tom můžeme poučit třeba u zednářů. Například u takového Karela Čapka: „Ty nejnesmyslnější věci v dějinách byly ve skutečnosti důsledně prováděné plány“ (Továrna na absolutno).

1 Prisma-Informationsdienst, 26. 6. 1999, str. 3.
2 Der Spiegel č. 46/1999, cit. podle faksimile v PHI-Auslandsdienst č. A4/2000, str. 31.
3 DIANA JOHNSTONOVÁ v On Target, 8. a 22. 4. 2000, str. 16.
4 Podle National Journal č. 36/1999, str. 1 a 38/1999, str. 2.
5 OLSCHEWSKI, str. 405; příklady tamtéž, str. 405 ad.
6 Tamtéž, str. 407.