I do česky psaných médiích pronikly divoké zprávy o tom, jak na Slovensku přijímají nový tiskový zákon, který znamená konec nezávislého tisku. Přinášíme proto názor od slovenského novináře, který však s tímto obecným výkladem nesouhlasí.

Napsal: Pavol Dinka

Rádi bychom darovali odpustky za hříchy vydavatelů těch deníků, které spáchaly uveřejněním článku Sedm hříchů tiskového zákona, a to na první straně ve stejný den – 27. března 2008. Za naše dobrodiní nechceme nic jiného, než seriozní přístup k faktům, k informování veřejnosti – bez prázdných deklarativních úsudků, bez podsouvání názorů visících na obláčku, jež se už rozplývá. A i trochu nápaditosti!

Jak je to bizardní, když všechny deníky najednou zveřejní stejné stanovisko! Vyznívá to potom tak, jako by v jejich redakcích preferovali tolik proklínanou uniformitu a popírali rozličnost přístupu k tak široké problematice, jakou je návrh tiskového zákona. Stejně tak se nehodí, aby se zainteresovaná strana (tisk) stavěla do pozice toho třetího, arbitra, který zatíná svaly a vynáší soudy.

Lidem je přece potřeba říci pravdu: v tomto případě média bojují ne za svobodu projevu, ale za zachování vlastních informačních privilegií. Novináři se dlouhé roky pasovali, jak je zvykem říkat, za sedmou velmoc, za nějaký zvláštní patriciát. Dnes je však situace jiná – došlo k tomu, že právo na informace je nadřazeno svobodě médií. Není divu, že žurnalisté prosazují, jako v podstatě většina lidí, svoje skupinové zájmy, „svojí“ pravdu. Přitom se používají i údery pod pás, vytahuje se zbroj, která patří k těm nejlepším v arzenálu manipulace – a to je skrývání se za občana.

Přejděme raději k odpustkům, ty nás totiž přivedou ke konkrétnostem.

1) V článku se tvrdí, že návrh tiskového zákona dává právo na odpověď i při zveřejnění pravdivé informace. Je to pravda jen zčásti, protože pojem pravdivá informace je mnohem složitější, než se na první pohled zdá. V zákoně se totiž o pravdivé informaci nemluví, hovoří se jen o zveřejněném tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby a nebo názvu či dobrého jména právnické osoby. Skutkové tvrzení se musí vždy opírat o fakta, nemůže obsahovat úsudek. V této souvislosti, jak je vidět, se vynořuje hřích, za který uvedeným deníkům náleží odpustek.

Proč? Řečí médií – novinář nemusí lhát, jen nezná všechna fakta, čímž posune celou věc do úplně jiné podoby. Pro dotčenou osobu to může být polopravda nebo dokonce i lež. Jak jinak přistupovat ke skutečnosti, která vychází jen z útržků faktů?

A navíc, vnímání pravdy je z psychologického hlediska neobyčejně komplikované a složité. Psychiatr Zucha tvrdí, že každá pravda je směsí opravdové pravdy, obrany pravdy, omylu a lži. Život jeho slova jen potvrzuje. Z tohoto pohledu je třeba přistupovat ke každé „pravdivé“ informaci.

2) Článek vyčítá návrhu tiskového zákona, že dává právo i na opravu informací, které nikomu neublížily. Je to výčitka opravdu řádně přitáhnutá za vlasy, nepochybně si také zaslouží odpustek. Nebo chtějí novináři zabránit tomu, aby občan požádal o opravu svého nesprávně uvedeného křestního jména, příjmení či profese? V příslušném paragrafu tiskového zákona se jednoznačně říká, že se nevztahuje na čest a pověst osoby, ale na opravdu nepravdivého faktu spojeného s jeho osobou.

3) Novinářům se nelíbí, že návrh prý umožňuje dvojí sankci – vydavatel má povinnost uveřejnit opravu i odpověď. Je pravda, že v některých zemích je právo na opravu a odpověď sloučeno do jednoho paragrafu. Považuji to však za irelevantní. V praxi je nereálné, aby někdo zároveň uplatnil obě tato práva. Byl by to holý nesmysl! A za každý nesmysl se patří dát odpustek!

4) Deníky se dále rozhořčují nad tím, že vydavatel je údajně zodpovědný i za odpovědi, které porušují zákon a dobré mravy, což může vyvolat řetěz žádostí o odpověď. Za odmítnutí takovéto odpovědi, i když to není v zákoně rigidně stanoveno, nikdo určitě pokutu nedá. Celým návrhem tiskového zákona se vine úsilí takovéto jevy potlačit. Zodpovědnost vydavatelů po této stránce neupravuje pouze tiskový zákon, ale i mnohé další právní předpisy, které na něj navazují a nebo s ním souvisí. A propos, v otázce porušování může našim bulvárním médiím jen těžko někdo konkurovat! A proto pr! Za takovéto tvrzení patří vydavatelů odpustek jako hrom!

5) Deníky svorně, už několik měsíců, omílají, že právo na odpověď mají i státní a jiné veřejné orgány, což podle mezinárodních organizací vytváří možnost zneužití. Parádní mediální salto, při kterém by se mohli jeho autoři i zranit. Jako náplast jim nabízíme další odpustek. A to i proto, že jde o základní kámen práva na odpověď – definovat pojmy fyzická a právnická osoba. V tomto případě by měli novináři alespoň půl roku leštit kliky právnických kanceláří a ozřejmit si tyto základní pojmy. Doufám, že by se tak poučili a „neoperovali“ by rozličnými slovními fantasmagoriemi typu – politici se chtějí prostřednictvím tiskového zákona prosazovat do novin. (Naposledy to předvedl v Pravdě 27. března Dag Daniš, když napsal, že „novinám dost vážně hrozí, že jejich obsah nebudou určovat redakce, ale politici, jejich tiskové sekretariáty, které se při každé kritické větě budou domáhat práva na odpověď.“)

Kdyby ty kliky leštili, přišli by na to, že při zkoumání vztahů fyzických či právnických osob a orgánů států je ještě dost značné teoretické vakuum, ale jedna věc je jistá (a jde o názor našich špičkových odborníků na správní právo): orgány státní moci a správy nepatří mezi fyzické ani právnické osoby. Právo na odpověď si tak nemůže nárokovat parlament, vláda, prezident, poslanci a ministři. Tři posledně jmenované můžeme považovat za fyzické osoby jen v případě, že vystupují jako soukromé osoby.

Při těchto našich tvrzeních se můžeme opřít o zákony. Občanský zákoník v třetím paragrafu, odstavci 2, uvádí: „Fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to…“ Vyplývá z toho, že fyzické a právnické osoby nepatří do stejné skupiny jako státní orgány a orgány místní samosprávy. Zákon č. 575/2001 Sb., o organizaci činnosti vlády a organizaci ústřední státní správy, v paragrafu 35 uvádí, že ministerstva a ostatní úřady státní správy jsou právnickými osobami, myslí tím úřad vlády jako obslužnou instituci pro vládu, patří mezi ně ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy atd. Ne však parlament, vláda, prezident, poslanci a ministři.

Takto koncipovaný návrh může zaskočit i ty, kteří ho připravovali. V první fázi, když hovořili o fyzických a právnických osobách, se asi neuvědomili, že tímto způsobem omezují právo na odpověď i politické špičce. V německých tiskových zákonech (každá spolková země má svůj) je to více specifikováno, hovoří se tam o fyzických a právnických osobách a i o úřadech (rozuměj parlament, vláda atd.). Znamená to, že v Německu si mohou uplatnit právo na odpověď i všichni politici.

Naše právo na odpověď, i přes pláč tisku, je určené a mělo by sloužit především občanům.

6) Perličkou v Sedmi hříších…, je konstatování, že redakce nesmí reagovat na odpověď, což je protiústavní. Veselé a absurdní zároveň. Logicky se to nedá ani pochopit. Článek v novinách je akce, odpověď zase reakce – a tu najednou někdo žádá akci navíc. Máme tomu rozumět tak, že novináři volají po zahlcení novin kolotočem odpovědí a komentářů k nim? Ale to je hříšné! Jak je libo, další odpustek…

7) Deníkům se nelíbí ani to, že vydavatel nemůže odpověď odmítnout, jinak mu hrozí peněžitý trest až 150 tisíc korun. Zase jen polopravda! Abychom polopravdu změnili na pravdivé tvrzení, zbývá doplnit, že v návrhu tiskového zákona, paragraf 8, odstavec 6 jednoznačně uvádí, za jakých okolností nejsou tištěná média povinna uveřejnit odpověď. A navíc v paragrafu 10 odstavec 4 se uvádí, že peněžitá náhrada je od padesáti do sto padesáti tisíc. Nedá se nic dělat, polopravda se dá odčinit jedině odpustkem!

Když se hlouběji zamyslíme nad článkem „Sedm hříchů tiskového zákona“, tak zjistíme, že jeho hlavní myšlenkou je vlastně znejasnit právo na odpověď a to odvoláváním se na méně podstatné a nejednou i irelevantní důkazy, které jádro problému spíše zatemňují, než aby ho objasňovaly. Nechtějí vidět jeho hlavní záměr, zabezpečit vynutitelnost práva na opravu prostřednictvím nástrojů, které jsou operativnější a efektivnější, než je zdlouhavé vymáhání soudní cestou. Právo na odpověď je vysloveně evropský civilizační výdobytek, který se začal postupně uplatňovat ve většině zemí Evropské unie už od osmdesátých let minulého století. Je více než příznačné, že největším odpůrcem těchto změn byly, stejně jako u nás, novinářské organizace a vydavatelství. Nešlo o nic jiného, než o čem jsme již hovořili, jen o boj zájmových skupin, které se maskují obavami o svobodu tisku. Právo na odpověď v sobě nese spojení svobody projevy a práva na ochranu osobnosti. Posiluje svobodu občanů a není namířeno proti svobodě tisku – v tomto smyslu ho podporují i Evropská unie a Rada Evropy.

Podstatu práva na odpověď výstižně a precizně formulovala doktorka Monika Rahimová z Kolína nad Rýnem ve svém článku „Německé tiskové právo – stručný přehled institutu odpovědi (Právní rozhledy č. 6/1999), kde mj. konstatuje, že „právo na odpověď je specifický právní krok sui genesis, nemajetkového charakteru… Kořeny tohoto práva je třeba hledat v osobnostním právu, v základním právu na lidskou důstojnost. Spolkový ústavní soud vidí v právu na odpověď ochranu sebeurčení jednotlivce. Každá osoba má mít možnost bránit se proti určitému zobrazení v médiích. Právo na odpověď je současně spjato i s právem na svobodu projevu a možnosti účastnit se tvorby veřejného mínění. Zákonodárce dal právem na odpověď možnost bránit se proti výrokům a vlivu médií. Cílem odpovědi je ochrana osobnostních práv, vytvoření rovnosti zbraní mezi tiskem a dotčenou osobou. Nepodstatná je pravdivost nebo nesprávnost skutkového tvrzení. Právo na odpověď je možné i u pravdivých skutkových tvrzení. Podle názoru spolkového ústavního soudu jde při právu na odpověď jen o uplatnění práva dotčené osoby vyjádřit se směrem k veřejnosti, na kterou se obracelo původní tvrzení, a to nezávisle na objektivní pravdě.“

Promiňte dlouhý citát, ale v tomto případě byl nevyhnutelný. Už i proto, že naše deníky často operují částmi výroku (z hlediska práva na odpověď marginálními) Nejvyššího spolkového soudu v Německu. Opírají se přitom o interpretaci těchto výroků z pera žurnalistů. Stalo se to redakci deníku SME v článcích „Protest proti recidivě“ (27.3.2008), „Ministerstvo brání odpověď účelově“ (28.3.2008) a „Co zůstane po ověřování“ (29.3.2008). Většinou jde o tvrzení, které se nedotýkají práva na odpověď. Za takovéto žurnalistické praktiky se zajisté také patří dát odpustek!

9) Nemůžeme se potom divit, že podobné novinářské obraty působí v hlavách lidí úplný zmatek. Vždyť jinak by nemohl například režisér Blaho Uhlár v anketě říci: „Už se těším, jak budu vesele odepisovat na všechny kritiky, které uveřejníte o mojí inscenaci, a budete mi muset dát i honorář.“ Měl by totiž vědět, že recenze je úsudkové tvrzení, a na to se právo na odpověď nevztahuje. Marně se těší na honoráře! Ani zpěvák Jan Kurie by určitě neprohlásil: „Podle tohoto tiskového zákona už novináři nemusí existovat, stačí jen zveřejňovat televizní program.“ O zákonu zřejmě nemá ani páru. A do třetice psycholog Anton Heretík by stěží vyslovil názor, že „politici chtějí mít volnější přístup do médií“, kdyby věděl, že většina špičkových politiků nemá možnost právo na odpověď uplatit. Za takovéto informace by měli novinářům dát odpustky samotní respondenti ankety!

10) Vydavatelé si jedním hlasem stěžují, že právo na odpověď v našem tiskovém zákoně je prý v rozporu se všemi demokratickými pravidly. Za vzor dávají jiné země, zejména však Českou republiku. Proto je vhodné porovnat obdobné části obou zákonů:

Slovenské znění:

§ 8, odstavec 1:
„Když periodický tisk nebo agenturní zpravodajství obsahuje skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, nebo názvu či dobré pověsti právnické osoby, na jehož základě lze osobu přesně určit, má tato osoba právo žádat uveřejnění odpovědi. Vydavatel periodického tisku nebo tisková agentura jsou povinni odpověď uveřejnit bezplatně; právo na opravu tímto není dotčeno.“

§ 8, odstavec3:
„Žádost o uveřejnění odpovědi musí obsahovat… popis tohoto skutkového tvrzení s uvedením, v čem se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo názvu nebo dobré pověsti právnické osoby… Odpověď se omezí jen na skutkové tvrzení, kterým se skutkové tvrzení podle odstavce 1 popře, doplní, zpřesní nebo vysvětlí.“ (Poslední větu navrhl do zákona doplnit parlamentní výbor pro kulturu a média.)

České znění (zákon č. 46/2000 Sb.)

§ 10 odst. 1:
„Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.“

§10 odst. 2:
„Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje…“

V našich médiích často zaznívá argumentace, že v České republice se právo na odpověď nedotýká pravdivých tvrzení. V zákonech to však nikde nenajdete. Přitom však deník Hospodářské noviny (27.3.2008) tvrdí, že dotčená osoba může v České republice reagovat jen na tvrzení neúplné nebo zkreslující, což není pravda.

Obsah částí obou tiskových zákonů, které se týkají práva na odpověď, je v podstatě stejný. Rozdíl je jedině v tom, že český zákon nezná právo na opravu. Jinak řečeno, když nepravdivé tvrzení nezasáhne do osobnostních práv člověka, nepřísluší mu právo na odpověď ani právo na opravu. Zdá se mi, že náš zákon je v tomto smyslu vůči občanu vstřícnější.

Neumím si proto vysvětlit slova českého europoslance Tomáše Zatloukala, který v článku „V zahraničí kroutí hlavami“ (Plus jeden deň, 28.3.2008) uvedl: „Situaci vnímám jako velmi vážnou. Zjevně dochází k překročení hranice svobody slova. Slovensko by se dostalo dokonce do rozporu se svými mezinárodními závazky.”
Pozoruhodné tvrzení! Téměř stejné znění práva na odpověď v obou státech, ale na Slovensku se děje něco strašného, zatímco v České republice je všechno v pořádku.

Tisk se velmi často „ohání“ zahraničními názory, nejčastější představitele OBSE pro média Miklose Harasztiho, který si dokonce nechal vypracovat analýzu našeho tiskového zákona u anglické společnosti Article 19. A, světě, div se, byly v ní obsaženy jen jeho názory. Kdo platí, ten se i veze! Na stejné pozici stojí předseda Evropské federace novinářů Arne König. Jeho zájem je legitimní, ale jen skupinový, ne veřejný. Prostor v médiích nezřídka dostává též Asociace evropských novinářů, která vypracovala „analýzu“ svobody tisku ve dvaceti evropských zemích. Tato analýza byla jen souhrnem subjektivních názorů novinářů působících v příslušných státech. Velké haló bylo i okolo správy Ministerstva zahraničních věcí USA, ve které byly výčitky na adresu cenzury médií na Slovensku. Nějak se však pozapomnělo na to, že organizace Reportéři bez hranic Slovensko zařadila v hodnocení svobody tisku na třetí místo ze 149 zemí, Spojené státy figurovaly někde kolem padesáté příčky.

Podobné analýzy pro nás nejsou podstatné, protože jejich cílem je prosazovat zájmy určitých skupin. Horší je, že média to vtloukají do hlav lidí jako objektivní informace. Za takovouto manipulaci by se pro média sešlo i více odpustků! Nemusela by o ně žádat, kdyby zorganizovala například veřejné diskuse o tiskových zákonech v okolních zemích. Určitě by je potěšil fakt, že jsou často přísnější než náš návrh.

A článek zakončeme citátem z komentáře Nového Času (27.3.2008): „Jde o návrh, který vzešel z nemocných politických hlav. Nemocných tím způsobem, že jim překáží demokracie a svoboda.“

Něco takového si už odpustek nezaslouží!

zdroj: Literárný týždenník (13.-.14.2008) / Prop.sk