Australští vydavatelé v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století „vylepšovali“ historii australských domorodců – Aboriginců – cenzurováním popisů jejich násilí a to včetně sexuálního zneužívání a zabíjení novorozeňat.

Autorka historických knih a držitelka řady ocenění Susanna de Vriesová zveřejnila fakt, že její knihy o australském ranném koloniálním životě založené na vzpomínkách průkopnických žen byly upraveny tak, aby nerozrušily Aborigince. De Vriesová řekla, že paměti jedné ženy, Louisy Meredithové, byly údajně cenzurovány queenslandským nakladatelstvím Michael White Publishers, jež odstranilo zmínky o zabíjení novorozeňat, kmenových válkách a znásilňování žen.

Paměti první aboriginské smírčí soudkyně, Elly Simonové, byly na konci devadesátých let podobně cenzurovány sydneyským vydavatelstvím Millennium Books, když byla pasáž o dítěti, které bylo „nacpáno hlavou dolů do králičí nory a necháno zemřít poté, kdy onemocnělo“ údajně přepsána na „bylo zanecháno zemřít pod stromem“.

Ani jedno vydavatelství už nepublikuje, ale odhalení De Vriesové vyvolala otázky o tom, jak častá praxe to v té době byla.

„Nevylepšujeme antisemitismus ani holocaust,“ řekl Louis Nowra, autor studie s názvem Bad Dreaming, který dokládá využívání aboriginského zvykového práva k legitimizaci sexuálního zneužívání a domácího násilí vůči ženám a dětem.

Nowra dále uvedl, že v Austrálii byly tendence pohlížet na Aborigince jako na „vznešené divochy“, což vedlo k popření části aboriginské kultury a přehlížení krutého prostředí, v němž žili. „Bylo obtížné držet naživu spoustu aboriginských dětí; čelili rozhodnutím, kterým my čelit nemusíme,“ řekl Nowra. Rovněž dodal, že „ubozí“ liberálové, kteří dominovali debatě, vždy podporovali mužský pohled na věc. „Kultura Aboriginců má sklon být definována jako mužská kultura… Podstatou zvykového práva je to, že vždy pracuje ve prospěch mužů, nikdy ve prospěch žen,“ řekl Nowra.

De Vriesová napsala asi tucet knih o ženách v koloniálních časech a za svůj přínos literatuře obdržela Řád Austrálie. „Tento druh cenzury, umlčující vinu při zkoumání otázky unesených dětí, má skrytý odkaz na zneužívání části Aboriginců a aboriginských dětí v minulosti,“ řekla. „Cokoliv se týkalo zneužívání domorodých žen a dětí ze strany jiných Aboriginců, bylo vydavateli tvrdě cenzurováno, aby nevyvolávali duchy příběhů o ukradených dětech. Ignorování příběhů o znásilňování aboriginských děvčat aboriginskými muži; častém zabíjení aboriginských dětí tak, že byly zanechány v buši; a zanedbávání a zneužívání aboriginských dětí, to všechno je součástí tabu založeného na vině,“ dodala.

Kontroverzní historik Keith Windschuttle, jenž v Austrálii dosáhl významného postavení zkoumáním tvrzení jiných historiků o masakrování tasmánských aboriginců bílými osadníky, řekl, že tendence očišťovat aboriginskou kulturu vznikly v sedmdesátých letech minulého století. „Lidé si mysleli, že lichocením staré aboriginské kultuře jí prokážou úctu a Aborigincům umožní, aby ze sebe měli dobrý pocit,“ řekl Windschuttle. „Také to měla na svědomí přetrvávající víra, že problém s moderní aboriginskou kulturou nespočívá v Aborigincích, ale v bílých lidech, a neochota vidět, že tento problém mnoha způsoby spočívá v obou,“ uvedl dále.

Výkonný ředitel Australské asociace vydavatelů, Maree McCaskill, řekl, že vydavatelé dnes tvrdě bojují za své právo na svobodu projevu a vydávání bez obav. A Sandy Grant z Hardie Grant Books, jenž vydal Spycatcher, paměti agenta MI5 Petera Wrighta, řekl, že by dnes žádný vydavatel, mající cenu špetky soli, své autory necenzuroval, a fakt, že tato vydavatelství již nefungují, je všeříkající.

zdroj: The Australian
překlad: Erik Sedláček