Před společným nepřítelem semknout řady a následovat jasné ideje

Nejhorší války jsou ty, které nikdo nevypověděl. Propukají skrytě, šíří se po zemi jako jedovatý dech, nebezpečné, ochromující, přinášející smrt.

Dnešní Evropa je – v rozdílné míře – vystavena nejhoršímu ohrožení ve své historii, ohrožení, které by navždy mohlo vymazat její kulturu – ne bezpodmínečně krvavou cestou. A přece: Evropa je ve válce, aniž to ví.

Tuší to, ale vzpírá se této skutečnosti jako pštros, který strká hlavu do písku, aby unikl ohrožení.

Jsme totiž infiltrováni a kolonizováni jižními národy a islámem, plošně a v obrovském tempu. Jsme vydáni na pospas novému světovému pořádku amerického ražení – ekonomicky, strategicky a kulturně. Oba jevy jdou přitom ruku v ruce. Jsme paralyzováni úpadkovými ideologiemi a uměle produkovaným optimismem, prožíváme skluz kultury a výchovy k primitivismu a iluzi křehkého blahobytu.

Evropa – a s ní všechny spřízněné a sesterské národy [1] – je nemocná žena světa. To ukazuje úbytek porodnosti i fyziologická kastrace Evropana, sebenenávist dominující ideologie, která je bedlivě opatrována kazateli morálky politickokorektní submise a její stráží v médiích nebo v justici. Jsme tisíckrát rozehráváni proti sobě zevnitř a také rozežíráni a podrýváni zvenčí. Nemáme co do činění jen s agresory nebo s okupanty, ale i s kolaboranty, tzn. s obrovskou částí mediálně-politické třídy a intelektuály, ať zleva či zprava. To naše národy (ještě) netuší, protože nákupní vozíky v supermarketech jsou stále (ještě) plné. Potajmu sice každý ví, že válka začala, ale většina si to nechce připustit, neboť nikdo momentálně nemá odvahu bojovat. Momentálně…

Nástup nebezpečí, cesta k chaosu, který teprve dnes začínáme tušit, je snad ale nezbytným předpokladem revolty a probuzení. Stojí před námi ještě mnohé. Tragédie teprve nabírá spád.

Jako ve všech válkách je napadena i svoboda mínění obránců. Na to si lze sotva stěžovat: To je zkrátka pravidlo hry. A přece ještě v celé Evropě máme v ruce cenné trumfy. Nic není ztraceno, pesimismus naprosto není na místě.

V historii oproti inaktivní mase vždy vítězí bojující menšiny. Nejde už o to, stát „napravo“ nebo „nalevo“, nýbrž o to, volit stranu odporu.

Uprostřed tragédie, která nyní postihuje evropské národy, a vzhledem ke zbytečným svárům štěpícím různá hnutí bojující za identitu, je vypracování světonázorové syntézy maximální nutností. Musí být zaměřena na silné ideologické jádro, které by na celém kontinentě, který je přece velkou vlastí nás všech, mohlo provést sjednocení duchovních proudů a politických sil, dosud uměle rozdělených, shodujících se však v podstatném: v obraně naší ohrožené kultury a identity, ale i v principech naší regenerace.

Všude je cítit napjaté očekávání mobilizace, která vychází z jasného a jednotícího poselství odporu a reconquisty, mimo překonanou intelektuální scholastiku, sektářství a paralyzující, do minulosti obrácené tužby. Zcela jednoduše z toho důvodu, že byly vystaveny tak velkému nebezpečí, jak ještě nikdy. Musí být vytvořena světonázorová sjednocená platforma, která nesmí být dílem nějaké kliky, ale je upřímná a bez klapek na očích. Když dům hoří, musí vnitřní hádky umlknout.

Nová ideologická platforma se opravdu stala nezbytnou: předpokládá nejen vypracování a šíření obecné doktríny, ale i precizní určení pojmů, které je přece základem argumentace a propagandy. Z toho důvodu byla velká část manifestu koncipována jako slovník.

Zmatené představy, lživé debaty, uměle vytvářené protiklady, sklon k „asi“ a k intelektuálnímu chaosu, zákopové boje stejně jako rozředění idejí pohodlností nebo přáním profilovat se jako „přijatelný“, trvaly už příliš dlouho. Opět musí vystoupit jasná linie – jakýsi společný, silný „jmenovatel“, v němž se většina srdcí a společné vůle opět pozná, a ke kterému se připojí.

Pryč je doba, kdy se věci řekly jen „napůl“, kdy se člověk ještě mohl bavit „dvojím jazykem“. Musí se udělat prostor radikálnímu myšlení, tzn. nikoli myšlení, které se pokouší o „extremismus“, ale které jde ke kořenům. Neboť pravda vždy vítězí, je nejcílenější formou lsti.

Pro identitní myšlení, v nejširším smyslu slova, tedy opět nastal čas prosadit se jako nejpronikavější a nejosobivější. Jeho pohled na svět je totiž mnohem realističtější a budoucnosti přiměřenější než vládnoucí nivelizující one world ideologie, která sahá od paralyzované pravice až k duševně choré neotrockistické levici. Všechny události a fakta, ať historické, geopolitické, populačněpolitické, etnické, ekonomické nebo sociální povahy, dávají našemu identitnímu, k principu rovnosti jasně antagonistickému světonázoru, za pravdu. Tento světonázor je tak jediný, který je opravdu rebelský a disidentský; je určen k tomu, aby se přes tradiční opěrné body šířil v celé Evropě, zejména když 21. století bude věkem velkých krizí, kdy znovu budeme muset začít od začátku, kdy – pod tlakem událostí – prožijeme šokující ideologické obraty, neočekávané přeskupování a radikalizace.

Dílko, rovněž pod titulem Proč bojujeme, jsem vydal už v minulosti, a společně s Robertem Steuckersem a Pierre Frisonem Stručný lexikon evropského partyzána. To bylo asi před dvaceti lety. Knížky byly potom vícekrát šířeny jako neautorizovaný „pirátský tisk“. Tyto staré texty, i když ještě absolutně výstižné, dnes už ovšem neodpovídají vážnému případu. [2]

Od té doby nebyl vydán ani jediný manifest a ideologická práce jako syntéza, s výjimkou knihy Pierre Viala Une terre, une peuple (Jedna země, jeden národ), jejíž zaměření a také „archeofuturistická“ stanoviska, která jsme i tak vždy zastávali, naprosto sdílím: totiž obrana tradic našich předků a boj za imperiální budoucnost současně, i zásadní ideje odporu a reconquisty. Proto musím zdůraznit, že tento manifest a slovník mohou být velmi prospěšně doplněny výklady výše zmíněné knihy.

Mějte se na pozoru před nepravými přáteli!

V celé Evropě by se mladí lidé, kteří jsou aktivní v odporu, měli vyvarovat před tím, aby se opět připojili k systému a holdovali kosmopolitismu. Přesně právě to činí lidé, kteří se vydávají za obránce evropské identity a průkopníky jejího obrození. Myslím při tom hlavně na ty, kteří – podle slov De Gaulla – „volají Evropa, Evropa a hopsají přitom jako tajtrdlíci“ a nikdy nemohou dost hájit její „znovuzrození“, kteří však ve skutečnosti hájí hodnoty dezintegrace, inertnosti, rezignace a pod budoucí Evropou si nepředstavují nic jiného než „tolerantní“ Disneyland, otevřený do všech stran, pestré pandemonium bez identitního jádra, bez vnitřního řádu, bez vůle k moci. Pokušení diskrétně se opět připojit k vládnoucí ideologii je totiž velmi silné, především skrývá-li se pod pláštíkem pseudointelektuální hatmatilky. Tyto fiktivní zastánce naší identity musíme bezpodmínečně odmítnout. Z ryzí pohodlnosti a naplněni vůlí profilovat se jako „přijatelní“, sami pozvolna více či méně šíří dogmata one world ideologie a multikulturní společnosti, a to pod záminkou „evropské myšlenky“, ba dokonce zneužitím „říšské myšlenky“.

V tomto supermarketu pseudorebelií se nachází opravdu vše: dostatečně známý „antirasismus“, difúzní levicová orientace starých osmašedesátníků, kteří se rádi vydávají za „antiutilitaristy“, multikulturní etnopluralismus, který chce být ještě k tomu „multikonfesijní“ a „multicokoli“ a s třiceti lety zpoždění objevuje americký komunitarismus (zároveň ale zůstává udatně „antiamerický“), „antiliberalismus“, který je napodobován Bourdiem a jeho přáteli – anebo úplně obráceně: radikální angažovanost za co nejvolnější výměnu všech věcí, spojenou s apoteózou Ameriky, která svědčí o nepředstavitelné naivitě.

Ještě hůř: konstatujeme pronikání kosmopolitní ideologie, která pochází z ultralevice a předstírá, že „bojuje proti francouzskému jakobinismu“, do regionalistických kruhů, ale která v žádném případě evropskou identitu příslušného regionu nebrání.

Tedy přátelé: mějte se na pozoru před nepravými obránci, kteří přece jen papouškují řeči zelených, Cohn-Bendita nebo José Bového. Tento diskurs je iluze, která funguje následovně: tváří se „nekorektně“ a „disidentně“ ve jménu modlářského, dogmatického, špatně argumentujícího „antiamerikanismu“, a jedním dechem se vyznávají k plochému, ve skutečnosti neomarxistickému antiliberalismu, který zůstává v ekonomické oblasti bez alternativ (nehledě pochopitelně k infantilním levicovým „řešením“ a la Fourrier 70. let), a vydávají se za „evropské federalisty“, ale nemají vůbec žádnou představu o Evropě, která by byla velmocenská a imperiální. Představují se jako „antiglobalisté“, jako zakořenění, „identitní“, ale současně jako „všem kulturám otevření“, jako obhájci „věci všech národů“, což konkrétně vede k toleranci vůči imigraci cizinců. Předstírají, že nechtějí být „žádnými přívrženci progresismu“, ale ve jménu mlhavého realismu „smyslu dějin“ jsou toho názoru, že jakákoli myšlenka na etnickou reconquistu Evropy je „nerealistická“; prohlašují se za „pohana“, „křesťana“, „pohansko-katolického“, „agnostického“ – podle libosti – ale aplaudují pronikání islámu a dělají, jako by věřili v ekumenismus – často spíše z konformismu a z neznalosti než z proradnosti. Atd. atd. Nejhloupější a nejnebezpečnější ze všech jsou přitom ti novopohané, kteří se dali napálit sofizmatem, že polyteismus je prý synonymem absolutní tolerance, jasně řečeno: anarchie. Bohužel, nezřídka těmto pomatenostem více podléhají jinak absolutně duchaplní pravicoví intelektuálové.

Zde vylíčené přístupy jsou zcela jednoduše pseudokritikou systému. Kritizují systém na okraji, nikdy v jádru. U těchto pseudorebelů, u těchto neupřímných „zastánců evropského znovuzrození“ tak postrádáme střízlivou analýzu aktuálních výzev: kolonizace Evropy třetím světem, „kastrace“ evropského muže, dezintegrace hodnot, rostoucí afrikanizace naší kultury, poklesu počtu obyvatel, rozmáhajícího se daňového útisku, bující byrokracie v kol dokola vládnoucí sociální demokracii, triumfujícího kultu homosexuálů. Právě tak postrádáme geopolitickou, strategickou, ekonomickou, etnickou a kulturní vizi, vizi, která je založena na odporu a síle. Hlavního nepřítele znají všichni, nikdy ho však nenazývají jménem.

Tvrdí o sobě, že „myslí“. Ale – řečeno s Julesem Renardem: „Myslet znamená myslet na něco.“

Hrozí ale ještě jiné nebezpečí, které je tak říkajíc rubem prvního: myslím nebezpečí vášnivého, pesimistického žvanění, které vede výlučně k sektářství a k bezmoci, k „eskapismu“, ne k účinnému odporu. To je logika „věčných ztroskotanců“, kteří jsou poraženi předem, znechucených a zlomených, těch, kteří se domnívají, že jsou „ztracená četa“, poslední záloha, místo „vítězné čety“, která chce být první. Neboť každý odpor, který současně není chápán jako základ reconquisty, je zasvěcen nezdaru.

Doporučuje se i nedůvěřivost vůči všem spiritualistickým, metafyzickým či domněle „filozofickým“ záchvatům: Mějte se na pozoru před podvodníky, kteří se ve svých pracovnách titulují jako „teologové“. Duchovní ozdravění Evropanů je sice pro jejich regeneraci naprosto nezbytné, proti materialistickému nombrilismu, který je přece jednou z hlavních příčin dnešní tragédie, avšak duchovní život není synonymem spiritualismu. Nedá se předepsat a instrumentalizovat jako počítačový program. Já sám jsem vášnivým čtenářem Evoly, zvlášť jeho politických nebo sociálně-filozofických textů, které jsou dokonce vynikající, ale důrazně varuji před podléháním „evolianismu“ (nebo ještě hůř: „guénonismu“). [1] Takový postoj by nás odvrátil od reálných, konkrétních otázek: myšlení má vždy stát ve službě činu, nemá degenerovat k jakési metafyzické hře idejí. (Toto varování adresuji především mým italským přátelům.)

Maximální nedůvěra je žádoucí i vůči uměle zplichtěnému, instrumentalizovanému „pohanství“, jste v nebezpečí, že sklouznete k New Age, izolováni od reálně probíhajících bojů, nebo ještě hůř: ke xenofilii a fatální „lásce k odlišnému“ ve znamení nesprávně chápaného polyteismu. Píšu to plným právem a k tomu s věcnou znalostí, vždyť jsem sám pohan, absolutní pohan spjatý s katolicismem staré tradice a smířený s hinduismem – ale neúprosný protivník totalitních monoteistických náboženství z předoasijských pouští.

Obezřetnost je na místě i vůči jistému, více či méně charismatickému katolicismu, který zase představuje otevřenou bránu k vágnímu mysticismu, v neposlední řadě ale i k přímo chorobnému pacifismu, k odmítání etnicity a vůle k moci.

Ano, obezřetnost před demoralizujícím mysticismem, před jalovým a ješitným intelektualismem, před snadným útěkem do „spirituálního života“ nebo „filozofie“, které jsou přece jen reakcí, stanoviskem a výmluvou, které volíme, chceme-li se vyhnout životně důležitému boji v odporu.

Je mi vzdálena myšlenka opovrhovat intelektuálním či spirituálním bádáním, je přece částí evropské kultury. Pravý duchovní život se přesto dá zažít jen v boji. Jen mizivý počet lidí ho může opravdu nalézt v ryzí meditaci. Nebezpečí spiritualizace je velké a v tomto případě vznikají i příliš hluboké snahy k planému žvanění, k výmluvám před životními boji, k mořské pěně dějin. Dát smysl svému životu totiž znamená především bojovat za svůj ideál a obzvlášť, podstoupit riziko za svůj národ. Odtud pak přirozeným způsobem vzniká duchovní život, který se nenosí tak jako řád na klopě, ale prožívá jako vnitřní plamen. To podle mého názoru Evola, Heidegger a Abellio naprosto chápali, jejich duchovnost vzešla teprve z jejich nasazení.

Duchovnost je protikladem (a protivníkem) spiritualismu, právě tak jako je inteligence protikladem (a protivníkem) intelektualismu a filozofie protikladem (a protivníkem) filozofismu. Neboť duchovnost biologicky a ontologicky pramení z boje, nepředchází mu ani ho nepřekračuje, je s ním úzce svázána a spojena kouzelným uzlem.

Božské má snad poslední slovo. Ale božské se vždy rodí z životní síly, z fyzické energie lidí v konkrétní situaci. Zjevuje se teprve, když nejdřív začal boj, prostý, bolestný, ale hrdý.

Jinými slovy: fyzická i psychická způsobilost k boji a přítomnost jasných představ, vlastností jako odvaha a odolnost, je v čase tragédie a požáru, v němž žijeme, mnohem nepostradatelnější než spiritualistické duchovní hrátky. Mens sana in corpore sano: ve zdravém těle, zdravý duch. Nikdy nezapomínejme, že Sokrates byl hoplíta a Xenofanés polemarch!

Zbytečné bratrské spory a malicherné nevraživosti frakcí rozdělují a oslabují bojovníky, kteří by měli být jednotní a solidární, zatímco nepřítel se jeví nebezpečně sjednocený. Tyto neshody jsou přitom často velmi povrchní, rozdělují lidi, kteří vlastně myslí většinou stejně, kteří intuitivně mají stejný světonázor vztahující se k identitě a tím stejného nepřítele, implicitně hájí stejný národ a usilují o stejné cíle, kteří ovšem neústupně trvají na nejasných ideách, na nedorozuměních, afekty podmíněných vzplanutích, nesprávně postavených problémech (mj. o „Francii“, „Evropě“, „suverenitě nebo spolkovém státu“, „katolicismu nebo pohanství“…). Kdo nedisponuje jasnými koncepty, neuvažoval nad jasnými a jednotícími pojmy, kdo si není vědom dosahu vážného případu a nesmírné časové tísně, ten se těžko může s ostatními dorozumět a vymezit účinnou frontovou linii. Zajistit si společnou světonázorovou platformu a cíl se dnes stalo nevyhnutelným. Podle hesla, jehož původ neprozradím, musíme nyní v celé Evropě začít klást základy „realistického a řádotvorného myšlení silné vůle“.