Napsal: Miroslav Červenka

K mnoha již přijatým opatřením směřujícím k pročištění politického prostředí u našich severních sousedů se má v nejbližší době přiřadit i rozšíření působnosti polské verze lustračního zákona o novináře narozené před rokem 1972. Strany polské vlády, a zejména nejsilnější Právo a Spravedlnost(PiS), tím zásadovým způsobem pokračují v naplňování svých předvolebních slibů v oblasti vypořádání se s dědictvím komunistické éry. Po zprofanovaných soudcích, kněžích a policistech tak bude omezen prostor působnosti i těm novinářům, kteří v minulosti prokazatelně morálně selhali. Cílem takovýchto opatření nepochybně je nejen zvýšení důvěryhodnosti polského mediální prostředí, ale zároveň i omezení manévrovacího prostoru potenciálních netransparentních skupin, které by mohly právě přes takto kompromitované osoby uplatňovat ve všech sférách života společnosti svůj vliv.

Že se zmíněný postup nedočká po celé Evropě pochvaly, netřeba pochybovat. Trnem v oku bude v prvé řadě právě oněm netransparentním skupinám, jež skrze média a další instituce podílející se na formování veřejného mínění prosazují své zájmy. Strany polské vládní koalice útočí přijímanými opatřeními na samu podstatu mechanismu vlivových struktur a to se v dnešní době, jíž bez nadsázky můžeme nazvat mediokracií, kdy není důležité, co někdo dělá, ale jak, a jestli vůbec(!), je to sdělovacími prostředky prezentováno, musí zákonitě setkat s negativní reakcí.
A nepochybuji o tom, že jsme teprve na samém počátku mediálního antipolského třeštění. Čím více se v Polsku budou zesilovat kroky vedoucí k omezení mediokracie a posílení demokracie, tím větší ryk se dá od „potrefených hus” očekávat. Logicky se dá předpokládat, že již jsou po ruce připraveny osvědčené slogany o nepřípustnosti novodobého honu na čarodějnice. Další taktikou jistě bude i snižování významu polských změn poukazováním na silné pozice katolické církve v této zemi. Eventualita rozšíření takovýchto opatření i mimo Polsko představuje totiž pro vládnoucí mediálně-politický propletenec smrtelné ohrožení. Musíme tedy být připraveni, že zpravodajství a publicistika ze země „Bolka a Lolka” budou v nebližší době naplněny informacemi o nestabilitě a narůstání „problémů”, jež tamní vláda není schopna řešit.
A pozadu samozřejmě nezůstanou ani lokajští politici napříč pravolevým i liberálněkonzervativním spektrem. Zatímco u levicových liberálů hájících své mocné netransparentní spojence (v mnoha případech i zakladatele), nelze o motivech obhajoby „svobody slova” a „nezávislosti médií” vůbec spekulovat, jejich pravicoví kolegové mají ke kritickému postoji důvodů vícero. Jednak nemějme žádné iluze, i v pravicovém spektru je hodně těch, kdož jsou pupeční šňůrou svázáni s osobami a skupinami, stojícími v pozadí mocných médií(nezapomínejme ale i na další podobně vlivné organizace jako např. agentury pro výzkum veřejného mínění). Navzájem se přece doplňují, zatímco jedni podporují druhé přijímáním zákonů a vydáváním podzákonních privilegií, druzí se jim revanšují poskytováním nadstandartních možností přístupu do médií, zejména tehdy, kdy to nejvíce potřebují, v předvolební době. Dalším neméně silným motivem pro tzv. pravicové strany ke kritice polských změn bude nepochybně efekt „nastaveného zrcadla”. Nedá se nic dělat, toto okřídlené klišé přesně vystihuje důvod opatrného a spíše předpojatého postoje evropské pravice v daném kontextu. Není totiž po celé Evropě bohužel obvyklé, že se pravicové strany snaží důsledně naplňovat své předvolební sliby a prohlášení. Natož pak postavit se médiím!
V kontrastu se změnami v Polsku bije polovičatost, nedůslednost, ba až zbabělost britských konzervativců, CDU či ODS přímo do očí. Příkladů pro takováto tvrzení jako např. postup při zakládání nové frakce v Evropském parlamentu je nepočítaně.
Otázkou, která se v souvislosti s výše napsaným sama vnucuje, je: „A co u nás?” Odpověď je jednoduchá, samozřejmě i u nás by bylo zapotřebí uzákonit podobné rozšíření lustračního zákona. Ovšem nejen o novináře, ale o všechny, kdož se jakoukoliv měrou podílejí na tvorbě veřejného mínění a ovlivňují tak zásadním způsobem proces demokratického výběru politické reprezentace. Zvláště v povolební době si více uvědomujeme, jak dalece je naše demokracie manipulována, jak výrazné jsou rozdíly v přístupu do médií a jak velký vliv mají nadstandardní vztahy vyvolených politických uskupení s netransparentními strukturami stojícími v pozadí médií a agentur pro výzkum veřejného mínění. Neexistuje v této souvislosti žádná rovnost přístupu.
Typickým příkladem budiž kauza nezodpovědné matky Kateřiny Jaques, která tuto hysterickou extrentričku vynesla až do parlamentních lavic či tyjátr Kocába s Šípkem s vlajkou EU. Vzpomeňme, kolik pozornosti tomu na prvních stránkách věnovala média a porovnejme toto s pozorností akcím tzv. „malých” politických stran. Rozšiřme také u nás lustrační zákon o novináře, politology, vedoucí pracovníky ústavů pro výzkum veřejného mínění a všechny další, kdož působí v procesu jeho ovlivňování. Jedině tudy vede cesta ke svobodným médiím a skutečné demokracii.

Zdroj: Národní myšlenka