Napsal: Nidal Saleh

Norský spisovatel Jostein Gaarder (na fotografii) se narodil v učitelské rodině v Oslu. V roce 1978 dokončil studia na Univerzitě v Oslu a stal se učitelem na střední škole. Později se i s rodinou přestěhoval do Bergenu, kde opět učil na střední škole filosofii a kde také vznikla jeho první literární díla, např. debutová knížka povídek Diagnóza (Diagnosen og andre noveller) v roce 1986 nebo Žabí zámek (Froskeslottet) v roce 1988.
Devadesátá léta představují zlom v jeho spisovatelské kariéře – vyšly mu knihy Tajemství karet (Kabalmysteriet, 1990, česky v nakladatelství Albatros, 1997) a především Sofiin svět (Sofies verden, 1991, česky ve více vydáních.). Tato kniha se stala světovým bestsellerem a byla přeložena do mnoha světových jazyků. Tento slavný román dějinách filosofie je zároveň krásnou literaturou i přemítáním o záhadě vesmíru a Boha, ušlechtilou zábavou i návodem k tomu, jak se orientovat v životě. Po knize sáhnou stejně tak středoškoláci jako jejich rodiče a učitelé, kteří se chtějí něco dozvědět o duchovních pramenech naší civilizace, nebo ti, kteří prostě rádi čtou.

Po úspěchu Sofiina světa přestal Gaarder učit a začal se naplno věnovat psaní knih. Jeho knihy jsou většinou zaměřeny na dětské čtenáře, číst je však mohou i dospělí. Tematicky se Gaarder pohybuje v oblastech filosofie, historie a náboženství, zajímá se o běžné otázky, které řešíme každý den, ale zároveň jsou obecně platné pro celý náš život. Učitelská minulost Gaardera neopustila ani dnes, a proto jeho knihy předestírají filosofickou problematiku způsobem, který je srozumitelný a přitažlivý i pro děti a mládež. Gaarder získal za své knihy mnohé literární ceny a to nejen v Norsku, ale í v jiných zemích, jmenujme například Cenu norského ministerstva kultury za dětskou knihu v roce 1991 nebo Cenu norských knihkupců v roce 1993. Nejnovější Gaarderovou knihou, která vyšla v České republice, je Kouzelný kalendář.
V srpnu 2006 vypukla rozsáhlá diskuze po tom, kdy byl publikován rozhovor s Josteinem Gaarderem v norském denníku Aftenposten spolu s autorovým článkem nazvaném „Bohem vyvolení lidé.“ Článek popisoval izraelskou politiku a používal biblické metafory a jazyk, který byl pro někoho příliš útočný a dokonce antisemitský. Gaarder kvapem usiloval vyjasnit, že on nechtěl kohokoliv urazit. Prohlásil, že rozhovor byl ovlivněn aktuální situací a celkovým počtem obětí v Libanonu během izraelsko-libanonského konfliktu.
Článek nazvaný „Bohem vyvolení lidé” byl napsán částečně jako reakce na izraelsko-libanonský konflikt a tvrdí se v něm, že izraelská politika je založena na náboženství, které je „starobylé” a „válečnické“. Článek byl konzultován s mnoha experty na Střední východ předtím, než byl publikován, je napsán literární formou biblického proroctví, podle některých inspirovaný knihou Amosa. Gaarder tvrdí, že předpovědi v článku neodrážejí dění, které by si on přál, ale mohou nastat, jestliže nenastanou zásadní změny v izraelském politickém kursu.
Mezi dalšími věci Gaarder psal:
„My se vysmíváme vrtochům a nářkům toho lidu. Chovat se jako boží a vyvolení lidé není jen pošetilé a domýšlivé, ale je to zločin proti lidskosti. My to nazýváme rasismem. […] naše trpělivost je omezená a tam je omezená naše snášenlivost. My nevěříme v duchovní sliby jako logický výklad pro okupaci a apartheid. My jsme již opustili středověk. Rozpačitě se usmíváme nad těmi, kteří ještě věří, že bůh flóry, fauny a galaxií si vybral jeden jednotlivý národ jako svého favorita a dal mu zázračné kamenné desky, hořící keře a oprávnění zabíjet.“
V článku Gaarder postavil proti náboženskému legitimizování války a okupace lidské hodnoty, když mj. citoval Alberta Schweitzera: „Lidskost nikdy nesmí obětovat člověka pro věc.” Nadto tvrdil, že mnoho Izraelců oslavuje smrt libanonských dětí a srovnal toto chování s biblickým příběhem, kde židé slaví boží rány proti Egyptu. Říká: „My uznáváme stát Izrael z roku1948, ale ne ten z roku 1967. To již je stát, který selhal při respektovaní a podřízení se mezinárodním pravidlům. Izrael chce více, více vody a více vesnic.” Dodal, že Izrael již přestal existovat. Tvrdí, že je přítelem židů, a ukončil svůj článek předpovědí dalšího exodu židů z Izraele, ale zároveň doufá, že „žádné izraelské dítě nepřijde o život. Příliš mnoho civilistů a dětí již bylo zavražděno.”
Reakce na článek byly smíšené: někteří členové židovské komunity, mnoho veřejných židovských organizaci a norští intelektuálové jej kritizovali, protože byl prý příliš krutý, zatímco mnoho jiných jej přivítalo a podpořilo.
Článek byl publikován spolu s rozhovorem, kde Gaarder podrobněji vysvětlil myšlenky, které chtěl článkem sdělit. Když se ho ptali, co tím chce dosáhnout, odpověděl, že to napsal jako volaní pro probuzení Izraele. Izraelský stát je tím, kdo nerespektuje Izrael, který byl původně „vytvořen Spojenými národy.”
Když se ho reportér listu Aftenposten ptal, jestli to nepřeháněl s tím „neuznaným Izraelem“, odpověděl: „Článek je moje předpověď. Samozřejmě že já si nemyslím, že Izrael nemá právo se bránit. To, co říkám, není v rozporu s tím, co říká světová komunita prostřednictvím rezolucí OSN. Stále znovu a znovu vidíme, jak izraelský stát přehání.“
V četných rozhovorech po publikaci článku Gaarder opakovaně deklaroval, že on není antisemita a že článek nikdy nebyl míněn jako útok proti židům anebo proti židovstvu. Několik členů norského židovského společenství však bez ohledu na Gaarderovy záměry i na obsah článku jako takového prohlásilo, že článek slouží k prosazení antisemitských tendencí, které jsou hluboko zakořeněná v norské společnosti. Bjorn Fure, známý norský dějepisec a ředitel Holocaust-centra v Oslu, řekl: „Gaarder používá jazyk, který přispěje ke snížení hranic v popisu Izraele a židovské kultury. Gaarder překročil hranice, ale nemyslím, že on si to uvědomí.”
Tři dny po vydání článku a mediální kampani Jostein Gaarder oznámil, že hodlá „odstoupit z veřejné diskuse”, a přitom připustil, že styl jeho článku byl provokativní a umožňoval různé interpretace. Dočasně uzavřel svoje vystoupení prohlášením, že původní článek byl motivován „odporem k válce a protiprávní chovaní izraelské armády“. Gaarder také řekl: „My máme v Norsku velmi vystižné slovo pro to, co Izrael dělá v Libanonu: hcrverk (vandalství),“ a dodal: „Já také odsoudím rakety Hizballahu vystřelené na Izrael. Říkal jsem to od začátku a mnohokrát, jsem humanista a ne antisemita.“
Izraelský vydavatel Gaarderových knih, „Schocken Publishing“, 9. srpna 2006 oznámil, že s ním zruší spolupráci a nebude dále uveřejňovat jeho knihy. Navíc, Racheli Edelman, majitel vydavatelství „Schocken Publishing“, uvažoval, zda na Gaardera nepodá žalobu.
William Nygaard, ředitel vydavetelství Aschehougu v Norsku, který sám byl obětí pokusu o atentátu po té, kdy vydal knihu Salmana Rushdího „Satanské verše“, vyjádřil Gaarderovi podporu: „Myslím si, že je velmi důležité to, že Jostein Gaarder jako známý člověk v norské společnosti a jako mezinárodně uznávaný autor je ochoten vzít na sebe břemeno ve jménu svobody projevu: vykročit a kritizovat citlivé problémy týkající se izraelsko-libanonské války.“
Silné útoky na Gaardera a jeho časté obviňování z antisemitismu vedly komentátory k pozdvihnutí kritického hlasu proti tomu, co vnímali jako nesprávné používání titulu „antisemita” na adresu všech kritiků Izraele. Profesor středovýchodní historii Hilde Henriksen Waage přednášející na Universitě Oslo to komentoval slovy: „Jakákoliv debata o politice státu Izraele je přehlušená obviněním z antisemitismu a rasismu.” Dále vyjádřil obavy, že Gaarder by po tomto článku nebyl v bezpečí ani v Norsku. Bývalý ministerský předseda Norska Klre Willoch kritizoval útoky proti Gaarderovi a dodal: „Kdykoli je kritizována izraelská politika, objeví se pokusy odvést pozornost od toho, oč ve skutečnosti jde.”