Britský historik David Irving, který je od loňského listopadu zadržován v Rakousku, byl včera odsouzen ke třem letům vězení za „popírání holocaustu“. Fakta týkající se této kauzy jsou jistě obecně známa - v roce 1989 na přednášce pronesl něco, co neměl. Konkrétně zpochybnil existenci a pravost tzv. plynových komor v německých koncentračních táborech.
Opravdu se nechci pouštět do polemiky o tom, o čem se zkrátka polemizovat nesmí. Kdo ví, zdali bych nebyl stíhán za to, kdybych například zkonstatoval fakt, že ještě na konci osmdesátých let byl nad vchodem do prostoru bývalého koncentračního tábora Osvětim nápis, dle kterého zde za války „trpělo a zemřelo 4,5 milionů lidí, převážně Židů“, a od počátku let devadesátých je nápis změněn na „trpělo a zemřelo 1,5 milionů lidí, převážně Židů.“ Šest milionů obětí zůstává. Stejně tak je faktem, že ředitel památníků v Osvětimi na počátku devadesátých let uznal, že „plynová komora“, které je tam předváděna návštěvníkům, byla zrekonstruována v roce 1946, čili žádné plynové komory se nezachovaly a ta, která tam je dnes, není pravá… I toto konstatování pravdy může být zločinem, pravdy se dnes zkrátka opět NĚKDO bojí.
Pozoruhodné je také to, že nějak neslyším křik ochránců demokracie a svobody slova, kteří se tak rádi a barvitě pohoršují nad tím, že muslimové si dovolují (mnohdy velmi nevybíravě) dávat najevo svůj nesouhlas s urážkami svého náboženství. Svoboda slova je v ohrožení, neslo se Evropou, když muslimské davy v Sýrii, Iránu nebo v Indonésii pálily dánské vlajky a útočily na evropské ambasády. Svoboda slova je největší hodnotou, které se nikdy nevzdáme - ujišťovali nás všelijací politici, intelektuálové, myslitelé, aktivisté, ochránci lidských práv a jak se ještě kdejaká ta demoliberální sebranka nazývá.
Jistě, i já souhlasím s tím, že svoboda slova je zásadní hodnotou evropské civilizace. A ano, je v ohrožení. Ovšem více než to, že někdo v Indonésii zapálí vlajku evropského státu, vytluče okna evropské ambasády nebo vyhlásí bojkot dánského zboží, ji narušují a omezují právě takovéto soudy. A nejedná se jen o nedotknutelný holocaust, stačí mít nepopulární a zpátečnický názor na jakákoliv společenská nebo politická tabu.
Vzpomeňme na Rocca Buttiglioneho, který měl být jmenován evropským komisařem, ale protože neodvolal své zastaralé názory jako třeba že rodina je tvořena mužem, ženou a dětmi nebo že hodlá Evropu chránit před nelegálními přistěhovalci, nestal se jím. Stejní liberálové, levičáci a podobný plebs, který dnes křičí o ohrožení svobody slova, tehdy křičel, že Buttiglione se eurokomisařem rozhodně stát nemůže. Proč? No prostě proto, že vyslovil své osobní přesvědčení o tématech, na které NĚKDO určil ten správný názor a každý, kdo se od něj odchýlí, prostě musí být ukřičen, odvolán, zničen, uvězněn, zlikvidován.
Svoboda slova buďto je nebo není. Neexistuje střední varianta. Nevěřme rádoby chytrým řečem o tom, že vše je složité a to, co je jednoduché, je zásadně špatné a zjednodušující. Ne, svoboda tu prostě a jasně buď je a nebo není. Dva a dva buď jsou čtyři, nebo nejsou. V zásadních věcech neexistují třetí cesty.
A jestliže dnes člověk nemůže říci, co si myslí o určitém historickém tématu, jestli ani (jako europoslanec Bruno Gollnisch) nemůže říci, že by se o historii mělo svobodně diskutovat, jestli je někdo profesně perzekuován proto, že vyjádřil svůj osobní názor třeba na rodinu, pak tu prostě svoboda není a my opět, bohužel, nežijeme ve svobodném světě. Soud s Davidem Irvingem je jen jeden z mnoha příkladů této smutné skutečnosti.

František Nonnemann