Toť téma, které je poslední dobou častým námětem snad všech sdělovacích prostředků. Rozebírají se poslední výroky iránského prezidenta Ahmadínežáda na adresu Izraele, holocaustu, práva na rozvoj jaderné energetiky či vyjádření o ochotě spolupráce s mezinárodního organizacemi. Od USA přes Evropu až do Izraele zní jeden pobouřený hlas - tento nedemokratický fundamentalistický (a třeba také nestabilní nebo diktátorský či nevypočitatelný) režim nesmí získat nukleární zbraně, proto mu musíme jakýmkoliv způsobem zabránit v tom, aby pokračoval ve svém jaderném programu.
Rozhodně nechci popírat či bagatelizovat nebezpečnost jaderných zbraní, já osobně z nich mám značnou obavu. V tomto případě jsou tu však dvě velká ale. Zaprvé: ale kdo že to Iránu říká, že jadernou energetiku nesmí rozvíjet, protože by tak mohl získat materiál na nukleární zbraně? Spojené státy Americké, které bez vyhlášení války přepadají jeden stát za druhým -Jugoslávii, Irák atd.? Tento „demokratický“ stát, ve kterém je prezidentem muž, jenž získal ve volbách méně hlasů, než jeho oponent? Tento „svobodný“ stát, kde mají demonstranti na protivládních shromážděních vyhrazena svá místa v klecích obehnaných ostnatým drátem? A nebo to Iránu vyčítá Izrael, rasistický a nenávistný agresor, který bez jakékoliv mezinárodní kontroly vyvinul a vlastní nezjistitelný počtem raket s jadernými hlavicemi? Ani od jednoho mi to nezní příliš věrohodně, resp. příliš oprávněně.
Druhé ale zní takto: ale proč by, obecně řečeno, jakýkoliv stát nemohl jadernými zbraněmi disponovat, vlastnit je? Nepodsouvám Iránu, že o toto skutečně usiluje, ale na druhou stranu bych se tomu ani nedivil. Žijeme totiž bohužel ve světě, kde jenom vlastnictví několika raket s jadernou hlavicí zaručuje skutečnou suverenitu. A mohl by se někdo Iránu divit, že chce být suverénním státem? Mně je vcelku lhostejná jeho vnitřní situace, domácí politika i náboženství, totéž je mi lhostejné i u Ománu, Nigérie, Bolívie nebo třeba Nového Zélandu. Ale žádnému státu nevyčítám, že chce být skutečně samostatným a svobodným.
Irán má značené zásoby ropy, leží blízko Ruska a nepříliš daleko Izraele, je tam vláda nepřátelská vůči USA - ideální terč pro slavnou „válku proti terorismu.“ Divil by se někdo soudný tomu, kdyby iránští představitelé cítili značné obavy a snažili se velmi reálnému útoku předejít?
Myslím, že v úvahách o této problematice, je třeba ponechávat stranou obecné teze o morálnosti či nebezpečnosti jaderných zbraní. Jaderné zbraně jsou nebezpečné a dokud jich bude existovat byť minimum, jsou hrozbou pro celý svět a lidstvo. Mně osobně je jedno, jestli zbraně, které dokáží zničit celou Zemi, se nacházejí v USA, Rusku nebo v Pákistánu, pořád z toho prostě mám strach.
Možná se shodneme na tom, že tyto zbraně jsou nebezpečné a tudíž špatné. Nežijeme ovšem ani zdaleka v ideálním světě, a tak představa toho, jak se těchto nejvýkonnějších zbraní lidstvo kolektivně vzdá, je iluzorní, naivní a nereálná.
Budeme tedy i nadále zažívat koalice mocných zemí, jež jsou nukleárními zbraněmi vybaveny a které se budou snažit bránit všem ostatním, aby se do jejich „jaderného klubu“ přidaly. Jenom se obávám situace, kdy to jednou prostě nestihnou a budeme tu mít vládu rozhořčenou na celý svět, která bude moci onen pověstný knoflík zmáčknout a nukleární zbraně odpálit…

František Nonnemann