Francie a její víkendové referendum o tzv. euroústavě nyní přitahují pozornost celého kontinentu, všech zastánců i odpůrců další a hlubší integrace Evropské unie. Výsledek hlasování bude s velkou pravděpodobností velmi vyrovnaný - různé průzkumy veřejného mínění s výsledky jako 51:49 pro či 52:48 proti tomu také napovídají.
Evropští prounijní politici se v rámci dobrých tradic „nové demokracie“ předhánějí v tom, jak Francouze přemlouvají, slibují jim a vyhrožují, jen aby proboha tu ústavu podpořili. Není divu, že jim na francouzském ano tak záleží - Francie je jedním ze zakládajících členů evropských integračních struktur (Evropské sdružení uhlí a oceli, EHS, EU), je jedním z největších evropských států s jednou z nejvýznamnějších ekonomik a její politická váha tomu také odpovídá.
V rámci předreferendového strašení zazněla jedna zajímavá věta, která stojí za pečlivé zaznamenání. Francouzský ministerský předseda Jean-Pierre Raffarin v úterý 24. května řekl, že francouzští voliči nebudou mít šanci hlasování o ústavě opakovat. Jsem opravdu velmi zvědavý, jaká bude realita v případě nedělního odmítnutí. Velmi dobře si totiž pamatuji na zběsilé reakce po té, kdy si irští voliči „dovolili“ v referendu odmítnout smlouvu z Nice. Evropští byrokraté se hrozili a vyhrožovali, politici ostatních států se divili a irští představitelé se styděli. Prohlašovali dokonce, že se omlouvají a že zařídí, aby se referendum opakovalo a dopadlo dobře. A skutečně, referendum se za dva měsíce opakovalo a „dobře“ (tedy pro smlouvu z Nice) dopadlo.
Stále se nemohu zbavit obav, že v případě francouzského (ale třeba také nizozemského, britského či našeho) ne bude následovat ještě masivnější propagandistická kampaň a nová a nová hlasování, dokud výsledek nebude takový, jaký si architekti nové Evropy přejí. Přece nemohou dovolit nějakému plebsu, aby jim kazil jejich stavbu chrámu míru, svobody a prosperity, že…
Přesto se však mohu mýlit a případné nedělní francouzské odmítnutí tzv. euroústavy její přijetí znemožní. Mýlil bych se velmi rád. Otázkou však zůstává, co by se stalo po té. Bude následovat hysterie a opakování referenda, vytváření jakýchsi úžeji integrovaných států (tedy těch, kteří ústavu přijmou), bude nynější euroústava tiše zapomenuta, následně vytvořena nová, která bude znovu poslána do parlamentů a plebiscitů nebo se stane něco jiného? Pokud by to něco jiného byl počátek krachu federalistických utopií, pak by to byla ta nejlepší možná varianta.
Nezbývá tedy než doufat, že francouzští voliči, ať už z jakýchkoliv důvodů, v referendu rozhodnou proti euroústavě a že se toto rozhodnutí stane bodem obratu nebo odrazem ode dna. Kéž bych si v neděli večer mohl říci, že první přání se mi splnilo.

František Nonnemann