Napsal: Dan Richter

Rok 2008 je bohatý na plno společenských, kulturních, ale i sportovních událostí. Vedle tradičního mistrovství světa v hokeji, mistrovství Evropy ve fotbale a pár dalších světových či kontinentálních mítinků v různých sportovních odvětvích nás čeká i jedna mega-sportovní akce, která bude začínat v srpnu 2008 – jedná se o Olympijské hry.

Když je před cca sto lety Cubertin zakládal, doufal, že se skrz spojení různých sportů a různých lidí o různých národností bude šířit do světa myšlenka sportu, fair play atd. Velmi rychle se ale tato původní myšlenka odklonila úplně jinam. A tak znovu tu máme tolikrát omílanou situaci, kdy něco, co má dobrý základ, zneužije člověk k obrazu svému, mnohdy k tomu negativnímu.

Z olympijských her se postupně stalo úplně něco jiného, než jen setkání těch nejlepších sportovců, kteří se snaží mezi sebou měřit své síly a schopnosti. Stalo se z toho něco, co se používalo k propagaci politických, tendenčních a společenských myšlenek. Každá olympiáda měla něco z těchto tří ingrediencí.

Základem olympijských her byly starořecké sportovní hry, které se konaly zhruba od 8. století př. n. l. až do roku 393 n.l. (!!), kdy je tehdy zakázal vládce Theodosius. Poté byl dlouho klid, až v 15. století se objevila iniciativa uspořádat podobná sportovní klání na několika italských unverzitách.

Trošku většího rozsahu dosáhla další iniciativa v Anglii, kdy anglický šlechtic R.Dover od roku 1606 pořádal na svém sídle tzv. Anglické olympijské hry, které si získaly i vladaře Jakuba I. S další podobnou myšlenkou přišli Němci, když v roce 1760 jistý pedagog Basedow (a po něm Gutsmuths) začal pořádat jakési „Německé olympijské hry“.

O sto let později se v Řecku konaly „znovuobnovené“ olympijské hry, kterých se účastnilo několik stovek sportovců a měly tak velký ohlas, že se pak ještě konaly v dalších letech.
No, a to už byl jen krůček od toho, aby roku 1896 začaly ty olympijské hry, které známe dodnes, a to symbolicky v Aténách, které se pak po čtyřech letech vždy opakovaly.

Při jejich vzniku byl hlavím iniciátorem Pierre de Coubertin, který zároveň vnukl tomuto podniku i onu hlavní filozofickou myšlenku, kterou rozvedl ve své knize „Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti“.

Celkem úsměvně pak vypadá, jak se ona „olympijská myšlenka“ (včetně slibu závodníků) měnila během minulého století podle toho, jakým trendem směřovala společnost. Na začátku text zněl zhruba takto: „Jménem všech závodníků slibuji, že vystoupíme na olympijských hrách jako čestní soupeři, poslušni pravidel, která je řídí, v rytířském duchu pro slávu sportu a čest našich družstev.“

Brzo tam přišly po vzoru „Farmy zvířat“ dovětky, které trošku upravily onen slib. Takže nyní se tam mluví i o tom, že se bude sportovat „bez vlivu drog a dopingu“, časem byl tento slib i „obohacen“ o myšlenky „rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace“, a samosebou o myšlenku uctívání „demokracie a internacionalismu“.

Když se podíváme na to, kde se konaly letní Olympijské hry (LOH), tak snad jen do začátku třicátých let minulého století šlo o neutrální místa, do kterých nemluvily žádné politické ani společenské potřeby. Poté už to ale bylo jen a jen o tomto. Coubertinova myšlenka se pokrytecky předhazovala, ale opět se jen zneužívala k tomu, aby se prosazovaly politické a tendenční zájmy. Když se pak časem zjistilo, že sport je obrovský zdroj peněz a různých ekonomických libůstek, přestala být olympiáda o sportu a začala se týkat jen a jen peněz, reklam, stále také politiky a společenských trendů. A tak to vydrželo až do současných let.

A co více, nejen ten samotný podnik a jeho myšlenka byla zdiskreditována, ale nejednou i samotné sportovní akce podléhaly soudobým „představám a potřebám“. A tak se mnohdy stávalo, že nevítězil ten nejlepší, ale ten „nejvhodnější či „nejsprávnější“.

Poslední LOH se zatím konaly v roce 2004 (Atény), svou účastí byly zatím největší. Blížící se LOH v Pekingu budou ještě větší, aspoň co do rozsahu sportovních disciplín a počtu sportovců (32 sportů). Samotná volba Pekingu proběhla už v roce 2001, kdy ve dvou kolech získal Peking velkou většinu hlasů, a tak se mohlo v Číně (ale i Rusku) radovat. Tolik radosti už ale neměly některé jiné skupiny, zejména pak organizace bojující za osvobození Tibetu, ale i Amnesty International, která svou nelibost odůvodnila tím, že se Čína angažovala v „Darfúrské krizi“. Ale tyto malé nelibosti nikoho tehdy příliš nezajímaly, přece jen byly tu ještě OH v Aténách, a tak se moc nemyslelo na nějaký Peking.

Ale jak se blížil onen rok 2008 a situace ve světě se krůček po krůčku měnila, začal se svět víc a víc zajímat o to, kde se vlastně příští Olympiáda bude pořádat. Najednou už se začaly ozývat hlasy, že to je v zemi, kde se nedodržují lidská práva, kde vládnou komunisté, kde je značně znečištěné životní prostředí a lidé žijí na nízké úrovni atd.

Když se pak k tomu přidala ona „tibetská komedie o nezávislosti“, která se strhla před nějakými těmi týdny, najednou už Peking není tolik vítaným místem, naopak několik státníků odmítlo účastnit se zahajovacího ceremoniálu (např. britský premiér Gordon Brown, německá kancléřka Angela Merkelová či náš prezident Klaus atd.). A tak se tu vlastně objevuje podobná politická komediální fraška, jakou jsme mohli vidět v minulém století v období „studené války“. Člověk by si řekl, že už svět trošku dospěl a je už nad věcí, jak vidno, politizování každé kulturní či společenské akce je pořád vítanou, a hlavně žádanou, věcí. Není divu, lidé jsou pořád stejně davoví a jednotvární a pořád stejně chtějí nějak vybíjet své emoce a angažovanost.

Jistě každý ví, že olympijský oheň byl zapálen a už je na cestě kolem světa. Všude, kam dorazí, je pro dané město velkou slávou, a každý sportovec je poctěn, pokud má možnost aspoň chvíli tuto pochodeň držet a štafetově ji předat dál. V tomto směru mě přijde hanebným, když tuto krásnou tradici jsou ochotni narušit zfanatizovaní primitivové, kteří se snaží zastavit onu štafetu jen proto, že se nechají zblbnout politikou.

Mám teď na mysli ony demonstrace v Paříži, Londýně či San Franciscu, kde se demonstranti pod „tibetským“ vlivem snažili nejen přerušit štafetu, ale i uhasit onen oheň, což se i nejednou stalo. Těmto lidem je evidentně jedno, proč ta štafeta běží světem, jaký je smysl LOH, vidí jen to, co jim nalila média a politici do palic: „Čína je rudá, před 50 lety ovládla Tibet, Čína je zlo, Čína je špína, protože anektovala vojensky Tibet!“

Tibet, to je otázka na celý článek, nikoliv na pár odstavců, ale přesto se o tomto tématu pár slovy zmíním.

Co se týče Číny, to je kapitola sama o sobě. Určitě nesouhlasím s tím, co se tam dělo, když hordy Mao Ce-tunga řádily a násilím zavedly „rudý“ režim s tichou podporou „západu“ a hlasitou pomocí „východu“. Je vedlejší otázkou, že lidé tu demonstrují za nějaké osvobození Tibetu, zatímco je každému jedno, že do rudého otroctví tehdy padla celá Čína. V tomto područí je dosud, proč nikdo nedemonstruje třeba za práva etnických Číňanů?!

Ale ono je moderní se ohánět lidskými právy a dávat je těm, kteří si je nezaslouží. Je diskutabilní, zda si autonomii či úplnou nezávislost zaslouží Tibet či ne. Každopádně mě přijde absurdní apelovat v současnosti na nějakou historickou událost, která se stala před 50 lety, to by pak mohli Slováci žádat po Ukrajině Zakarpatskou Rus, my po Polácích Slezsko a Rakušané s Maďary po okolních zemích to, co jim patřilo v období Rakouska-Uherska.

Myslím, že Tibet se „pod patronací“ Číny zase tak špatně nemá a že autonomie by lidem, krom pocitu „svobody“, nepřinesla nic dobrého, spíš naopak by pro ně byla krokem dozadu. Pochybuji, že lámové mají nějaké znalosti, jak vést stát, řídit ekonomiku země, hospodářství atd. Ale ať se osvobozují drobné státečky, aspoň těm velkým zemím ubudou tyto „pijavice“ a nebudou je držet u dna, stejně se nakonec s prosíkem vrátí zpět, protože zjistí, že jim „pod patronací“ bylo lépe.

Co se týče mého postoje k Olympijským hrám, tak jak jsem již poznamenal, nevnímám je jako nějakou sportovní událost. Vnímám to jako obrovskou hydru, která se snaží ze všeho vysát dolar a na všem vydělat. Zneužití pro reklamní účely, zneužití pro politické záměry, zneužití k propagaci soudobých politických ideologií… Nikde nevidím nic přínosného, snad jen že v televizi bude něco o trochu zajímavějšího, než jen seriály, zprávy a trapné koprodukční filmy.

Když si uvědomíme, které země se v roce 2001 vedle Číny ucházely o pořádání letošních her (Turecko, Francie, Kanada, Japonsko), tak se ani nedivím, že právě Čína byla vybrána. Z politického, společenského a tendenčního hlediska je to nejpřínosnější, a to nemluvě o komerčních aspektech. Navíc se zde zviditelní plno politiků, idejí a myšlenek, stejně tak se lépe nasměruje společnost „tím správným“ směrem. Prostě samá pozitiva, aspoň tedy pro někoho.

Já osobně v tom příliš pozitiv nevidím, protože Čína mi nepřijde jako země, kde by se měly LOH konat. Když vynechám komunistické pozadí a celkem „netradiční“ politické způsoby vlády této země, tak si myslím, že to může ještě více vyhrotit a přiostřit situaci ve světě. Tibet klidně může být tím tzv. „sudem prachu“, už jen proto, že je tichým a nenápadným vedle divokého Balkánu či blízkého Východu. Kdo ví, jaké obstrukce a provokace budou provádět někteří sportovci (s požehnáním vlád svých zemí) na adresu Číny, a nejen sportovci, ale i politici či fanoušci. Prostě tyto Olympijské hry budou dost „horké a divoké“ a dle mě v nich možná tentokrát nepůjde ani tak o obchod, jako spíš o tu politiku. Ale radši buďme optimisté, a věřme tomu, že sportovcům a lidem kolem LOH bude záležet i na sportu a fair play!