Napsal: Michael Winkler

Znáte Perryho Rhodana? Tu známou sešitovou scifi za pár grošů, co s přehledem zlomila všechny prodejní rekordy? Když roku 1961 vyšel první díl, snili její autoři o 50-ti dílech. K dnešnímu dni jich vyšlo 2500. Titulní hrdina, americký astronaut, objeví na měsící ztroskotanou vesmírnou loď Arkonidů, vysoce technicky vyspělé mimozemské rasy. Jakožto vládci obrovské vesmírné říše, mající k dispozici špičkovou vesmírnou supertechniku, která jim dokázala splnit všechny sny, stali se Arkonidé v průběhu uplynulých 6.000 let unavenými, znuděnými, tedy dekadentními bytostmi. “Lékař Arkonid by nikdy nevykonal dvě stejné operace stejným způsobem. Přinejmenším by si vybral jinou hudbu, jako muzikální podbarvení své práce.”

Tehdy jsem poprvé ve svém životě narazil na to slovo, slovo dekadence. Arkonidé, to byli ti týpci, co se rozvalili před fiktivní obrazovkou, na kterou si skrze své mozkové vlny promítali jakési své vzorové, vysněné světy, zatímco snaživí, schopní, motivovaní a rozhodně ne dekadentní “Terráni” (Lidé) řešili problémy vesmíru a pod velením svého vůdce Perry Rhodana dobývali svůj vlastní hvězdný svět.

Před nekonečnými sériemi příběhů Hanse Dominika jsem dal nakonec přednost “Terránům”, této vitální rase, před všemi těmi “Maahky”, “Bluesany”, “Cappinsy” a “Arkony”. U rasy Terránů se dějou věci o poznání rychleji. Avšak dnešní Německo Angely Merkel nepotřebuje na dekadenci 6.000 let, stačí ji bohatě 60.

Dekadenci obvykle a rádi posuzujeme v historické perspektivě. V díle “Hostina u Trimalchiona” se skrze pero Petroniovo dočítáme o někdejších poměrech ve starém Římě. Je zde třeba scéna, kdy si jeden zbohatlík nechá při míčové hře přidržovat nočník, aby navzdory své akutní “potřebě” nemusel přerušit hru. Petronius patřil k římské vyšší třídě, působil na dvoře císaře Nerona a byl jakousi směskou morální autority a bulvárního novináře. Co Petronius považoval za dobré a stylové, v tom ho následoval celý Řím.

Příčina dekadence spočívala právě v úspěchu římského systému: Od dob Hanibala nepřekročil italickou půdu žádný vnější nepřítel, od dob Augusta se většina Římanů nepodílela na chodu státu. Vnější hranice strážili najatí žoldáci, mladí kariéristé, kteří vzbuzovali v císaři spíše nedůvěru než jeho přízeň. Z nebohého běžného Římana, dříve farmáře-obránce, který mezi válkami zveleboval svou zem, se stal státem živený proletář. Bohatý Říman, který byl dříve důstojníkem, nebo úředníkem, byl císařem zbaven moci, aby tak již v zárodku bylo zabráněno vzniku možného budoucího rivala. A tak se tito oddávali žranicím, pijatikám a jiným smyslným “radostem”. Tzv. “římská orgie” dodnes patří k symbolům prostopášnosti.

První vzplanutí dekadence zažilo Německo v tzv. “zlatých” dvacátých letech (Výmarská republika). S oblibou se poukazuje na zchudlé šlechtice, kteří se po ztrátě svých společenských pozic a politické moci museli probíjet jako “dvorní šašci”. Existoval také proletariát, lidé bez práce a naděje, kteří se dali politikou lehce radikalizovat. Přesto ani šlechta, ani proletariát nebyli skutečnými nositeli dekadence. Na to trvala tato doba příliš krátce.

Nositeli tehdejší dekadence byli váleční a “inflační” zbohatlíci, kteří se lusknutím prstu stali bohatými na úkor druhých. To, co bylo později oficiálně nazýváno “dekadentním uměním” profitovalo z těchto nových boháčů, kteří kupovali to, co bylo v novinách do nebes vychvalováno. Řím měl svého Petronia, tehdejší Berlín zase své redaktory, mezi kterými byli čirou náhodou v přesile zastoupeni lidé židovského vyznání. Noví boháči se oddávali svým orgiím, ti, kteří toužili po práci hladověli. Zkrátka tak trochu explosivní směsice, která roku 1933 náhle zmizela. “Zlatá” byla dvacátá léta jen pro některé. Pro ty bezskrupulózní.

V dnešní SRN se dá počátek dekadence vypozorovat dokonce na jednom jediném roce. Roce 1968. V tzv. někdejším ekonomickém zázraku (v tomto období Německu prudce stoupala životní úroveň – pozn. překl.) nebyl prostor pro dekadenci, ta se maximálně otřela o playboye Gunthera Sachse. Dobový vkus byl tehdá nábytek á la “Gelsenkirchen baroko”, stolek s ledvinovitou deskou a typická noční lampička. V roce 1968 vmašírovala dekadence do Německa skrze instituce. Herbert Frahm, alias Willy Brandt začal koketovat s novým duchem doby a podnikl první pokusy s “pravdoláskomilstvím”.

Pravdoláskovci jsou doslova učebnicové symboly dekadence. Ve společensky zdravých dobách existuje, včetně potřebných odstínů, dobro a zlo. Dobří lidé dávají dobré příklady, mimo jiné tak, že žijí podle vyšších principů a etických hodnot a své bližní inspirují k témuž. Pravdoláskovci jsou oproti tomu lidé, kteří své bližní chtějí nutit k tomu, co je dobré podle nich. Praktikované etické hodnoty jsou však povětšinou všemožné zvrhlosti, které jsou navíc určeny jen některým. Kázat vodu a pít víno – to je typické chování v dekadenci.

Bylo by pěkné, kdyby dnešní dekadentní lidé trávili svůj čas před fiktivní obrazovkou jako Arkonidé. Takto by alespoň sami a dobrovolně zmizeli z veřejného života a nepáchali další škody. Dnešní dekadence se nevyžívá v tvorbě “umění”, k jehož pochopení musíme být roky školeni. Nevyžívá se ani v orgiích, které by vzbuzovaly propastnou závist u Římanů. Dnešní dekadence si slastně libuje v regulačně-předpisovo-zákazovém běsnění.

Homosexualita není žádný zločin, který by měl být trestán vězením. Není to ani politováníhodná psychická úchylka. Ve zdravé společnosti je sexuální orientace soukromá věc a jelikož dotěrné nežádoucí seznamování většinou končí akorát tak seznámením se s tvrdou pěstí, reguluje se tato scéna sama od sebe. Co se však tohoto tématu ujali pravdoláskovci, stala se homosexualita doslova společenským vyznamenáním (“Jsem buzík, heč!”). Christopher Street Day se dnes slaví velkolepými parádami. Pokud možno v každém městě v jiný den.

Třikrát rozvedený spolkový kancléř (Gerhard Schröder) je rovněž výrazem dekadence národa. Ovšem ministr zahraničních věcí, který svého přítele vozí na oficiální státní návštěvy do celého světa a dokonce si pro něj u svých vládních protějšků v zahraničí vynucuje oficiální “dámský” program, trumfne nějakého Schrödera levou zadní. Biologicky vzato jsou homosexuálové samci a samičky, kteří existují i ve zvířecí říši, předurčená potrava pro vlastní druh. Starají se o zachování druhu tím, že se nechají sežrat, aby otec a matka zvíře mohli nadále pracovat na svých potomcích. Alfa vlk se páří a ostatní vlci chrání dorostence smečky. Žádného vlka však nenapadne trpět ve smečce alfa samce homosexuála. Vlci si dekadenci nemohou dovolit.

Další oblíbenou tématikou pravdoláskovců je emancipace, integrace a nově také “genderismus”. Emancipace neznamená ani omylem stejná práva pro ženy, nýbrž méně práv pro muže. Demokracie a manželství se navzájem vylučuje, neboť poměr hlasů 50:50 neumožňuje rozhodnout. V dřívějších dobách existovala hlava rodiny, otec, manžel. Hlava rodiny rozhodovala a nesla za to také odpovědnost. Rovnoprávnost dle feministek je, aby rozhodovala manželka a odpovědnost nesl manžel. Vždyť je setsakramentsky nespravedlivé, že chlap 5 minut dělá dítě a žena ho teď jako má 9 měsíců nosit! Starý řád, podle kterého muži museli ven do velkého zlého světa za prací, zatímco žena jakožto paní a strážkyně domova zůstávala, starajíce se o děti, musí být rozhodně zrušen. Muž tedy nadále pracuje, žena má však pětkrát denně svobodnou volbu, zda bude pracovat v domácnosti, mimo domácnost, půjde nakupovat, nebo se oddá wellness, nehtům a kosmetice. Krom toho je muž nabádán, aby večer ulehčil své ženě život tím, že zastane nějakou tu domácí práci.

Integrace byla praktikována už ve starém Římě. Nikoli však kulturní. Římané si po vzoru Řeků byli vědomi své kulturní převahy. Integrace se týkala náboženství. Původně měl tento postup ryze pragmatické důvody: Bohové podmaněných národů byly transportováni do Říma, kde byli nadále uctívání, aby byl zažehnán jejich hněv vůči vítězům. Dokud se jednalo o příbuzné italické národy, stačilo dát uskupení Jupiter a spol. nějaké nové přízvisko. S rostoucí velikostí impéria prosákly do něj i cizí kulty, ať už to byla Isis, Ahura Mazda, nebo Baal, Moloch či Jahve. Pro každou sektu byl v Římě k dispozici chrám. Náboženský supermarket nabízel vše. Výsledkem samozřejmě nebyla žádná integrace, nýbrž postupný rozklad. Dokud užíval Jupiter jakožto otec bohů nejvyšší nebeské autority, dal se jeho jménem národ slušně vyburcovat. Později, když byl Jupiter již pouze jeden z mnoha zahradních trpaslíků, to přestalo fungovat. Náboženská rozmanitost vedla nakonec k náboženské prázdnotě.

Jak moc je integrace koníčkem pro ty, co praktikují nenávist vůči všemu německému, ukazuje cílené upřednostňování cizinců. Pohrdání vlastními předky, vykořenění skrze popírání a falšování vlastní historie je jak výrazem, tak i prostředkem k podpoře dekadence. Když je vlastní otec, nebo dědeček prezentován jako zločinec, je ve zdravé společnosti následkem solidárnost s vlastní rodinou. Je to přirozená, zdravá reakce. Můj otec vykradl banku? Musel, chtěl nás, svou rodinu zaopatřit. Přes všechno úsilí nenašel práci. A střílel jen proto, že na něj stříleli. U bankovního lupiče jsou takové bagatelizace a omluvy tolerovány, mnohdy dokonce očekávány. Můj dědeček z maminčiny strany odtržen od domova a mladé rodiny, byl poslán do Ruska, kde nakonec padl. Když se jeho fotka objeví v pověstných seriózních výstavách o Wehrmachtu, čtu o vrahovi a na věky neomluvitelném zločinci.

Aby bylo možné patřičně onálepkovat funkční státní systém, což systém SRN roku 1968 bezesporu byl, neboť profitoval z výkonů doby minulé, je potřeba zavést nová opatření. Rozumná opatření vyžadují opatrnost a duševní potenci, kterou tzv. “osmašedesátníci” nedisponují. Proto byla zavedena nesmyslná regulace, opatření a předpisy tam, kde žádná potřeba regulace a předpisů nebyla. Aby nebyla pitomost takového přístupu odhalena hned, poplivali a zdémonizovali nejdříve všechno “staré”, “minulé” a mimochodem fungující. Dobrovolné vykořenění sebe sama je znakem zhoubnosti. Jestliže je “velebení nacionálního socialismu” protizákonné, jsou jakákoli srovnání s minulostí zakázána, tedy, je možné zavést nově jakýkoli nesmysl.

Je-li vše německé presentováno jako výsledek zločinu, platí jen to cizí, to neněmecké jako měřítko hodnot. Toto neněmecké má však v Německu šanci jen tehdy, je-li to cíleně podporováno. Spolkoví kancléři se předhánějí v roli “bohatého strýčka z Ameriky”, který všude možně rozdává peníze. Ejhle, zlí nacisté jsou najednou vítáni – s plnými kufry peněz. Nemluvme o minulosti přece! Mluvme raději o tom, co Vám můžeme darovat – toto je nejvyšší direktiva současné politiky Německa.

Kdo chce žit zde v Německu, ten by se měl naučit a ovládat německý jazyk? Ale kdepak! Pravdoláskovci raději přeloží své formuláře do cizích řečí, najmou překladatele a starají se, aby se milé dámy a pánové přistěhovalci neintegrovali, nýbrž zůstali, pokud možno, “cizím tělesem” v této zemi. Násilí přistěhovalců? Hlavně nezmiňovat! To by mohlo vyvolat resentimenty domácího obyvatelstva. Násilí na přistěhovalcích? O tom je třeba detailně poreferovat, aby se nám Němci pěkně vinni cítili a pak už jen vše odevzdaně akceptovali. Použitý nábytek od sociálního úřadu? Pro Němce ano, ale chraň pánbů pro přistěhovalce, ty rozhodně nechceme diskriminovat. Místa ve školkách? Především pro cizince, chceme přeci podporovat integraci! Zvláštní školy pro děti, které neumí německy? Nepřichází v úvahu! To by byla diskriminace. To raději obětujeme kvalitu vyuky vlastních dětí. 20% pracovních míst ve státních institucích rezervovaných kvótou pro přistěhovalce? Bravo! Tito “kvótoví přistěhovalci” mohou přeci s dalšími přistěhovalci mluvit jejich mateřštinou. Jen Němci, kteří jim platí jejich mzdu, jim nebudou rozumět.

Ne ne, tohle není hloupost. Tohle je záměr. Zlý záměr. Nebo přesněji: Dekadence. Neboť tento záměr je těmi, kdo jej praktikují veleben jako dobrý a správný. Takové zmatení a převrácení hodnot je spolehlivým znakem dekandence.

Poslední výdobytek dekadence je tzv. “gender mainstreaming”. Idiocie, pro kterou němčina nemá stoprocentní ekvivalent. V principu jde o to, najít statistický průměr. Lidé s dvěma X-chromozomy a lidé s XY-chromozomy se mají stát člověkem s jeden a půl X a půl Y-chromozomem. Mužské pohlaví se potlačuje a ženské přizpůsobuje. Bohužel 150-ti procentní ženskost neznamená mateřství, neboť to by byla pohlavně specifická role. A že je poloviční muž neplodný odpovídá právě definici polovičního muže.

Žádné zvíře na světě neohrožuje zachování svého vlastního druhu. Takto dekadentní jsou pouze lidé.

Jaké cesty vedou z dekadence? Po oněch, ve skutečnosti ani trochu “zlatých”, dvacátých letech, následovala léta třicátá, znovuuvědomění, renesance a návrat k německým hodnotám. Řím zanikl. Západní část byla převálcována Germány, východní část islámem. A Arkonidé? Ti se nejprve nechali ovládnout gigantickým počítačovým systémem, který vyvinul jeden z jejich předků, poté jedním ze svých vlastních, k Terránům přeběhlých soukmenovců a nakonec se ve svazku 199 rozloučili s tímto seriálem nadobro. Tohle je sice jen smyšlený příběh, avšak ilustruje pravidlo, které se v reálném životě potvrzuje s železnou pravidelností. Dekadence zmizí. Vždy!

Zdroj Nonkonformist.net: Michael Winkler – Dekadenz