Napsal: Nidal Saleh

Mnoho českých a slovenských známých se mě ptá, co se to děje v Libanonu a proč se opozice postavila proti legitimní vládě, která vzešla z demokratických voleb? Abychom pochopili, oč dnes v Libanonu jde, musíme jít trochu dále do nedávné historie a podívat se i na mechanismus vzniku tohoto státu.
Libanon je zemí muslimů a křesťanů, šitů a sunnitů, maronitských, ortodoxních a katolických křesťanů. Libanon je zemí Arabů, Arménů, Kurdů a Drůzů. A podle tohoto rozdělení je rozdělená i moc ve státě. Prezident republiky musí byt křesťan maronita, předseda vlády muslim sunnita, předseda parlamentu pak šíitský muslim. Vláda též musí reprezentovat celou mozaiku společnosti a členové vlády musí pocházet ze všech etnických a náboženských skupin podle předem dohodnutého procentuálního zastoupení. Parlament je též rozdělen, každá víra a etnikum má určen počet poslanců. Všechno v statním aparátu je rozděleno podle etnika a víry. O to se postarali již Francouzi.

Když se skončila l. světová válka, britská armáda ovládala životně důležité komunikační linie přes Suezský průplav a křížem přes blízkovýchodní pevninu od Středozemního moře po Arabský záliv. Velká Británie se stala dominantní mocností na celém Blízkém východě. V Sýrii a v Libanonu jim sekundovali Francouzi, kteří označovali ochranu křesťanských společenstev soustředěných v Libanonu za osobitnou francouzskou zodpovědnost v rámci své tradiční „kulturní misie”. Ve skutečnosti jim pochopitelně šlo o vlastní zájmy: Blízký východ byl nejkratším přechodem z Evropy do Indie a dále na východ, a proto musel být pod jejich kontrolou.
Anglo-francouzská deklarace z listopadu 1918 říkala, že cílem je „úplné a konečné osvobození lidu, který byl tak dlouho utlačován Turky, a nastolení národních vlád a správ, které svoji autoritu budou odvozovat ze svobodného rozhodování domorodého obyvatelstva”. Arabové tomu uvěřili, a tak se v Damašku začátkem březnu 1920 sešel arabský vlastenecký „Všeobecný syrský Kongres“ a přijal rezoluci, která vyhlašovala nezávislost velké Sýrií v jejích přirozených hranicích, což zahrnovalo území dnešní Sýrie, Libanonu, Jordánska, Palestiny a Iráku.
Velká Británie a Francie rezoluci z Damašku odmítly uznat a okamžitě svolaly schůzi rady Spojených národů do San Rema. Ta vyhlásila svoje rozhodnuti dne 26. dubna 1920: velká Sýrie měla být rozdělena na dvě francouzská mandátní území, Sýrii a Libanon, a dvě britská mandátní území v Palestině a v Iráku.
Kolonialisté došli k závěru, že slib o konečném osvobození byl předčasný a Arabové vtěsnaní do umělých států s hranicemi nakreslenými představiteli vítězných mocností ještě nejsou schopní stát na vlastních nohou. Takto se rozhodlo o nás bez nás. Sliby tedy nebyly dodrženy a vzhledem ke svým zájmům měli Britové a Francouzi velmi silné důvody pro to, aby se „pro dobro Arabů” postupovalo tak, jakoby žádné sliby ani nebyly dány. Tak to bylo a tak to je i dnes, právo silných je více než práva slabších. Mocenské zájmy určovaly a stále určují osudy národů.
Arabové cítili, že byli oklamáni, a byli roztrpčeni tím, že turecká nadvláda byla svržena jen proto, aby ji nahradila nadvláda Britů a Francouzů. Arabští vlastenci, kteří bojovali za jednotu Arabů, považovali rozdělení velké Sýrie, jež tvořila jádro a základ arabské jednoty, za neakceptovatelné a všemi silami a prostředky, které měli k dispozici, proti tomu bojovali. Jen vojenská převaha a síla byla na straně koloniálních mocnosti, a tak Arabové zaplatili za svůj boj velkými oběťmi.
Nezávislý stát Libanon byl uměle vytvořen Francouzi. Použití křesťanského náboženství, jež bylo vyznáváno menšinou obyvatelstva, jako důvodu pro poskytnutí nezávislosti Libanonu bylo jen záminkou. Byl to projev staré a známé zásady mocných, kterou tak rádi praktikovali a stále praktikují: „Rozděluj a panuj.“
Po poskytnutí mandátu nad Sýrií a Libanonem byla jedním z prvních kroků Francouzů snaha rozšířit Libanon na úkor Sýrie. Cílem Francie bylo udělat z Libanonu hlavní stan svých blízkovýchodních operaci. Libanonští maronitští statkáři se tradičně na Francouze dívali jako na svoje ochránce, zatímco Sýrie byla ohniskem arabského nacionalismu a vlastenectví.
V dekretu z 31. srpna 1920 francouzský generál Henri Gouraud vyhlásil vytvoření Velkého Libanonu. Skládal se z bývalého autonomního kraje Horský Libanon a k tomu připojil údolí Biqaa na východě, pobřežní město Tripolis na severu a města Sidon a Tyros na jihu. Francouzi přitom dbali, aby spojili oblasti s rozličnými náboženskými a národnostními skupinami a prohloubili vzájemnou nevraživost a separatismus. Libanon se tímto stal státním útvarem, který se skládal a skládá z mnoha menšinových skupin. Rozdělení vedlo později k velmi kruté občanské válce. Všechny problémy v Libanonu, které trvají do dnešního dne, jsou výsledkem tohoto rozdělení a výsledkem koloniální politiky v regionu.
Muslimové vcelku nepociťovali loajalitu k libanonskému státu a brali jako křivdu, že Francouzi podporovaní křesťané převzali vedoucí postavení v nové společnosti. Většina muslimů po vyhlášení Libanonské republiky pod francouzským mandátem roku 1926 nebyla ochotna se na jeho chodu podílet a spolupracovat s mandátní správou. Ani obyčejní křesťané nebyli z rozdělení nadšeni, vítali je vlastně jenom bohaté statkářské křesťanské rodiny, které v něm a ve francouzské dominaci spatřovali záruku ke splnění svých osobných zájmů. Křesťanští intelektuálové byli právě těmi, kteří velmi často vedli arabskou obrodu a boj za jednotu arabského lidu.
Francie, která rozšířila území Libanonu na úkor Sýrie, založila svoji politiku ve dvou mandátních územích na základě posilovaní a podporovaní tradičně frankofonních maronitsko-křesťanských skupin proti muslimské arabské populaci. K tomu všemu Francouzi udělili libanonské občanství tisícům arménských křesťanských uprchlíků, kteří utekli z Turecka a usadili se zde po první světové válce.

Dnešní Francie se postavila na stranu USA ve válce proti tzv. terorismu a na ochranu židovského státu. Sionisti ve Washingtonu rozpoutali válku proti Iráku v rámci plánu neokonzervativců na vytvoření nového Středního východu.
Izraelské ministerstvo zahraničí uveřejnilo dokument nazvaný „Strategie pro Izrael” v časopise Kivunim (Směrnice), což je „časopis pro judaismus a sionismus“. Dokument má 11 stran, a tak nyní mohu zprostředkovat jen jeho části, ale na internetu je k dispozici úplný.
Dokument tvrdí, že proto, aby mohl Izrael přežít, musí se na Středním východě stát imperiální mocností a musí se postarat o to, aby arabské země zůstaly rozděleny do malých neefektivních států, které jsou nedostatečně vybaveny k tomu, aby se mohly postavit proti izraelské vojenské síle.
V cestě tohoto plánu stojí několik překážek, které bylo třeba odstranit: Írán, Sýrie a Hizballah v Libanonu. O odstranění těchto překážek se Izrael pokusil tím, že zaútočil na Libanon s cílem rozdrtit a zlikvidovat Hizballah, ale přepočítal se. Od počátku konfliktu do jeho poslední operace velitelé Hizballahu úspěšně narušovali izraelské taktické a strategické rozhodování napříč zpravodajskými, vojenskými a politickými operacemi s takovým výsledkem, který znamenal jednoznačné a kompletní vítězství v jejich válce s Izraelem. Masakr v Qaně a husté bombardovaní civilních cílů byly výsledkem izraelského válečného selhání – nikoli úspěchu.
Velmoci v čele s USA stály a nečině pozorovaly, jak Izrael bombarduje celý Libanon a vraždí civilisty, a doufaly, že Izrael úspěšně zlikviduje Hizballah. Libanonská vláda a její prozápadní předseda proti vůli ministrů za stranu Amal a Hizballahu také nic nedělali a ani nepomáhali obětem izraelské agrese. Čekali totiž také na to, až Izrael zlikviduje Hizballah. Když se tak nestalo, zkusili to přes OSN a Radu bezpečnosti. Výsledkem bylo přijetí rezoluce č.1701, která libanonské vládě dává autoritu nad celým libanonským územím prostřednictvím ozbrojených sil tak, aby tu nebyly žádné zbraně, které by vláda neodsouhlasila libanonská vláda. Cílem této rezoluce bylo odzbrojení Hizballahu a vytvoření záruk bezpečnosti pro židovský stát.
Členové vlády za strany Amal a Hizballah a někteří další ministři z vlády vystoupili a ta tím, podle libanonské ústavy, ztratila legitimitu a měla podat demisi. Nestalo se tak a vláda pokračovala ve vydávání kontroverzních zákonů ve prospěch velmocí a měnila Libanon na volné pole pro zahraniční tajné služby. Miliony, které dostala od různých arabských států na obnovu objektů zničených po izraelské agresi, skončily v kapsách zkorumpováních ministrů. Vraždy libanonských prominentů se rozšířily a vláda nebyla schopná žádnou z nich vyřešit, šla ve stopách USA a svalovala vinu na Sýrii. Ani ji nenapadlo ukázat prstem na opravdového viníka, Mossad. Mezinárodní vojska UNIFELu se změnila na ochranný štít pro Izrael a otevřela vzdušný prostor pro izraelské letadla.
Libanonská opozice se rozhodla vyjít do ulic, žádat rezignace vlády a vytvoření vlády dočasné, která by připravila nový volební zákon a uspořádá nové volby. Víc než milion a půl Libanonců naplnilo bejrútská náměstí a ulice a žádalo rezignaci vlády. Opozice reprezentuje desítky politických stran a hnutí ze všech etnických a náboženských skupin v Libanonu, včetně Hizballahu, strany Amal, strany bývalého generála Awna, která má velkou podporu u křesťanských maronitů, a mnoha dalších.
Na podporu vlády a jejího předsedy přišli „ochránci demokracie“, USA, Francie a několik arabských států v čele se Saudskou Arábii. Samozřejmě židovský stát Izrael byl první, který prohlásil, že nedovolí, aby libanonská vláda a její předseda Siniura padli. Francie též prohlásila, že nedovolí, aby byla odstraněna vláda, která vznikla na základě demokratických voleb, a přitom zapomněla, že ona sama vytvořila systém etnických a náboženských kvót v libanonském politickém systému.
Jenže demokracie a mnoho podobných pojmů se vysvětlují podle ekonomických a politických mocenských zájmů. Zájmy malých národů se nepočítají.