Island obvykle nebývá středem pozornosti médií. Zřejmě nejvýznamnější tamní událost byla schůzka prezidentů USA a SSSR Ronalda Reagana a Michaila Gorbačova, kteří v roce 1986 v Reykjavníku začali jednat o ukončení studené války. Stejně dramatické bylo i jiné, dřívější setkání, které naopak rivalitu obou supervelmocí ještě vyhrotilo: v roce 1972 tam hráli o titul šachového mistra světa Rus Boris Spasskij a Američan Bobby Fischer.
Tehdy sotva třicetiletý Fischer nejprve odmítl přijet, potom k některým partiím nenastoupil a jiné prohrál. Když už to vypadalo, že odejde poražen, předvedl několik brilantních kousků - podle šachových expertů patřících k tomu nejlepšímu, co kdy kdo na šachovnici předvedl - a slavně zvítězil. Islanďané ho za to milovali.
Díky tomuto vítězství je Fischer na Islandu populární dodnes. Tato popularita mu umožnila získat islandský pas (islandský parlament mu nabídl občanství), který mu dovolil vycestovat z Japonska. Slavný šachista totiž tři čtvrtě roku seděl v Japonsku ve vazbě a čekal na vydání do USA, kde mu hrozí soud a až desetileté vězení. Japonci řekli, že jej vydají pouze zemi, která mu dá občanství.
Personou non grata se pro americké úřady stal v roce 1992, kdy sehrál po dvaceti letech další vítězné utkání se Spasským. Fischer si totiž vyžádal, že se střetnutí uskuteční v Jugoslávii. Tam tehdy vládl Slobodan Miloševič, jehož režim si svou nacionalistickou politikou vysloužil hospodářské sankce Washingtonu. Fischerovi tehdy na zahajovací tiskovou konferenci přinesl zvláštní americký posel oficiální varování administrativy prezidenta Georgie Buse staršího, že pokud k utkání nastoupí, poruší tím americké zákony a bude po návratu do vlasti souzen. Fischer si poselství přečetl, pronesl na Bushovu adresu několik peprných výrazů a papír zapálil. Hrozí mu proto deset let žaláře.
Od té doby žije někdejší „zázračný syn Ameriky” v nejrůznějších koutech světa. Nejdelší dobu strávil na Filipínách, kde nastoupil novou dráhu rozhlasového hlasatele. A jako nebyl obyčejným hráčem šachu, nebyl ani řadovým hlasate­lem. Ve své sedmnáctidílné show (první díl odvysílal v lednu 1999) se neustále věnoval několika bodům, jak je zaznamenal americký měsíčník Atlantic Monthly: „Spojené státy jsou nepřítelem světa, ovládaným židovským spiknutím… Bobbyho Fischera pronásleduje světové židovstvo… Spojeným státům vládnou krutí diktátoři, kteří Fischera obrali o miliony dolarů, jež měl obdržet jako tantiémy od knižních vydavatelů a výrob­ců hodin… Židé jsou špinaví bastardi, kteří se rozhodli ovládnout svět pomocí výmyslů typu holocaust (stroj na vydělá­vání peněz), masové vraždění křesťanských dětí (jejich krev se používá pro obřady černé magie) a potravinářský průmysl (jedním z nejhorších je zakladatel Dunkin’ Donuts William Rosenberg)… Z Fischerova domu v Pasadeně zmizel jeho archiv - na vině je spiknutí rodiny Rothschildů (Židi), Billa Clintona (skrytý Žid) a krys z CIA, které pro Židy pracují.“ Po 11. září 2001 a teroristickém útoku na newyorská dvojčata Fischer z Filipín prohlásil, že „je to všechno skvělá zpráva. Tleskám tomu činu. Amerika a Izrael zabíjejí Palestince a nikdo neřekne ani slovo. Teď se to Americe vrací. To je skvělé. Chci vidět, jak Spojené státy mizí z této planety.”
Možná si teď někdo pomyslí, že je Fischer blázen a nemá to v hlavě v pořádku. Ale toto si mnozí mysleli i po tom, kdy tvrdil, že ruští hráči si na turnajích hrají „do kapsy“, tedy že výsledky vzájemných zápasů dohadují předem, aby pomohli jednomu určenému kandidátovi na celkové vítězství. Toto jeho bláznivě znějící nařčení po rozpadu SSSR někteří ruští velmistři potvrdili (přiznali).
Na závěr mi nezbývá než-li popřát B. Fischerovi dobré tahy v jeho celoživotní partii a doufám, že to bude právě on, kdo posledním tahem dá svému soupeři mat.

Martin Kadlečík