Napsal: Adam Kovář

Včera, 15. září, uplynulo 48 let od zavraždění jednoho z hlavních představitelů ukrajinského hnutí za nezávislost Stepana Bandery. V sobotu mu byl za účasti tisíců lidí ve Lvově odhalen jeho pomník, v neděli se pak v ukrajinském hlavním městě Kyjeve sešli veteráni Ukrajinské povstalecké armády (UPA), aby si připomněli výročí jejího založení. Nedaleko nich pak proti jejich shromáždění protestovaly stovky komunistů a socialistů, kteří Banderu označují za zrádce Sovětského svazu a bývalé příslušníky UPA za slouhy nacistů.

Kdo to byl Stepan Bandera a proč ještě tolik let po své smrti budí tak rozdílné emoce od obdivu, úcty a vzývání až po nenávist? Nehodlám zde psát Banderovu vyčerpávající biografii (zdrojů v knižní i elektronické podobě je relativně dost), proto jen stručně: Stepan Bandera se narodil 1. ledna 1909 v Haliči. Krátce po dostudování ukrajinského gymnázia se stal členem Organizace ukrajinských nacionalistů, jejímž proklamovaným cílem byl boj za ukrajinskou nezávislost. Na území tehdejší Haliče, která patřila Polsku, mezi metody tohoto boje patřil i politický teror. Ukrajinci obviňovali polský stát z cílené a silné polonizace, cenzury ukrajinského tisku či násilného převádění řeckokatolických kostelů k římskému katolicismu. V roce 1934 byl za spoluúčast na atentátu na polského ministra zahraničí Bronisława Pierackého Bandera, mimochodem syn řeckokatolického kněze, odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotní vězení. Z vězení byl propuštěn až po okupaci Polska nacistickým Německem.

Po německé a sovětské okupaci Polska se Organizace ukrajinských nacionalistů rozštěpila na dvě frakce – jednu pod vedením Andrije Melnyka, který jedinou možnou cestu k ukrajinské nezávislosti viděl ve spolupráci s Německem, a druhou pod vedením Stepana Bandery, který hodlal spoléhat zejména na vlastní síly, přestože se účelové spolupráci s Německem také nebránil. Po zahájení německo – sovětské války poslal Bandera se svými spolupracovníky německému vedení memorandum, které požadovalo uznání ukrajinských nacionalistů za rovnoprávného partnera proti bolševismu. 30. června pak v dobytém Lvově tzv. banderovci vyhlásili nezávislý ukrajinský stát, což vyvolalo mezi Ukrajinci značnou a převážně pozitivní odezvu.

Nezávislá Ukrajina však rozhodně nebylo to, co chtěli Němci, a tak byl Bandera se svými nejbližšími spolupracovníky po dvanácti dnech odvezen do Berlína, aby zde byl donucen k odvolání vyhlášení nezávislost. Protože tak, přes opakované „pohovory“ na Gestapu, neučinili, byli převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Odtud byl Bandera propuštěn až počátkem roku 1945, kdy se jej Němci snažili přimět ke spolupráci proti postupující Rudé armádě.

Po svém propuštění Bandera řídil již zmíněnou Ukrajinskou povstaleckou armádu. Ta byla založena v roce 1942 a její ambicí bylo sjednotit všechny Ukrajince bojující proti Sovětskému svazu. Z jejího prohlášení vyplývá snaha po nezávislosti: „Nechceme pracovat pro Moskvu, Židy, Němce a jiné cizáky… Vytvoříme samostatný ukrajinský stát nebo v boji za něj zahyneme.“ A podle této proklamace UPA také postupovala, když bojovala jak proti Němcům (přestože po jistý čas na spíše lokální úrovni s německou okupační správou částečně spolupracovala), tak proti Sovětskému svazu.

UPA pokračovala v boji i po porážce Německa a v některých oblastech převážně západní Ukrajiny se udržely její bojeschopné jednotky až do padesátých let dvacátého století. Bandera samotného pak v roce 1959 v Mnichově zavraždil sovětským agent Bogdan Stašinskij na přímý rozkaz Nikity Chruščova. Za svůj čin pak byl dekorován Řádem rudého praporu. Významná kapitola v ukrajinském boji za nezávislost definitivně skončila.

Jaký tedy byl Bandera – dobrý nebo zlý, jde o pozitivní či negativní historickou osobnost? Domnívám se, že nelze takto jednoznačně soudit, protože nikdo (až na několik vyslovených „andělů smrti“ jakými například byli Hitler, Stalin či Pol Pot) není jen černý nebo bílý. Bandera byl oddaný syn svého národa, národa, který v moderní historii prakticky nepoznal svobodu a suverenitu. Proti tomu tzv. banderovci bojovali a to často za pomoci násilí. Byly všechny jejich násilné skutky obdivuhodné? Jistě nebyly. Byly snad všechny opovrženíhodné? To už vůbec ne!

Bandera pracoval, žil a dýchal pro svůj těžce zkoušený národ. I když vezmeme v potaz dlouholetou komunistickou propagandu proti osobě Stepana Bandery a jeho mužům, paradoxní zůstává, že jeho osoba ukrajinský národ i dnes tak rozděluje. Přejme ukrajinskému národu v dnešní, pro něj opět ne jednoduché době, aby se ti, kteří na srdci leží jeho prospěch, nemuseli uchýlit ke stejným činům, jako ukrajinští nacionalisté v první polovině minulého století. Duch Stepana Bandery je totiž na Ukrajině stále živý…