Slovenský parlament schválil Zákon o uplatňování zásady stejného zacházení, tzv. antidiskriminační zákon.
Předpokládám, že většina lidí si tento zákon vysvětluje tak, že jeho základním a prvořadým cílem má být zamezení diskriminace, zajištění rovného přístupu (principu fair play), nemá určovat, jestli tu někdo má být chráněn a požívat „nadpráv“ a někdo ne a má jasně deklarovat pravidlo rovnosti před zákonem.V opačném případě by šlo o diskriminaci a samotnou podstatou a prvotním účelem tohoto zákona je diskriminaci zamezit.
Není to však přesně tak. Ve společnosti, kde si všichni mají být před zákonem rovni, jsou si někteří rovnější. O tom,že je tomu opravdu tak, nás přesvědčuje každodenní praxe v EU, USA a také na Slovensku. Hned po schválení tohoto zákona nás pan Číž (politická strana Smer) přesvědčuje, že pozitivní diskriminace je v pořádku, čímž elementárním způsobem znegoval samotnou podstatu tohoto zákona a dal jasně najevo, že diskriminace je možné i s antidiskriminačním zákonem.
Ale pan Číž není prvním. Před ním se stejně vyjádřil pan Zajac ze strany OKS (je to bratr slovenského ministra zdravotnictví) a také historik Kováč ze Slovenské akademie věd, který v obdobném duchu vystoupil ve slovenské televizi. Další obdobné návrhy vyšli od pana Traubnera, který je prezidentem slovenské židovské obce. Ten přišel s návrhem, aby Cikáni měli na lékařskou fakultu o polovinu lehčí přijímací zkoušky. Proti jeho iniciativě (je zřejmé, že měla širší základnu) se postavili sami slovenští Cikáni s tvrzením, že padesátiprocentním lékařem by se ošetřit nedali. Zdá se, že na nelogičnost liberálů musí upozorňovat jejich chráněnci.
Precedens v této oblasti stanovil stát, který je rodištěm podobných zákonů - USA. Nejvyšší soud USA v červnu 2003 rozhodl, že pozitivní diskriminace příslušníků etnických menšin při přijímání na univerzity na úkor bělochů je v souladu s ústavou. Diskriminace je tedy možná a dokonce i ústavní… záleží jen na tom, kdo koho diskriminuje.
Diskriminace menšin vůči většině (pozitivní diskriminace) je „vyjádřením solidarity“ (Číž), je „potřebná“ (Kováč) a dokonce „ústavní“ (Nejvyšší soud USA).
Všechny snahy o pozitivní diskriminaci se samozřejmě schovávají za všeobecně přijatelné prohlášení o potřebě pomoci např. důchodcům (Číž). Jestliže jim chceme pomoci, musíme prý diskriminovat většinu. Touto náhlou a dojemnou starostlivostí o důchodce se však stěží podaří zakrýt skutečné úmysly, jejichž, před veřejností pečlivě skrývaným cílem, je diskriminace majority, vytváření státem chráněných skupin s „nadprávy“ a kriminalizace křesťanů.
V praxi to znamená, že je mnohem větší pravděpodobnost trestního postihu většinového občana (bělocha), pokud se vyjádří negativně na adresu chráněných menšin, než naopak, je daleko pravděpodobnější, že křesťan bude stíhán za výroky o homosexuálech, než homosexuál za negativní výroky o křesťanech.
Na Slovensku nemáme speciální zákon, který by chránil rodiny, zákon, který by chránil křesťany, a nebo zákon, který by chránil matky s dětmi, ale máme samostatný zákon, který menšiny.
Lidé si neuvědomují souvislosti podobných zákonů a jejich dopad na každodenní život. Neuvědomují si odkrajování jejich těžko nabytých svobod a jejich opouštění pod pláštíkem univerzálně a „demokraticky“ znějících sloganů, které vyrábějí novodobé otroky Nového světového řádu. Svoje základní práva a svobody prodáváme za mlhavé sliby lepších zítřků z úst servilních politiků, za přísliby konzumu a laciných sitcomů, za odpadovou kulturu a vidinu iluzorní prosperity, za třetiřadé hodnoty blyštící se pozlátkem profesionálů.

zdroj: Proti prúdu