USA jsou nám často dávány za příklad dokonalé multikulturní země. Země demokracie, tolerance a porozumění mezi jednotlivými rasami. Můžeme se dočíst, že jediní, kdo narušují vzájemnou multikulturní idylku, jsou bílí rasisté, kteří si chtějí udržet svojí identitu. A byli to právě bílí rasisté, kdo v historii spojených států utlačoval všemožné menšiny, a proto se dnes v zájmu „vyšší spravedlnosti“ situace obrátila. Kdokoli může dokázat, že patřil k utlačované skupině - černoši, Indiáni, tzv. Latinos (lidé z latinské Ameriky), invalidé, homosexuálové… získává zvláštní bonus morální nadřazenosti a vyděračský potenciál ve vztahu k minulým „utlačovatelům“. Pouhá příslušnost ke skupině bílých heterosexuálních mužů uvaluje na člověka odium kolektivní viny, dluhu, k jehož nekonečnému splácení je odsouzen již pouhým narozením.
Ale dost už k rasismu bílých. O tom se konečně můžeme dočíst opravdu všude. Pojďme si říct něco o afrocentrismu. Tento „filozofický směr“ (opravdu nevím, jak to jinak nazvat) místo odvržení rasistických předsudků jen obrací jejich hodnotící znaménka. Fakt, že tento směr kvete na akademické půdě, je pak varovným připomenutím nebezpečných výsledků toho, když je cíl vědeckého poznání nahrazen cílem terapeutickým - když se vzdělání místo hledání pravdy snaží o to, aby příslušníky menšiny zbavilo komplexu méněcennosti.
Z pohledu biologizujících afrocentristů je specifická černošská „kultura“ výrazem rasově-genetického základu. Černošský psychiatr Frances Cress tvrdí: „Bílí musejí bojovat o nadřazenost, aby kompenzovali svou rasovou méněcennost zapříčiněnou genetickou neschopností produkovat pigment melanin. Melanin činí černochy nadřazené v mentálních a psychomotorických funkcích. Černoši jsou impulsivnější a emocionálně expresivnější a mají posíleny jiné druhy inteligence, projevující se například v tanci a zpěvu.“
Nejsem si přesně jist jaké inteligence je třeba k provozování afrických tanců či k produkci klasické černošské hudby jako je třeba hip-hop. V každém případě mi však připadá zvláštní, že černoši v USA i při své „mentální nadřazenosti“ a „posílení jiných druhů inteligence“ potřebují systém tzv. „pozitivní diskriminace“.
Podle učitele na City College v New Yorku Leonarda Jeffriese jsou Afričané „lidmi slunce“ (sun people). Díky melaninu jsou vřelí, humanističtí a komunitarističtí. Naopak evropští běloši jsou „ledovými lidmi“ (ice people), kteří místo na slunci vyrůstali v jeskyních. Jsou individualističtí, materialističtí a agresivní a jejich přínos světu se dá shrnout pod tři D- Domination, Destruction, Death (nadvláda, ničení, smrt). Myslím, že komentáře není zapotřebí.
O tyto a podobné teze se opírají zcela konkrétní požadavky na změnu učebních plánů i vyučovacích forem. Z hlediska afrocentrického rasismu vyhovuje americký způsob výuky a vzdělávání bílému genotypu, zatímco „znásilňuje černošské děti“. Tento bílý monopol nad černým vědomím má být zlomen. Černošské děti mají být vzdělávány a vychovávány takovým způsobem, který odpovídá jejich rasové konstituci. Objevují se zde například požadavky, aby místo standardní angličtiny byla při jejich výuce používána eubonics - zvláštní forma zkomolené angličtiny, kterou mluví nižší černošské vrstvy.
Biologický rasismus spojují afrocentristé s mytologizací historie. Na základě Herodotovy zmínky o tmavé barvě pleti obyvatel Egypta chtějí dokázat, že na počátku evropské vzdělanosti stojí ve skutečnosti černá rasa. Afrocentristé se také snaží dokázat, že zotročení afrických černochů bylo vynálezem evropských bělochů či Židů. Přitom dostupné historické doklady vypovídají o tom, že obchod zaměřený výhradně na černé otroky byl společným vynálezem arabsko-muslimských obchodníků a černých Afričanů samotných a že byl institucionalizován staletí předtím, než se bílý muž objevil na africkém kontinentu. Afrocentristé také rádi „zapomínají“ na to, že africko-arabský obchod s černými otroky pokračoval ještě dlouho po zrušení otroctví v Severní Americe, a to až do 60. let 20. století například v Džibuti, Mauretánii a Súdánu (v jistém smyslu v Súdánu přetrval až dodnes).
Směr afrocentrismu není v USA jen nějaká okrajová záležitost. Tento koncept černého rasismu je široce rozšířen jak mezi afroamerickými intelektuály, tak i mezi běžnou černošskou populací. Je to směr všeobecně uznávaný, podporovaný a opěvovaný. Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak rychle by se vynořila kouzelná slovíčka jako neonacismus, rasismus, fašismus, xenofobie atd., kdyby se snad nějaký bílý Američan snažil tvrdit alespoň polovinu obdobných věcí o svojí rase. Inu jeden stát, dvojí metr.

Jiří Petřivalský

(Autor je předseda neoficielního politického sdružení Národní korporativismus
Narodni-korporativismus@freedom.usa.com)