Dne 16. května byla na Loretánském náměstí v Praze odhalena socha Edvarda Beneše. Odhaloval ji premiér Paroubek a řečnil i předseda poslanecké sněmovny Zaorálek.
Toto uctívání bolševického sluhy Beneše se plně neslo v duchu socialistického „vlastenectví“ - statečný Beneš, který vzdoroval nepříznivé době, vždy jednal čestně a v našem národním zájmu atd.
Není mi jasné, jestli jsme skutečně natolik masochistickým národem, abychom si museli neustále připomínat své chyby a znovu a znovu rozedírat rány způsobené naší vlastní rukou. Proč vzdávat dík a úctu člověku, který nás díky své stupidní politice dovedl do náruče Hitlerovi a pak Stalinovi? Stačí jen připomenout jeho nejdůležitější úlohu v předválečné zahraniční politice a poválečné „slavné“ činy jako zradu podkarpatských Rusínů a lužických Srbů, znárodňovací dekrety, mnohdy sporné retribuce, zákaz pravicových stran, amnestii poválečných zločinů, přijetí demise nekomunistických ministrů atd.
Postavení sochy Edvardu Benešovi je stejně tak obludné, jako jeho dnes znovu budovaný kult. Připadá mi to stejně hloupé, jako kdyby Němci stavěli sochy Hitlerovi. Možná si někdo říká, že jsem srovnáním Beneše s Hitlerem přece jen přestřelil, a co do počtu spáchaných zločinů a mrtvých je to jistě pravda. Chtěl jsem jen demonstrovat nesmyslnost blahoslavení nositele zkázy pro svůj národ na analogii s obdobným zločincem.
Nicméně pro odhalení Benešovy sochy nemohlo být zvoleno vhodnější místo nežli prostranství před budovou ministerstva zahraničí. V této budově sídlil v době protektorátu tzv. státní tajemník K. H. Frank - přímý to důsledek Benešovy politiky. V této budově rovněž v roce 1948 podivně zemřel Jan Masaryk, ten, který se sám nazval Stalinovým lokajem po té, když viděl důsledky Benešovy poválečné činnosti vůči SSSR. Pachatel se tedy vrátil na místo činu…

Stejný den, 16. května, se konal i návrat zlatých hokejistů z mistrovství světa ve Vídni. Shodou pro mne ne moc šťastných okolností jsem mohl jejich uvítání na Staroměstském náměstí vidět a věru nebylo moc o co stát.
Nemám nic proti našemu týmu ani proti hokeji jako takovému, jen mě iritovaly ty různé „mistrovské“ pokřiky. Ne, my opravdu nejsme mistry, mistrovství světa vyhráli hokejisté a pouze oni a my, kteří jsme jejich úspěchy sledovali v hospodě s půllitrem v ruce, jsme k tomu přispěli opravdu pramálo. Navíc jejich úspěch je úspěchem konkrétních hráčů, ne nás Čechů jako celku. Ona „kolektivizace“ úspěchu jednotlivců má v naší zemi bohužel hluboké kořeny…
Jediné, o čem vítězství českých hokejistů vypovídá, je to, že v naší zemi i nadále existují odborníci ve svém oboru. Ony davy najednou hrdých Čechů by se místo opileckého vlasteneckého třeštění raději měli snažit, aby ve svém oboru rovněž získali pomyslné zlato. No a pokud ne zlato, každý z nás není a nemůže být šampiónem, pak alespoň stříbro či bronz nebo jen spokojenost z vyvinutého úsilí. Ono hokejové zlato by v nás nemělo spouštět na čas povolený a kontrolovaný záchvěv národní hrdosti, mělo by zvednout laťku pro nás samé. Chápu však, že to bych chtěl po mnohých asi příliš.
Počmárané vlajky vláčené v prachu a sloužící jako plášť kymácejícím se opilcům, jež zpívají národní hymnu a mají tvář zmalovanou v národních barvách, jsou omluvitelné u puberťáků, nicméně udivující u dospělých lidí. Hokejistům jejich úspěch přeji, přesto to však není důvod k umělému výbuchu národní hrdosti pošpiněním náměstí a hanobení státní vlajky.
Co mě na této masové hysterii mrzí nejvíce je, že vítězství národního týmu v hokeji provázejí bouřlivé oslavy bez ohledu na to, že na náš každodenní život to žádný dopad nemá. Úspěch český vědců v boji s rakovinou, který byl v těchto dnech rovněž publikován a jež může mít vliv na život každého z nás, žádný obdiv a emoce moc nevzbuzuje. Já vím, přenos laboratorních prací by asi náměstí u velkoplošných obrazovek nenaplnil, ale slavíme pak tedy skutečné úspěchy nebo jen předvádíme kýmsi řízené divadlo s kulisou národních symbolů?
Ani hypotetický úspěch ekonomický, například dosažení nejvyššího hrubého domácího produktu v Evropě či na světě, by Staroměstské náměstí nejspíše nenaplnil. Vždyť kdo z nás si dokáže představit tribunu, ze které ministr financí představuje naše úspěchy, a pod ním dav s národními symboly, jež skanduje například „Ať žije Škodovka“?
Jistě, je to úsměvná představa. Přesto však jde o pro náš každodenní život zásadně důležitější věc (ať už pokrok v boji s rakovinou nebo hypotetické úspěchy hospodářské) nežli hokejové medaile.
Přejme mistrům jejich zlato, davům jejich povolené šílenství a my sami uctívejme spíše ty neviditelné, malé, nemasové či nekomerční, zato však nezbytné, životně důležité úspěchy.

No a na závěr své poněkud obsáhlejší úvahy o historii a používání státních symbolů se vrátím k nedávno otevřenému tématu státní vlajky, jejímu významu a jí příslušející úctě. Na můj článek o úctě k symbolu těch, kterých si vážím, se prý na internetu objevila reakce, že pod onou vlajkou probíhalo zavraždění více než 270.000 sudetských Němců, znárodňování a kolektivizace, takže si jí dotyčný vážit nemůže.
Samotné číslo zhruba 270.000 mrtvých tzv. sudetských Němců je pro mne otázkou. Jde snad o pokus přiblížit počet obětí za války zavražděným obyvatelům této země? Podle seriozních českých i německých historiků je počet obětí poválečných násilností na německém obyvatelstvu mezi 30 a 40 tisíci. Pochopitelně to není nikterak málo, spíše naopak, jen dokážu těžko chápat matematiku sudetoněmecké lobby, která mi svými některými kroky připomíná lobby holocaustové. Ber kde ber, bez ohledu na fakta se musí určit vysoký počet mrtvých a ten neustále omílat a kdo je proti, je zločinec a popírač skutečnosti.
Počet obětí však není tak důležitý - zločiny na německých civilistech se dály a je to naší hanbou. Ovšem akce vždy vyvolává reakci a ta akce vyšla od tzv. sudetských Němců. Nebýt Mnichova, nebylo by odsunu.
Souhlasím s tím, že pod touto vlajkou se znárodňovalo a kolektivizovalo (i když neméně častá asi byla vlajka rudá), nyní se pod ní zase vlní davy opilých hurá vlastenců na náměstích. To ale naprosto nic nemění na tom, že česká vlajka byla a je symbolem lidí hodných naší úcty.
Vlajka jako kus látky se nedokáže sama bránit tomu, aby si ji přes sebe nepřehodil kdejaký pubertální hokejový fanoušek nebo na ukradený traktor nezavěsil kdejaký bolševik. Oni k ní však nic necítí, používají ji pouze k legitimizaci své hlouposti nebo svých zločinů.
Když jsem psal o vhodnosti úcty k symbolu hrdinů, pak jsem měl pochopitelně na mysli oběti a odvahu těch, kteří pro náš národ bojovali a prolévali svou krev, bojovali pro to, co pro ně česká vlajka symbolizovala. Rozhodně jsem tím nemyslel úctu ke každému, kdo ji vyvěsí z okna nebo si ji namaluje na obličej. Bohužel jsem to asi nedokázal napsat tak srozumitelně a jednoduše, aby to všichni pochopili.
Ve svém vnímání státní vlajky jako úctyhodného symbolu se asi budu i nadále s někým rozcházet. Já ji vnímám a chci vnímat jako symbol hrdinství a odvahy, jichž si prostě nedokážu nevážit. Někdo jiný ji bude vnímat a chce vnímat jako symbol zlodějů a vrahů. Pro mě jsou zločinci zaštiťující se tímto symbolem stále zločinci (je vůbec nějaký symbol, který nebyl ve své historii zneužit?), kteří nemohou statečnost hrdinů poškodit či anulovat. Pro jiné jsou zločinci tím hlavním a hrdinové se jim nehodí do krámu…

Tak a jsme na konci popisu tří zdánlivě nesouvisejících témat. Věřím, že jejich souvislost si již uvědomí každý ze čtenářů sám, a děkuji vám za trpělivost.

David Macháček