Napsal: Tomáš Krajňák

Někdy mi připadne, že skutečným smyslem sebeprezentace dočasné úřednické vlády je poukázat na absurdnost divadla, které se v naší zemi v chladných listopadových měsících roku 1989 a dvou dekádách následujících let odehrálo a stále ještě odehrává. Že je to jen taková performance a zároveň sociologická sonda, po níž se herci právě dohravší své party ukloní, sejmou masky a začnou vysvětlovat pointu celého představení. Začnou třeba tím, že svoboda je velmi křehká věc, jež se složitě nabývá a mnohem jednodušeji pozbývá, a to mnohdy způsobem, kdy člověk zapomene, že někdy vlastně svobodný byl, či že má o něco takového smysl do budoucnosti vůbec usilovat. Proto je tedy potřeba čas od času ověřit, jak je většinová společnost hrozbě totality rezistentní a jestli jí je vůbec hodna. Jednou z metod, jak se podobných faktů dobrat, je právě experiment, se svou důmyslností a předstíranou věrohodností mnohdy efektivnější a věrohodnější než konvenční sociologické metody. “Jeden z těchto experimentů trval necelý rok a dnes právě skončil,” prohlásila by 17. listopadu 2009 hlavní hvězda celého ánsámblu, jež právě s bravurou dohrála jednu ze svých životních rolí.

“Jeho cílem bylo vyzkoušet, jestli vůbec víte, co totalita je a jak se projevuje, zdaleka ne všechny její formy jsou totiž tak okaté, jako ty, jichž se držel předchozí režim, jehož pád jste si dnes přišli připomenout. Málokdo si totiž v Evropě na začátku 21. století jen tak troufne řinčet zbraněmi, okovy a provádět nepokrytý teror. Doba postoupila o dvě dekády a stejně jako se vyvíjely i vaše náhledy na svět, podstoupili změnu i totalitáři vědouce, že se starým haraburdím mohou v lepším případě do muzea a v tom horším rovnou na smetiště. Myšlenková kostra i cíl zůstaly stejné, demogogičtí manipulátoři jen odhalili smysl cizího slova “marketing” a jeho pomocí se snaží nevábného “Gluma” obléci do smokingu od Versaceho. Jak vidíte, funguje to a uvědomujete si to možná až dnes. Začíná se pomaličku polehoučku, podprahovými apely na ty z lepších vlastností, jež ve vás zbyly, solidaritu a víru ve šťastnou budoucnost lidstva. Jí se udajně staví do cesty vnější i vnitřní nepřítel, jehož je třeba postupně odhalit a poukázat na jeho pozvolné a rafinované pronikání do vašeho středu. Tento nepřítel je postupem času definován, přičemž je poukazováno na jedovatá semínka, jež svým jednáním zasévá, v podobě škodlivých názorů, hudby a třeba i oblékání. Manipulátor již však “z čiré zapomnětlivosti” zapomene dodat, že skutečného nepřítele vidí ve vaší svobodě rozhodování a vlastního úsudku, neboť jen ta je rezistentní jeho libozvučnému pískání na flétnu, jejíž tóny budou ve vaších uších znít jako ozvěna při pádu do propasti. Je mi ctí oznámit, že zmíněný experiment k dnešnímu dni končí. Pevně věřím, že vám poskytl mnoho důvodů k zamyšlení se nad složitostí dnešního světa a zároveň jednoduchostí, s jakou vás lze i po dvaceti letech od pádu “otevřené totality” svést opětovně na scestí.”

Do výše načrtnutého scénáře by totiž bravurně zapadala i kampaň,  vedená pod hlavičkou Českého helsinského výboru proti “závadným” oděvním značkám a společenské nebezpečnosti spojené s jejich nošením. Je to již poměrně dost let zpátky, kdy se v prostředcích veřejné hromadné dopravy objevovaly umolousané anonymní letáky varující před určitými restauračními zařízeními a obchody, které údajně vlastní neonacisté, na jejich chodu se tito jedinci podíleji, či z nějakého jiného důvodu jsou neonacismem načichnuté. Letáček jsem si přečetl a nechal jsem ho být, v životě by mě ovšem nenapadlo, že podobná fušeřina bude zhruba o desetiletí později náplní celostátní kampaně známé lidskoprávní organizace, jíž ze samého přebytku solidarity a finančních prostředků podpořil i Úřad vlády České republiky. Stát se zde totiž dostává na pěkně tenký led, když překročil opět jednu z hranic, za níž leží jemu zapovězené území. Alespoň tedy v systému, jež nechce být nazýván krypto-totalitárním nebo rovnou totalitárním. Pokud podobnou kampaň vede soukromý spolek či občanské sdružení z vlastního rozpočtu, nelze toho moc namítat, koneckonců na každou kampaň lze odpovědět protikampaní, a třeba i mnohem povedenější. V okamžiku, kdy ale do hry svým aktivistickým působením vstupuje stát se svými prostředky nabytými od daňových poplatníků, jedná se o intervencionismus v soukromé sféře, do níž soukromý hospodář pozývá veškeré hosty jen na dobrovolnou návštěvu. Pokud jsou jeho práva bagatelizována a porušována s odkazem na vyšší cíle nebo rovnou poukazem na nebezpečí jejich existence pro své nositele, jedná se jen o moderní pokračování trockistické permanentní revoluce. A s tou přece kupříkladu taková paní Anna Šabatová, předsedkyně Českého helsinského výboru nechce mít nic společného, není-liž pravda?

Mimochodem, víte, kdo byl autorem výroku: “Nenávist jako prvek zápasu; nelítostná nenávist vůči nepříteli, který tlačí lidskou bytost za přirozené limity, přetvářející ji na efektivní, násilnícký, selektivní a chladnokrevně vraždící stroj. Takoví naši vojáci musí být.”? Nebyl to žádný “Nibelung” ani “Doberman”, nýbrž podle Sartrova výroku “nejenom intelektuál, ale i nejúplnější lidská bytost svého věku,” argentinský bandita, Ernesto “Che” Guevara. Ten se na módní ideopolicii směje z kultovního fotoportrétu ztvárněného fotografem Albertem Kordou, hojně zdobícím trička, oděvní doplňky i další artefakty mnoha světových firem. Značí to něco o politickém smýšlení jejich vedoucích představitelů? Máme si ze svých kapes zaplatit někoho, kdo nám o tom něco sofistikovaného poví?

Snad se přesvědčíme o tom, že první dva odstavce se zakládají na pravdě, tudíž že všechno byla jenom HRA. V opačném případě si totiž s našimi osudy někdo nebezpečně zahrává.