Napsal: Pavel Jaroš

Za vlády předlistopadových komunistů koloval mezi porobeným lidem politický vtip o Pepíčkovi otrávivším celou rodinu zapnutím televize, kde měl právě projev všemi milovaný prezident Gustáv Husák. Já sám jsem neměl možnost se vtipu zasmát, protože v době Vítězného listopadu mi bylo sotva pět let. A nezasměju se mu ani teď, tím spíš, že se snahy o hromadnou otravu našeho národa stávají pomalu ale jistě realitou.

Pepíčkovy role mediálních travičů se dnes chopila nám známá a co svět světem stojí utiskovaná židovská menšina, která nám pomocí svého výkonného orgánu zvaného Židovské muzeum v Praze (dále jen ŽMP) nedává ani na chvíli zapomenout na své prožité utrpení a nezpochybnitelný kulturní přínos celému světu. Ignoranty, kteří o něm stále ještě drze pochybují, měl přesvědčit loňský velkolepý projekt nazvaný Rok s Židovskou kulturou - 100 let Židovského muzea v Praze, v jehož rámci se uskutečnilo na 260 akcí v 50 městech za účasti zhruba 100 000 návštěvníků a zapojení institucí ze 17 států.
Vedení muzea hodnotí výsledky celé této megalomanské akce kladně, což mě osobně velice těší. Ptáte se proč? Třeba proto, že se uskutečnila za finanční podpory nejen Židovského muzea, ale také velvyslanectví USA, Kanady, Turecké republiky, Nizozemského království a co je ještě důležitější, také za podpory Ministerstva kultury ČR, Státního fondu ČR, a městských obvodů Praha 1 a 3. Takže když už nezbyly peníze na opravy chátrajících zámků, Národního muzea nebo rozbitých chodníků, může mě alespoň těšit, že byly využity k plné spokojenosti obdarovaných. Akorát mám dojem, jakoby jeden stát mezi mecenáši chyběl. Ale to bude asi jen takový můj subjektivní pocit.
Nicméně i Židé se od nás něčemu přiučili a sice přísloví, že opakování je matkou moudrosti. V jeho duchu již 9. ledna, šest dní před vydáním závěrečné zprávy o “Roku sebechvály”, začala nová kampaň vzdělávacího a kulturního centra ŽMP k výchově proti rasismu a xenofobii. Ti z vás, kdo bydlí v našem hlavním městě, asi již zaregistrovali nové propagační plakáty, a na nás mimopražské to potěšení zřejmě teprve čeká, neboť by se časem měly objevit i v dalších městech a také na školách. Naštěstí tu ale máme Lidové noviny, které nám novou ideologickou masáž již zevrubně představily, zřejmě proto, abychom se samou nedočkavostí neukousali.
Podle Lidovek se nová kampaň dotkne dvou velkých témat a to sice antisemitismu a holocaustu. Problematika rasismu by možná mohla mít trochu širší záběr než nenávist vůči jednomu konkrétnímu národu, ale vedení muzea samo přiznalo, že očekává kontroverzní reakce. Ty se však měly podle jejich slov vztahovat spíš k černému humoru nově použitému k propagaci starých témat. Celkem osmdesát nepříliš nápaditých plakátů totiž parafrázuje protižidovská nařízení vycházející z Norimberských rasových zákonů a zakazuje například blonďatým osobám vstup do kina nebo levákům cestování pomocí hromadné dopravy. Drobné písmo na spodním okraji potom za účelem uklidnění panikařících kolemjdoucích oznamuje, že podobná nařízení se za protektorátu vztahoval na Židy.
Všichni se asi shodneme na tom, že nás sionští mudrci příliš nepobavili. Jejich rádobyhumorný inovátorský počin zkrátka postrádá svou nejpodstatnější složku a sice vtipnou pointu, pokud ovšem touto pointou nemá být podsouvaný názor o židovské identitě založené na něčem tak nicotném, jako je barva a počet vlasů nebo preference užívání jedné z horních končetin. Pokud by totiž toto platilo i obecně, pak by nás zřejmě čekalo trvalé období národnostního násilí a mezinárodní nestability. Jen si zkusme představit mírové operace blondýn vedené proti brunetkám za účelem zastavení jejich intifády, leváky vyhlašující vlastní stát na území, které celých dva tisíce let neobývali, nebo ženy s kočárky potajmu vyvíjející jaderné zbraně.
Ale nemusíme zacházet ani do takových směšných extrémů, bohužel odvozených od současného světového dění. Výše zmíněným menšinám by určitě stačilo mít vlastní školky, aby blonďaté děti nemusely trávit mládí po boku tmavovlasých vrstevníků, popřípadě i střední školy pro předčasně plešatějící. Ani tohle nejsou nějaké moje výmysly, nýbrž realita “našeho” vzdělávacího systému prezentovaná školkou Gan Jehuda, základní školou Gur Arje a gymnáziem Or Chadaš v Praze. Osobně bych proti těmto institucím nic nenamítal, jen kdyby nevznikly za podpory jistého Ronalda Laudera, muže nechvalně známého kvůli celkem hlubokému zalovení v našem děravém státním rozpočtu.
Po pravdě řečeno, existence židovského školství mne docela těší, protože jasně dokazuje nesmyslnost či spíše lživost celé staronové kampaně, založené na povrchních genetických projevech. Vedení Lauderových škol sice ujišťuje, že pro přijetí není nutný židovský původ dítěte, ale přece jen je z toho cítit jistá snaha po separaci, protože od všech má být vyžadován respekt k židovskému náboženství a etickým a kulturním hodnotám. Multikulturalismus se zkrátka nekoná a vzdělávání je určeno primárně Židům, kteří asi nebudou vybíráni na základě odstínu kštice, jak se nám snaží namluvit pomocí své dobře zaplacené propagandy. Stejně tak nacisté posílali Židy do koncentračních táborů na základě příbuznosti, popřípadě víry, a ne nějakých pochybných a často zmanipulovaných antropometrických měření. Všechny ty tabulky a vzorníky pro určování barvy kůže a jejich derivátů sloužily pouze jako opora pro ideologii a Židé to moc dobře vědí.
V mojí možná trochu bujné fantazii se teď rodí otázka, jestli ty těhotné ženy a maminky s kočárky nejsou náhodou jenom zástěrkou pro slogan “Čechům vstup zakázán”. Ale to už nechám na posouzení každého čtenáře a připomínám, že k vypnutí televize stačí zmáčknout knoflík a v zájmu zajištění domácí pohody poslat nezbedného Pepíčka do kouta.