Napsal: Petr Pavel

Nedávno, pár dnů tomu zpátky, skončili svou stávku učitelé. Děti se radostně poměly, neb komu by se v tak krásném počasí chtělo do školy, když je možno vyrazit na hřiště, koupaliště či výlet.

Stav našeho školství a vědy je přitom mnohem důležitější, než jsou nějaké Julínkovy reformy. Možná že je i mnohem důležitější, než slavná důchodová reforma, kterou ne a ne nastartovat, protože peníze z privatizace je lépe ihned rozkrást než investovat.

Proč politici na školství a vědu dlouhodobě kašlou? Teda kašlou de facto, ústy jej velice podporují, to nic nestojí. „Vydyndat“ nějaký úplatek ze školství či vědy je obtížné, byť ne nemožné (vzpomeňme aféru INDOŠ). Politici jsou voleni na 4 roky, sypou peníze tam, kde cítí buď úplatek nebo okamžitou voličskou podporu. Tedy do průmyslu, stavebnictví a sociálního systému. V tomto jsou všechny parlamentní strany bohužel stejné.

Také pamatujete, jak poprvé začaly dnešní reformy? ODS se dostala k moci a první povel byl: ŠETŘIT! Kde? První – věda. Odpověď opozice: No ano, miliarda by se jim snad vzít dala. Opatrná zmínka „sociální systém“. Hysterický řev: TO V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ, ANI KORUNU. A bylo.

Pro osvěžení měřítek:

Celkový státní rozpočet na letošní rok: 1 107 310 540 Kč 100%
Ministerstvo práce a sociálních věcí: 434 305 703 Kč 39%
Ministerstvo školství: 119 211 935 Kč 10,7%
Akademie věd ČR 5 529 486 Kč 0,5%

Zdroj: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/360_2007_SR_P3_pdf.pdf

Myslím, že z výše uvedených čísel jasně vyplývá, že i kdyby vědu naši politici zlikvidovali úplně, moc finančního prospěchu to státnímu rozpočtu nepřinese. Přitom nikdo nezpochybňuje, že nebude-li národ vzdělaný, půjde to s ním od desíti k pěti. Nejenom my, Češi, ale ani zbytek Evropy nemá suroviny a nemá (ani nechce mít, proboha) levnou pracovní sílu. Naší JEDINOU šancí na dobrou budoucnost je vzdělaný národ, který bude vyvážet produkty našich hlav. Tím myslím patenty, průmyslové vzory, vyspělé technologie, ale třeba i špičkovou módu. Bez výtečného vzdělávacího systému a špičkové vědy nevyhnutně musíme skončit jako skanzen či země třetího světa.

Proč to politici nechápou? Oni to asi chápou, ale je jim to zcela lhostejné. Motivace v politice je zcela jiná, než pracovat v prospěch národa. I kdyby kouzelným proutkem byly všechny naše školy změněny na výtečné, doba, než prvňáček projde základní školou, gymnáziem, univerzitou a následnými deseti lety praktického růstu, bude takových 35 let. A to z hlediska dnešních politiků může klidně přijít potopa. Ale přidat pár tisíc důchodcům a nezaměstnaným může přinést hlasy hned v příštích volbách.

Jenomže peníze nejsou všechno, nebo-li, jak říkají matematici, podmínka nutná, nikoli však postačující. Mzdy v základním a středním školství jsou dlouhodobě mizerné. Nevyhnutelným důsledkem je to, že schopní učitelé odcházejí se živit jinak a lépe a zůstávají ti, kteří by se jinde a jinak neuživili. A pár nadšenců, kteří to berou jako své poslání a oběť. Výsledkem je, že učitelka angličtiny se s Američanem či rodilým Britem ani nedomluví. Řešit tuto situaci prostým zvednutím mezd by dnes již určitě nestačilo, to by vedlo k pouhému zabetonování stávajících učitelů a učitelek, ale určitě ne k výraznému zlepšení. Musely by se změnit osnovy (ale k lepšímu) a zajistit systém, kdy by bylo možno vyměnit stávajícího učitele za schopnějšího kandidáta, kdyby se nějaký objevil. To je trošku americký styl, v Čechách se obsazuje místo, které je volné. Zásadně se neřeší, jestli kandidát na obsazené místo náhodou není schopnější než ten, kdo na něm sedí. No a udělat dobré učebnice.

Ve vysokém školství (alespoň technickém, jiné neznám, ale předpokládám, že to bude obdobné) je stav ještě obtížnější. Dnes je situace taková, že ihned po absolutoriu vysoké školy si absolvent volí praktickou či akademickou kariéru. Pokud volí praktickou, odchází řešit praktické problémy. Pokud volí akademickou kariéru, zůstává na své Alma Mater (většinou) nebo jde na Akademii věd či jiný institut. Tam se zabývá svou doktorskou prací (PhD thesis), což obvykle obnáší někde v laboratoři měřit nějaké nesmysly. A má nad sebou bič v podobě „publish or perish“ neboli neustále musí psát články do impaktových časopisů. Protože nic neví, články jsou o ničem, ale nádherně graficky vyvedené. Kromě této činnosti se věnuje ještě výuce studentů. Co je má naučit, když sám nic neví, těžko říci.

Poslední lidé, kteří něco uměli, pronikli do českých technických škol v roce 1968. Ti dnes již z valné většiny odešli do důchodu nebo pomřeli. Poměrně nedávno jsem komunikoval s jedním docentem, vedoucím katedry na ČVUT. Ten člověk nevěděl o svém oboru naprosto NIC. Ani základy. Neměl ani vědomosti, které bych očekával u studentů třetího ročníku. Jak to všechno dopadne, se mne neptejte. Nemám tušení. Lidé z praxe tam přijít nemohou, nemají publikace. Lidé z univerzit do praxe nemohou, nevyřešili by ani nejjednodušší problémy. Prostě pat.

Jednou v letech devadesátých jsem zažil, jak se pan univerzitní profesor pokoušel v rámci svého podnikání dělat zcela běžnou činnost (kterou u nás dělají méně schopní absolventi po pěti letech po škole rutinně a samostatně), protože si chtěl ke svému učitelskému platu přivydělat. I těm mlaďochům byl pro smích. A to v něm ještě před pěti lety viděli pánaboha.

Dnes existuje tlak na převedení části výzkumu do praxe, nebo-li přenesení na komerční firmy. Zdánlivě výborná myšlenka, kdyby se ovšem okamžitě nezkorumpovala. V praxi to dnes vypadá ta, že jsou vypsané státní výzkumné úkoly a firmy se ucházejí o příspěvek. Takže dejme tomu, že náklady na hodinu práce specialisty jsou tisíc korun. Stát dá deset milionů, firma papírově rovněž deset a máte na vypracování úkolu k dispozici fond dvacet milionů korun. To by znamenalo, že na vědeckém úkolu bude pracovat skupina deseti špičkových specialistů zhruba rok.

Realita je taková, že počátkem prosince začne shánět ředitel nějakou oběť, která zrovna nemá co dělat, aby rychle napsala alespoň šedesát stran jakýchkoli nesmyslů na toto téma. Specialisté jsou obvykle v prosinci (a nejenom v prosinci) vytíženi tak, že na to nemají ani hodinu. Takže to obvykle spadne na nějakou nešťastnou holku po škole, která je nepoužitelná na nic jiného, než právě na psaní nesmyslů. Jenom si ekonomický ředitel ohlídá, aby ve výkazech hodin byly skutečně uvedeny správná čísla, tj. 2.000 hodin specialistů. Na to občas chodí kontrola. To se prostě převede z komerčních zakázek, na kterých ti lidé doopravdy dělali (a ty jsou potom báječně ziskové, akcionáři mají radost). Výsledná práce je „oponována“ nějakým univerzitním profesorem, který dostane do kapsy 30 či 50 tisíc a napíše pozitivní posudek. Nebo spíše podepíše posudek, který si sám napíše autor toho blábolu. No a ministerstvo má „výzkum“, utratilo „efektivně“ peníze, má krásnou oponenturu o tom, jak je ten výzkum prospěšný a celá složka může spokojeně vklouznout do archívu a zapadat prachem.

Teda jestli se někdy z toho archivu vynoří například v rámci nějakých evropských projektů (třeba výzkumný úkol o ukládání radioaktivních látek do hlubinných úložišť – tedy zrovna ten, který jsem měl tu čest vidět, který byl dotován oněmi deseti miliony a který opravdu má úroveň seminární práce nějakého gymnazisty), to budeme mít jako stát z ostudy kabát.

Snad jediná šance je, že mladí vědci budou utíkat do zahraničí a potom jim připravíme podmínky pro návrat. Anebo nakupovat hotové hlavy, když my je již nedokážeme vypěstovat. Nakonec to nesmírně úspěšně dělali USA hned po druhé světové válce, kdy vykoupili značnou část evropské inteligence. A obrovsky na tom vydělali.

Na školství a vědě je závislá naše budoucnost. Rozhodně bychom měli najít prostředky pro jejich slušné financování. Ale zároveň by se měl ten systém racionalizovat a konsolidovat, protože peníze nejsou samospasitelné. A očistit od korupce.

Vzdělávací systém by určitě měl dát co nejlepší vzdělání co nejširším vrstvám obyvatel, ale zároveň by měl být schopen vyseparovat inteligenční elitu a motivovat ji k co nejlepším výsledkům. Rozhodně by se nemělo stát, že potenciální vědec by musel vědu opustit, aby uživil rodinu či dokonce nedostudoval, protože by na studium neměl. To není levicová myšlenka, jde o investici státu. O tu nejlepší investici. O investici do budoucnosti.

Povede se to? Jsem skeptický. Musíme doufat a snažit se proto něco udělat.