Napsal: Petr Pavel

Doyle, Bodie a Cowley sedí v otřískané dodávce na ulici před londýnským domem a s napětím sledují obrovský magnetofon. Čas se vleče a napětí stoupá. Najednou se ozve zvonění telefonu. Páska na magnetofonu se pohne. Padne pár slov. Napětí spadne, v obličejích zúčastněných se objeví spokojenost. Zloduch řekl něco, co neměl, spadla klec.
Takto nějak si většina lidí představuje telefonický odposlech. Představa se zakládá na imaginaci tvůrců filmových seriálů a detektivek. Tato představa je ovšem součástí Matrixu, ve kterém žijeme. Není to nic jiného než virtuální svět stvořený televizí a filmy. S realitou policejních odposlechů nemá ovšem tento obrázek nic společného.
Pan Langer obvinil Paroubka a sociální demokracii z toho, že nařídila odposlechy politiků a novinářů. Někteří jmenovaní i nejmenovaní novináři „mají dojem“, že jsou odposloucháváni. Causu zkoumá nejvyšší zástupkyně Renáta Vesecká.

Čirou náhodou vím - a vím to naprosto bezpečně - že odposlechy takto nefungují. Abyste se nemýlili: odposlouchávány a zaznamenávány jsou VŠECHNY telefonické rozhovory a SMS z mobilních telefonů a to zcela bez ohledu na to, kdo mluví s kým. Všichni mobilní operátoři nahrávají hlasový záznam všech rozhovorů na svých sítích. Tento záznam se (z důvodu obrovského nároku na paměťová média) uchovává pouze několik hodin, (jeden z mých zdrojů tvrdí, že 24 hodin, toto již ovšem nevím zcela bezpečně) a pak je přemazán novými záznamy. Pokud si policejní vyšetřovatel v Praze (jak je to mimo Prahu, nevím, možná stejně) přeje záznam kteréhokoliv telefonického rozhovoru ne staršího než několik hodin, může jej mít během maximálně pěti minut. Rozhodně se kvůli tomu nemusí obtěžovat k telefonickému operátorovi, přístup má přímo z budovy policie. Co k tomu potřebuje, jestli souhlas nadřízeného, či někoho, kdo má nějaké prověření nevím, o souhlasu státního zástupce bych dost pochyboval. Opět zdůrazňuji, že záznam telefonického hovoru má k dispozici do pěti minut, stačí mu znát telefonická čísla, mezi kterými hovor, který jej zajímá, proběhl a přibližný čas hovoru. Jak je to s pevnými linkami nevím, vůbec bych se nedivil, kdyby se rovněž nahrávaly všechny pro případ, že by byly náhodou potřeba.
Abychom si rozuměli: já tuto praxi nekritizuji a priori. Naopak jsem docela rád, že policie má k dispozici poměrně flexibilní nástroj k boji s kriminalitou. Dovedu si představit například následující situaci:
Banda lupičů přepadne banku. Při přestřelce je jeden z lupičů zabit, ostatní prchnou. Mrtvý lupič nemá u sebe žádné doklady, má ovšem mobilní telefon. Možnost mít záznam hovorů z tohoto telefonu za posledních 24 hodin je samozřejmě obrovská pomoc při vyšetřování. Takovýchto příkladů si jistě každý dokáže představit mnoho.
Co když ovšem potřebuje „potichounku“ nějaké informace třeba pan Paroubek? Policista, který má přístup k tomuto zdroji, je pochopitelně vázán mlčenlivostí, jenomže… Jenomže pan Paroubek je člověk, který možná za několik měsíců bude rozhodovat o tom, kdo bude nový policejní prezident či náměstek ministra. S panem Paroubkem je nepochybně potřeba vycházet v dobrém.
Při vědomí toho, co jsem zde právě napsal, mi celá stávající aféra kvůli odposlechům připadá tak trošičku jako absurdní divadlo. Prosím vás, co tak může paní Vesecká vyšetřit? On asi doopravdy existuje ještě starý systém povolování odposlechů podezřelých osob vyšetřovaným kvůli nějaké kriminální činnosti, kdy odposlech se „postaru“ povoluje rozhodnutím státního zástupce a poté se telefonní rozhovory nahrávají někam na magnetofonovou pásku a potom takovéto záznamy mohou sloužit například jako důkazy u soudu. To paní Vesecká asi vyšetřit může. Ale do tohoto systému politici nezasahují. Proč by to také dělali? Aby měli záznamy telefonů pro svou informaci, na to tento systém používat nepotřebují. Na to jim prostě stačí nějaký vysoce postavený a prověřený policista, který tak trošičku zneužije svou pravomoc. Pořád je to bezpečnější, než žádat o něco oficiálně státního zástupce. Protože pokud onen policista a politik mlčí (a tak oni také činí, jinak by na to hrozně doplatili), tak se na to v podstatě nedá přijít. Takže vzkaz oněm pánům novinářům, kteří „mají dojem“, že jsou odposloucháváni. Samozřejmě, že jsou. Stejně jako my všichni ostatní. Rozdíl mezi nimi a námi je v tom, že u nich si možná někdo dal tu námahu, aby si ten automatický záznam poslechl a možná i někam uložil, aby se po několika hodinách nevymazal.
I u této aféry mi přijde mnohem zajímavější to, o čem se nemluví, než to, o čem se mluví a mohutně diskutuje. Je pravdou, že člověk by rozhodně do telefonu neměl vykládat věci o kterých nechce, aby věděla třetí osoba, o policii nemluvě. Proč ale nikdy nikdo nezmínil možnost telefonní rozhovor kódovat? Přenos telefonního signálu je digitální. Co brání výrobcům telefonů, aby vyvinuli mobilní telefon s kódováním? Představoval bych si to nějak takto: mobilní telefon bude mít funkci „vložit heslo“, ke každému člověku, kterého máme v seznamu, jiné. Takže se potkám s kamarádem, vyměníme si telefonní čísla a domluvíme společné heslo, který hned dáme do telefonu. Když potom kdykoli v budoucnu vytočím jeho číslo, telefon zakóduje hovor z mikrofonu dle tohoto hesla a u příjemce se rozkóduje ve sluchátku. Kdokoli poslouchá na lince, ať je to pracovník operátora, policista či imperialistický špión, má smůlu, dokud nezná heslo. Telefon může být vylepšen knoflíkem, který při jednom stisknutí (například když nám někdo o půlnoci vykopne dveře do ložnice) odešle všem osobám uloženým v paměti telefonu předvolenou SMS zprávu (například „sebrali mne“) a zároveň nenávratně vymaže všechny hesla a uložená čísla, aby rozhovory nebylo možno přehrát ani zpětně. Technicky žádný problém. Proč něco podobného někdo nevyrobí a nevydělá spoustu peněz od politiků, špionů, bankéřů, poslanců, průmyslníků, teroristů, kriminálníků, podvádějících manželů, zahýbajících manželek, mafiánů a dalších, kteří chtějí mít soukromí i při telefonování? No, patrně proto, že takovýto výrobek by jistě neprošel schvalovacím řízením pro prodej na českém a evropském trhu. Každému je jasné, že policie by distribuci tohoto výrobku zakázala (respektive vydala negativní stanovisko jako dotčená instituce), neb považují za své právo moci naslouchat komukoli bez jeho vědomí a považují za své právo znemožnit komukoli ochranu jeho soukromí. Zkušenost nám totiž říká, že každý nakonec otrne, ztratí opatrnost a začne do telefonu říkat i věci, které jej mohou dostat do kriminálu. V dobré víře, že zrovna nikdo neposlouchá.
Tyto odposlechy se čím dále tím více rozšiřují v rámci boje proti terorismu. Momentálně mají s odposlechy docela velkou aféru i v USA. Státy ovšem nesledují pouze telefonickou komunikaci svého domácího obyvatelstva. Čína již několikráte protestovala proti americkým špionážním letadlům, které létají těsně kolem vzdušných hranic Číny a monitorují a nahrávají miliardy telefonických hovorů a SMS zpráv letících čínským vzdušným prostorem. Monitorování provozu a e-mailů na internetu se ani netají. Vyhodnocování samozřejmě nedělají lidé, informace jsou scanovány na klíčová slova, elektronicky tříděny a k rukám živého člověka se dostanou pouze ty, které počítačům přijdou podezřelé. A opět se očekává, že uživatelé internetu a e-mailů se, stejně jako uživatelé telefonů, nemají právo bránit. Kdysi jsem vlastnil starou knížečku „A bůh stvořil internet“, kde byla spousta zajímavých informací. Mimo jiného i to, že kódování e-mailů je ve Francii trestným činem. Proč? No oficiálně proto, že police má mít právo číst cokoliv, aniž by se musela namáhat s nějakým dekódováním. V USA bylo kódování mailů legální. To bylo tak před deseti lety, jaká je legislativa dnes, netuším. Předpokládám, že nějaký kódovací software by se dal snadno získat. Ovšem člověk by musel počítat s tím, že kódování mailů by automaticky k němu přitáhlo pozornost velkého bratra, protože obvykle se nedělá.
Přijde mi, že dneska se všechno tak nějak dělá pro zvýšení komfortu velkého bratra, když náhodou usoudí, že se Vám podívá na zoubek. Kdysi, když jsem vlastnil stařičkou PC286 s textovým editorem T602, tak tam byla možnost zakódovat text a přísaha autora softwaru, že zakódovaný text bez znalosti hesla nerozluští snad ani FBI. Dneska Word můžete rovněž zaheslovat jako soubor. Můj kamarád, správce sítě, otevřel zaheslovaný soubor během 5 minut slečně, která své heslo zapomněla. Můžete si zaheslovat celý počítač. Ovšem když někdo vyjme disk a dá jej do jiného počítače, tak zaheslován není. Nebo když vyjmete něco, čemu říkají specialisti tuším CMoska. Nebo když počítač dáte do mrazáku, aby mu „chcípla“ minibaterka, na které to heslo visí. Rozhodně heslo na dnešním kancelářském PC nepředstavuje překážku pro kohokoliv, kdo není úplný amatér. Může vám pomoci, aby vám do souborů nelezla zvědavá sekretářka, ale heslo rozhodně nepředstavuje žádnou překážku ani zdržení například pro vašeho IT inženýra, policejní vyšetřovatele či pro toho imperialistického špióna.
Oko velkého bratra dnes již také ztrácí své dioptrie. Není to tak dávno, co byly diskuse na téma, zda průmyslové kamery na veřejná prostranství ano či ne. Co když ten policejní bobík, který se kouká na monitory, vás uvidí, jak jdete s milenkou do hodinového hotelu a začerstva to nabonzuje vaší manželce? Diskuse ustali a kamery občas prokazují svou užitečnost. Celý národ se mohl koukat na nejasný obrys vraha z Karlova náměstí či kopání policistů do bezdomovce. Tímto ovšem možnosti průmyslových kamer zdaleka nekončí. Projedete-li tunely Mrázovka rychlostí nepovolenou, kamery rychlost změří, vyfotí a odešlou na příslušná místa pro vyměření pokuty a odebrání bodů, to vše automaticky. V Londýně jsou ještě dál. Projedete kolem kamery, ta sejme vaší SPZ a vyměří vám mýto za přejezd. Cílem je možnost sledovat dle kamer a značek jakékoli vozidlo po celé Anglii. Protiteroristické opatření, jak jinak.
Ale dokonce ani tímto možnosti kamer zdaleka nekončí. V USA vyvíjeli a zřejmě již zdárně vyvinuli software, který rozkóduje tvář a převede ji do čísel. To je stejně unikátní soubor jako otisk prstu. Takže projdete kolem kamery a u človíčka na monitoru vypadne vaše identita – jméno, příjmení a vše ostatní. Sci-fi? Ale kdež. Tento systém totiž již dneska funguje. Zatím jenom na některých letištích, ale je jenom otázkou času, kdy se rozšíří do celé společnosti. Jak to vím? Byl jsem s přítelkyní v Izraeli dva nezapomenutelné týdny. Když jsme se vraceli, náš let byl velmi brzy ráno. Jelikož jsme nevěděli, jak se dostat po půlnoci na letiště, přijeli jsme pozdě večer. Nikomu jsme neukazovali žádný doklad, prostě jsme se posadili na lavičku. Za hodinku jsme byli patrně někomu podezřelí. Nenápadný pán šel kolem a zeptal se: „Kam letíte?“ Letěli jsme přes Budapešť do Prahy. Protože jsem neviděl důvod proč rozmazávat, řekl jsem mu pouze ten nejbližší cíl, Budapešť. Pán odešel, během několika málo minut byl zpátky a řekl: „Vy letíte přes Budapešť do Prahy, jděte se odbavit k okénku …“. Takže od té doby vím, že v Tel Avivu mají systém, který jim umožní ztotožnit obrázek z kamery (protože ten pán nic jiného mít nemohl, žádné doklady jsme nikde neukazovali) s našimi tvářemi a doklady, které jsme ukazovali na tomtéž letišti někdy přede dvěma týdny. Jak daleko je doba, kdy policista řekne, že chce pana Nováka a počítačový systém mu přes kamery ukáže pana Nováka tam, kde zrovna je? A když řekne, že chce vědět, co dělal pan Novák loni čtrnáctého října v 14:35? Systém mu najde pana Nováka na záznamu ze z daného dne a hodiny? Technicky v tom dnes již žádný problém není, již dnes je to pouze o počtu kamer, kapacitě počítačů a objemu paměti, která se může naplnit.
Lidé jsou různě citliví a sledování se jim obvykle nelíbí. Ale zvyknou si, když je to v zájmu bezpečnosti. Pravdou je, že pokud některý z hledaných vůdců Al Kajdy ukáže svou tvář na kameru v Tel Avivu či Washingtonu, systém jej pozná a upozorní nenápadné pány v obleku, že mají práci, a je zcela lhostejné, jaký ten dotyčný pán bude mít pas. Bude poznán dříve, než jej předloží.
Zvyk je prostě železná košile. Je pravdou, že v mnoha muslimských státech když vytáhnete fotoaparát, tak vás chtějí lynčovat. Fotoaparát jim prostě krade tvář. Je zvláštní, že průmyslové kamery, které jsou u nás v centru Prahy již na každém kroku, takovéto emoce nevzbuzují. Ony nejsou tolik vidět, jsou to nenápadné krabičky někde ve výšce pěti metrů, nakonec většinu z nich například v obchodních domech nevidíte vůbec. Ovšem ony vás vidí dokonale. A pamatují si ještě lépe.
Čekají nás i jiné zajímavé věci. Třeba takové mýto na silnici, které bude během pár let aplikováno i na osobní vozy. Prostě do auta dostanete takovou krabičku, ve které bude GPS, ta bude přes družici snímat vaši polohu a tato data odešle někam na centrálu. Jednou za měsíc počítač vyhodnotí, kolik kilometrů jste ujeli po dálnicích a kolik po jiných silnicích a spočítá vám mýto. Takto nám to je a bude prodáváno. Opět žádná sci-fi, na služebních vozech v naší firmě je to již zavedeno. Sekretářka ředitele v každém okamžiku ví, kde má které auto, kdo je v něm a jestli náhodou nejede někam, kam nemá. Proti černým jízdám dokonalé. Ovšem z hlediska velkého bratra má taková bonzovací krabička i další výhody. Takže na konci měsíce dostanete účet na tři stovky za použití silnic a zároveň vás to upozorní na 365 překročení dopravních předpisů, z toho 8x nezastavení na stopce, 52x překročení rychlosti a 18x předjíždění na plné čáře, za což vám bude vyměřena pokuta půl milionu a tisíc bodů dolů. Protože dnes vás policie přistihne při jednom přestupku z deseti tisíc, které spácháte, pokud budete mít tuto bonzovací krabičku ve voze, tak bude velký bratr vědět vše.
Soukromí v mnoha odvětvích již téměř neexistuje. A to se jedná především o odvětví, které kdysi byla pilíři diskrétnosti. Je tomu pouhých několik desítek let, kdy bankovní tajemství znamenalo, že vaše finance jsou pouze mezi vámi, pověřeným bankovním úředníkem a institucí, které důvěřujete. Nejlepší pověst měly švýcarské banky. Dnes všechny evropské banky ihned a ochotně předávají důvěrná data svých klientů reprezentantům velkého bratra a švýcarské banky jsou v první řadě. Údajně je v dnešní Evropě ještě jedna enkláva, která odolává, a to jsou banky na ostrove Jersey. Jenomže jak dlouho ještě? Divíte se, že každý, kdo chce mít své finance důvěrné, prchá k bankám někam na Kajmanské ostrovy? A divíte se velkému bratrovi, že chce dostat pod svou kontrolu všechny banky na světě?
Pokud pomineme Mezopotámii či Čínu, tak první „bankovnictví“ zavedli rytíři templářského řádu. Přebírali od poutníků do svaté země hotové peníze a dávali jim za ně potvrzení, na které si poutníci mohli vybírat hotovost v templářských domech po cestě. Vyhnuli se tím fyzickému transportu drahých kovů ve formě mincí, o které měli zájem lapkové. Dnes se tento typ bankovnictví vrací prostřednictvím muslimských „bankéřů“. Tito lidé mají absolutní důvěru a vše probíhá bez jakýchkoli dokladů. Složíte peníze v Damašku a jsou vyplaceny v Londýně. Jaký je rozdíl mezi tímto typem bankovnictví a třeba službami firmy „Western union money transfer“? Western union referuje velkému bratrovi, kdežto muslimští bankéři nikoliv. Velký bratr se může zbláznit a mluví o financovaní terorismu, čímž ovšem nechci říci, že nemůže mít v mnoha případech pravdu.
Velký bratr nám rovněž brání používat hotové peníze. Ty se sledují mnohem obtížněji než kreditní karty či bankovní převod. Takže když chcete platit větší částku, například za auto, s hotovostí již nemáte šanci. Prostě si nemůžete vyzvednout ten potištěný papír, který se nazývá vaše peníze a které jste si vydělali a nabídnout je za auto. Velký bratr vás zákonem donutí použít služby banky i když třeba nechcete.
Pokud zrovna jste ten exotický případ člověka, který nemá svůj mobilní telefon, ještě nemáte vyhráno. Kdysi bývali mincovní telefonní budky. Mince byla ovšem příliš anonymní. Takže byly vynalezeny telefonní čipové karty. Myslíte si, že karta je stejně anonymní jako mince? Vždyť si ji koupíte v trafice a nikdo po vás žádný doklad totožnosti nechce! Omyl. Pokud z této karty uskutečníte telefonní hovor, který velkého bratra zaujal natolik, že by se s vámi rád seznámil osobně (například když zavoláte na Novu, že jste zrovna na Pražský hrad umístil bombu), tak si velký bratr vyjede všechny telefony, které byly z oné karty uskutečněny. Každá karta má totiž své unikátní číslo, které jde s hovorem, aniž by jste to jenom tušili. Kam obvykle voláte? No domů a do práce, partnerovi, rodičům, rodině. Z této sítě kontaktů si vás velký bratr snadno vyseparuje. Anonymita se dneska prostě nenosí.
Jak říkali latiníci, časy se mění, a lidé v nich. Dnes, pokud s sebou máte mobilní telefon, velký bratr ví alespoň přibližně, kde jste, Pokud pojedete v blízké budoucnosti autem, bude to vědět téměř přesně. Ví o každém vašem přesunu peněz, kolik si vyděláváte, za co utrácíte tou báječnou kreditní kartou. Slyší každý váš telefonát, přečte si každý váš email. Chceme v takovém světě žít? Nemáme na výběr. Nikdo se nás neptá. Žádná politická strana z toho neudělá předvolební téma, nikdo nevyvolá referendum. Jsou jiné věci pro politickou diskusi. Jako například to, jestli někdo poslouchá pár novinářů a poslanců a jestli si jejich hlasy nahrává na magnetofon. Opravdu absurdní divadlo.