Napsal: Dan Richter

Jaký by to byl život v Kocourkově, kdyby se aspoň jednou do týdne nemluvilo o pejsáncích. Netřeba mnoho mluvit o těchto milých zvířátkách, netřeba psát, jak jsou všichni moc rádi, že je tu mají a že si volně pobíhají po ulicích. Netřeba o tom mluvit, vždyť je to samozřejmé. Ale proč se jim věnovat právě teď?

Mimo pozornost prezidentstkých voleb, všech těch Topolánků a Paroubků, stejně jako radarů, totiž byla zřízena zajímavá instituce se zajímavým názvem - Agentura pro sociální začleňování v romských lokalitách. (oficiální vznik se datuje k 1. únoru 2008). Za jejím vznikem stojí ministryně Džamila Pudlíková a její ministerstvo. A oč v tomto projektu jde? Nově zřízená instituce má pejsánkům pomoci zkvalitnit životní podmínky zejména v odloučených oblastech (tzv. ghettech). Pilotní provoz bude probíhat na dvanácti místech v České republice (např. Holešov, Most, Ústí nad Labem, Břeclav atd.) a trvat bude jeden až dva roky podle míry úspěšnosti. Pokud budou výsledky, tak se agentura rozšíří do dalších měst (asi se tedy rozšíří). No a o peníze v agentuře jistě nebude nouze, ze slov paní ministryně jsem pochopil, že počítá s dotacemi z EU minimálně pro časový horizont (2008-2013).

Nemusím dodávat, že paní Pudlíková neskrývala své nadšení z tohoto projektu, konec konců sami posuďte z toho, co řekla: „Konečně by se mělo přejít od slov k činům. Předáváme štafetu zkušeným odborníkům - manažerům, kteří mají dlouhodobé zkušenosti.“.

Jak se dále nechala paní ministryně slyšet, projekty odborníků mají zamezit dalšímu rozrůstání romských ghett a získat pro rozvoj jejich komunit co nejvíce peněz ze strukturálních fondů Evropské unie. Jinými slovy znovu cpát další miliardy korun do této černé díry (teď to není myšleno nijak rasisticky, berte to čistě jako nevinný slovní obrat). Uvidíme, jak se bude dařit projektu, kterému už teď přeji hodně zdaru (tolik cynismu, já vím :o)

Není ničím tajným, že stát ročně vynakládá miliardy korun na pomoc tzv. sociálně vyloučeným pejsánkům. Podle odborníků a různých humanistických aktivistů jsou ovšem peníze utráceny nekoncepčně. I proto vznikl onen zmíněný projekt, kde ona agenda nebude působit jen na dálku z Prahy, ale, jak jsem již zmínil, budou zřízeny i pobočky přímo v nejproblematičtějších místech. K tomu opět několik tiskových prohlášení, já si našel jedno, jak jinak od paní Pudlíkové: „V rámci vládních reformních kroků se bude muset změnit demotivující systém sociálních dávek tak, aby nebyl finančně odměňován způsob života na podpoře po několik generací místo úsilí o získání kvalifikace a zaměstnání.“

Je zajímavé, že stát vynakládá ročně několik miliard na podporu pejsánků, přesto je to pořád málo a vlastně se pořád nic neděje, spíš naopak, ze slov paní ministryně a různých humanistických aktivistů to vypadá, že to jde s pejsánky od deseti k pěti. Kam tedy jdou ty penízky, když jim to nepomáhá? Nebo opravdu těch několik miliard je tak málo, že to nikterak nepomohlo? Bude stačit bilion korun? Nemá se dát rovnou celý český majetek, aby to už stačilo?!

Kolik asi ještě zpolkne peněz tato černá díra a přitom by nemusela tolik polykat. Stačilo by málo, aby náš svět nebyl postavený na hlavu a začal dělat věci dle zdravého rozumu a ne pořád dokola vydával tolik prostředků na převychování pejsánků na lidi.

Na chvíli si od kynologie odskočím ke koním a znovu použiji svou oblíbenou metaforu – nač vynakládat tolik prostředků na předělání valacha na dostihového koně, když tento kůn je určen k tahání a silovým aktivitám, nač chudáka valacha mořit drezurou a jezdeckými dovednostmi? A naopak nač chudáka dostihového koně mořit taháním dřeva, oráním polí, když jeho místo je na závodech? Proč vynakládat tolik prostředků na „převýchovu“? Proč se nikomu nezdá jednodušší a rozumnější prostě nic nepřevychovávat a spíše více utáhnout uzdu a pořádně zapřáhnout do opratí, aby valach opravdu táhl a zatnout ostruhami, aby závodní kůn běžel rychle a spolehlivě?

Než skončím toto „psí“ téma, rád bych se zmínil ještě o jedné zajímavé věci, kterou jsem našel v souvislosti s nově založenou agenturou. Jedno z dvanácti měst, kde má fungovat tato instituce, je i Břeclav. Pro Jihomoravany a ty, kdo často cestují vlakem, asi poměrně známé místo, co se týče výskytu těch nejmilejších a nejroztomilejších pejsánků. K tomuto všemu jsem našel celkem zajímavý článek, který si dovolím stručně i okomentovat.

Předně musím složit hold reportérům, kteří tento článek sepsali. I já jsem se málem rozplakal dojetím nad některými dojímavými pasážemi v článku (zejména jak srdceryvně popisovali ono bydlení v kravíně, to mně fakt málem roztrhalo srdce na tisíc kusů). Znovu si musím rýpnout do „špinavého“ svědomí novinářů. V celém článku jsou pejsánci vyobrazeni jako oběti systému a zlé „zvrhlé“ rasistické komunity břeclavských občanů. Skoro to vypadá, jako kdyby chudáčci pejsánci byli těmi, kteří jsou okrádáni, které ti zlí lidé kolem obtěžují svou přítomnosti a kteří se snaží žít civilizovaně.

Co mě úplně dojalo, bylo, jak novináři zdůraznili, že tam visí křížek nad dveřmi (apelují jistě na to, že jsou křestané jako my), a to nemluvě o tom, že platí poctivě své účty (i proto je asi radnice vystěhovala ze svých domů, to je celkem běžná věc, že za to, že lidé poctivě platí nájemné, je vystěhují), a že nekradou, jen si omylem mysleli, že to je jejich kolo a plno dalších věcí. Prostě ti novináři už opravdu neví, jak by to opsali, aby nemohli nahlas a otevřeně říci, co jsou pejsánci doopravdy zač.

Jedno by mě ale opravdu zajímalo: zda by si tito novináři (a nejen oni) pejsánky nastěhovali k sobě domů, nebo je přijali do sousedství a třeba časem s nimi založili nějaké to potomstvo, když je tolik opěvují a mají pro ně tolik pochopení. Konec konců kdo jiný než oni by měli jít nám „kacířům“ příkladem a ukázat, jak se správně chovat. Tak hurá, rychle nabalte nějaké fenky, anebo naopak vy ženské, nastavte své klíny těm pejsánkům, vždyt jsou tak roztomilí, nevinní a sladcí…