Prezident Klaus se dostal do ostrého sporu s představiteli nevládních organizací a bývalými disidenty kvůli svým kritickým výrokům na jejich adresu. Nebudu zde rozebírat prezidentův výrok a rozvádět danou problematiku, která je obsáhlejší, spíš se stručně zaměřím jen na jednu část celého problému.
Podle některých bývalých disidentů prezident svými výroky útočí na samé základy demokracie. Pomineme-li fakt, že věty byly vytržené z kontextu a sám prezident dosvědčil, že slova nebyla v žádném případě mířena na konkrétní lidi, tak je zajímavé se alespoň ve stručnosti podívat na údajnou horoucí pro-demokratickou činnost tzv. disidentů, jako třeba Jana Rumla, jenž je jedním z hlavních, kdo v této otázce proti prezidentovi vystoupili.
Tak předně si uvědomme, že tzv. disent vedený Václavem Havlem neusiloval o nějaké svržení komunistického režimu, nýbrž o „vedení konstruktivního dialogu“ s vládnoucím režimem. Následovala stavba nového uspořádání státu s výraznou pomocí lidí jako Adamec či Čalfa - nemůžeme se moc divit, jak to tu dnes vypadá. Plody práce lidí, kteří takto „bojovali“ proti komunismu, jsou vidět téměř denně -sílící preference strany, která se stále hlásí k odkazu nejhorší ideologie, kterou kdy svět poznal. Na druhou stranu - zatýkání odpůrců komunismu na prvomájových demonstracích.
Opravdu to disidenti takto chtěli, nebo se jim to jaksi (zčásti i vinou rádoby humanistických hesel typu „nebudeme jako oni“) vymklo z rukou? Na to ať si každý odpoví sám. Proto bych spíše uvítal, kdyby si „disidenti“ zametli před vlastním prahem a trochu se nad svými výroky zamysleli. Třeba nad tím, zda na demokratické základy spíše neútočí strana, kterou svojí „horlivou“ protikomunistickou činností nechali existovat, nebo alespoň nedonutili jednoznačně odsoudit dobu před rokem 1989 a změnit název.

Ondřej Šlechta