Den 15. březen bude v dějinách naší země zapsán jako den obrovské národní potupy a hanby. A nemám nyní na mysli 15. březen 1939, kdy do neokupované části naší země vpadly nacistické hordy a naši zemi okupovaly na dlouhých šest let. Od tohoto roku si budeme datum v polovině března připomínat s tím, že na náš národ dopadla další krutá rána, rána, která je možná předzvěstí další okupace, kdy budeme nuceni žít pod diktátem perverze a zvrácenosti vyvolené čtyřprocentní menšiny.
Jak jistě všichni víte, dne 15. března 2006 Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR přehlasovala tou nejmenší možnou většinou veto prezidenta republiky a přijala zákon o tzv. registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Prezident Klaus tento výsledek komentoval slovy, že nejde o jeho osobní porážku, ale o porážku „nás všech, kteří věříme, že rodina je v naší společnosti základní, jedinečná a bezkonkurenční.“ Brněnský biskup římskokatolické církve Vojtěch Cikrle pak prohlásil: „Demokratické rozhodnutí není vždy zárukou toho, že jde o rozhodnutí správné. Jsem přesvědčen, že toto rozhodnutí správné není.“
Přijetím tohoto zákona se zásadně mění postoj k této vládě nejen můj, ale i Vlastenecké Fronty, jejímž jsem předsedou. Zatímco dosud jsme se považovali i definovali jako zásadní myšlenkoví protivníci představitelů tohoto systému, kteří se sice zásadně mýlí, ale je s nimi potřebné a nutné vést válku idejí, pak dnes k nim přistupuje už jenom s opovržením. Nejen že s nimi politicky nesouhlasíme, my se jich lidsky štítíme.
Zákon zavádějící zvrácenost byl schválen z velké části díky zuřivému úsilí socialistického premiéra Paroubka. Ten pro poslance sociální demokracie vyhlásil povinnost hlasovat pro. Dokonce se v klubu poslanci několik málo hodin před hlasováním museli vyjádřit, jestli zákon podpoří či ne. Tři poslance, kteří podporu odmítli, Paroubek dále přesvědčoval, aby svůj názor změnili. Nemocné zákonodárce ČSSD pak vyzýval, aby se na hlasování dostavili. No a premiér i skrze média napadl předsedu Strany zelených Bursíka, který deklaroval, že jeho strana má ve volebním programu prosazení adopce dětí homosexuálními páry. Paroubek Bursíkovi vyčetl, že tímto mohl od podpory zákona některé poslance odradit.
Jistě, je velmi netaktické hovořit o tom, že po podání prstu budou zvrácenci požadovat celou ruku. Podle Paroubka má totiž všechno svůj čas a nic se nesmí uspěchat. Je přeci zcela evidentní, že jakési registrované partnerství není skutečným cílem sexuálních deviantů, chtějí totiž dosáhnout toho, abych jejich soužití bylo zrovnoprávněno s manželstvím v plném slova smyslu a oni tak mohli tuto kdysi nedotknutelnou instituci pošpinit.
Doba je, bohužel, k jejich perverznosti vstřícná. V Belgii například mají zvrácenci možnost uzavírat „manželství“ od roku 2003, na Islandu pak sice mají „jenom“ registrované partnerství, ale již od roku 1996 mohou adoptovat děti, v Nizozemsku mohou být „oddáni“ a to od roku 2001 a adopce dětí je jim zde také umožněna.
Opravdu věří čeští ochránci zvrácenců, že zatímco v zahraničí je dosahována takovýchto „úspěchů“, tak u nás se devianti spokojí s jakýmsi registrovaným partnerstvím? Na druhou stranu i u nás se jim již dnes jde na ruku, například je jim umožněno vychovávat děti jednoho z nich, které dotyčný zplodil asi dříve, než si uvědomil, že jej vlastně opačné pohlaví nepřitahuje. A odpovědnost za tyto děti nese i druhý z partnerů, takže zvrácený zákon umožňuje, aby zvrácenci mohli svoji „zvláštnost“ předávat dětem jako jakési poučení o životě poskytované tátou a tátou.
To, že jakési registrované partnerství pro své soužití zvrácenci nepotřebují, vyplývá mj. i z faktu, že jejich nejznámější mluvčí o registraci neuvažují. Ani šéf Soho Hromada, který v parlamentu tak loboval, ani rychlokvašená a teplá celebrita Vladko Dobrovodský, se registrovat nechystají. Proč ale opravdu bylo důležité, aby společnost prostřednictvím svých volených „zástupců“ tento zákon přijala, jasně vysvětlují slova mluvčí Gay a lesbické ligy Terezy Kodíčkové. Podle ní totiž ti, kteří svoji úchylku dodnes tajili, se k ní po schválení tohoto zákona veřejně přihlásí. Její slova hovoří jasně: „Když je to nyní uzákoněné, je to de facto uznané za normální a společensky přijatelné.“ Ano, je to tak, je to zde černé na bílém. Prostě a jasně nás donutili zlegalizovat a tím i zlegitimizovat svoji úchylku.
Lze vůbec na závěr říci něco optimistického? Snad jen to, že okupace, která na naši zemi přišla 15. března 1939, trvala šest hrozivých let, ale potom přeci jen skončila a náš národ přežil. Věřím, že okupace perverzity, která k nám naplno vtrhla 15. března 2006, zde bude panovat kratší dobu, a přežijeme ji také.

David Macháček