Napsal: František Rozhoň

Reklama se dovalila už i do vesmíru. Na nás odborně zacílila informace, že můžeme rychle přijít k penězům. Půjčkou. Neříká ale, že exekutoři už letos navštívili přes 300 000 domácností a firem, a na úřední desce katastrálního úřadu jsou dražební vyhlášky, že exekutor kvůli dluhu několika málo tisíc prodává manželům těm i oněm střechu nad hlavou – domky v ceně stovek tisíc či milionů! A mě přitom napadlo, že když Česká republika nemá zákon proti lichvě a připouští za nesplacení dluhu tak nepřiměřené pokuty, pak se i do naší demokracie pustil v předstihu i sám Shakespeare. Kdo zná jeho Kupce benátského, ať přeskočí další kapitolku. Pro ostatní rekapituluji s citáty z překladu E.A.Saudka, co psal „Shakespeare proti naší demokracii“:

Učenec a voják Bassanio touží po dámě jménem Porcie, věří přitom „kdybych na to měl… bych si bezpochyby dobyl štěstí“. Přítele a benátského kupce Antonia proto požádá o půjčku na dary pro Porcii. Antonio momentálně nemá hotovost, tak doporučí Bassaniovi, ať si půjčí jinde, on že bude ručitelem. Bassanio se obrací tam, kde se půjčuje rychle – na bohatého žida Šajloka.

Antonio zásadně za peníze úrok nedává ani nebere a k Šajlokovi se někdy chová hůř než dnes MUDr. Rath k ODS. Šajlok mu oplácí a stranou říká: „Nenávidím ho, neboť je to křesťan, však za to víc, že, omezenec podlý, půjčuje hotovosti bezúročně a tady v Benátkách nám kazí sazbu. Dokážu-li ho někdy skřípnout, tučně se na něm napase můj dávný vztek. Náš svatý národ nenávidí, tupí – a zrovna před všemi kupci – mne, mé obchody a poctivý můj zisk, jejž lichvou nazývá. Buď rod můj proklet, odpustím-li mu kdy.“

Navenek je Šajlok vlídný, a přestože Antonio je ochoten úrok dát, nežádá jej, ale navrhuje „Zajděte se mnou k notáři a prostý mi podepište úpis! A jen tak, jen špásem, kdybyste mi tam a tam, ten a ten den tu částku nebo částky, jak smlouva ustanoví, nezaplatil, pokutou budiž jedna rovná libra ctěného vašnostina masa, k vzetí a uříznutí z těla odkudkoli.“ Bassanio to odmítá, Antonio je však sebejistý, nezodpovědně souhlasí a ještě Šajloka chválí.

Pak Bassanio získal Porcii, ale Antonio nemá na splacení dluhu. Šajlokova slova o špásu nebyla upřímná: „Srdce mu vyrvu, jestli úpis nechá propadnout. Neboť nebude-li ho v Benátkách, budu si tu obchodovat, jak budu chtít.“

Úpis propadl a Antonio píše Bassaniovi, že by ho rád viděl, až bude umírat. Antonio zkouší prosit i Šajloka, ale marně: „Už za ním chodit nebudu a prosit. Míří mi na život. A vím i proč. Já nejednou jsem úpějící oběť, užuž mu propadlou, mu vyrval z drápů. Proto mě nenávidí… Dóže nemůže pozastavit právo. Kdyby mu odepřeli ochranu, jíž v Benátkách se těší cizí kupci, zle by to pochroumalo vážnost vlády. Vždyť zisk a obchod republiky plynou z národů všechněch, bez výjimky.“

Teď se začne angažovat Porcie, která byla příčinou půjčky, která má stát Antonia život. Nejprve myslí, že vše vyřeší peníze: „Dejte mu šest a roztrhejte úpis… Dejte mu dvanáct, třikrát dvanáct tisíc, než aby vinou Bassaniovou příteli jako on byl zkřiven vlásek! Teď pojďte k oltáři mě ženou zvát…“ Šajlok peníze odmítá a cítí se v právu: „Proč bych se soudu bál, když nepravého nic nepáchám? Vy máte jeden každý v majetku otroky, jichž užíváte jako svých hovad, oslů, psů a mezků, k odporné chámské práci. A to proto, že jste je koupili. Což kdybych vám teď řekl: Pusťte je, vdejte za ně svoje dcery!? Proč pod tíhou se potí? Ustelte jim měkce jak sobě, lechtejte jim patro jak sobě lahůdkami? Odpovíte: ‘Jsou naši. Patří nám.’ A tak i já: Ta libra masa, kterou na něm žádám, je draze koupená. Je má a chci j! Když mi ji odepřete, hanba vám a benátskému právu! Nemá platnost. Chci rozhodnutí.“

Pak žena dokáže, co se mužům zdá nemožné: V převleku za doktora práv potvrdí, že kvůli Antoniovi nelze ohnout zákon: „To nesmí být… Odvolávali by se na ten případ a z jeho příkladu by v státě vzešla nejedna další nepravost… Žid má plné právo na libru masa, k unětí co nejblíž kupcova srdce“. Šajloka vyzve „Tak buď milosrdný! Vezmi si trojnásobek!“ Šajlok ale trvá na svém „Jménem práva tedy… přikročte k rozsudku! Přísahám při své duši: V jazyku člověka ta není moc, aby mnou pohnul. Trvám na úpisu.“ Porcie kontruje: „Spravedlnost jsi chtěl a máš ji mít, buď ujištěn, víc než ti bude milé… Pročež se chystej vyříznout to maso! Krev prolít nesmíš, aniž vzít mu více či míň než přesně libru… jestli miska klesne nebo stoupne jen o vláseček, zemřeš a tvé jmění propadne státu.“

Šajlok chápe, že trvání na textu úpisu se obrací proti němu, a chce se spokojit s navrácením půjčeného kapitálu, ale Porcii už nezarazí: „Před celým soudem odmítl jej přijmout. Dostane jen své právo… V benátských zákonech je stanoveno, jestliže cizinec je usvědčen, že občanovi nepřímo či přímo ukládal o život, nechť ona strana, o kterou úklad činil, zabere mu půl jeho jmění. Druhá polovina propadá ve prospěch benátského státu. A život provinilcův závisí, proti všem jiným hlasům, na dóžeti.“

Nenávist dlouho plodila další nenávist a rozum byl mimo hru. „Kdo chce moc, přijde o vše“ se naplnilo jen v rovině majetkové - ač Šajlok chtěl kvůli lepšímu obchodu jiného připravit o život, sám o život nepřišel. Shakespeare ve verších odmítá bankéřské teze, že lichva je dobrem pro všechny.

V padesátých letech minulého století tu byla dle politiků nejvyšší forma demokracie, ale v ní mnozí měli strach mluvit otevřeně. Ve slavných předscénách z her Osvobozeného divadla si tehdy brali Shakespeara do úst pánové Jan Werich a Miroslav Horníček. Ve Velké předscéně z Balady z hadrů se shodli: „Shakespeare byl obrovský básník. A to je taky to jediné, co dneska můžete svobodně říct na obou polokoulích této nemocné planety, aniž by Vás tam nebo onde považovali za někoho, kdo přichází odtamtaď “. V dnešní demokracii už tohle neplatí!

Kdyby Werich a Horníček žili, možná by byli stíháni za podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občanů. Týdeník Respekt totiž, jen co představil nového šéfredaktora (Martin M.Šimečka), v čísle 50/2006 po Dni lidských práv odhalil na titulní straně, že byl „Shakespeare antisemitou“! V rubrice „Kultura“ Respekt čtenářům nově vyložil „Jak to myslel Shakespeare“: „Shakespeare považoval za přirozené bavit publikum děsivou anekdotou o „právem potrestaném“ Židovi. Celý londýnský Globe se nejspíš válel smíchy, přičemž Židé tam nepochybně neměli přístup. Tohle je dnes možné leda na shromáždění neonacistů.“ Pod tím podepsána celebrita - scenáristka a spisovatelka Tereza Brdečková.

V předscéně z antické feérie Caesar Werich s Horníčkem řekli „to poslední vydání Shakespeara je úplně jiný než originál (autor byl vůl, překladatel není)“. V tomhle jim Respekt, dle nového šéfredaktora „národní instituce“, dal za pravdu. Ve verzi Respektu si od židovského lichváře nepůjčuje peníze Bassanio, ale „velmož“ Antonio. Zásadní spor, zda věřitel smí jako pokutu za nesplacený dluh požadovat i život odebráním „libry masa co nejblíže od srdce“, Respekt mění v jakousi „sázku“ a Šajlokův vtip. Šajlok z Respektu je „připravený k velkorysosti, pokud by mu Antonio nabídl smířlivou ruku“. Nakonec dle Respektu benátský soud rozhodne, že „dlužní úpis neplatí“. Podle jeho soudců (ne zákonů), musí Šajlok část majetku odevzdat Antoniovi. Jak by asi Werich s Horníčkem glosovali, že obě verze se shodnou jen na jménech postav a že jde o libru masa?

Kupec benátský se teď v České republice hraje na divadelních prknech i v kinech, podle Brdečkové „se už padesát let skoro nehraje”. Má i jiné dějové linie - o lásce, přátelství a schopnosti porozumět - a asi svědčí o znovu stoupajícím významu klacků v naší společnosti, když tyto pasáže Brdečková označuje za nudu, ve filmové verzi za bezvýznamné loutkové divadlo.

V závěru se Brdečková mírní - prý jen připomíná, že elitářství může skončit krutou manipulací s lidmi. To má pravdu, proč se však její slova rozchází s činy? Sama elitářství dobře slouží už tím, že čtenářům servíruje brutálně klamavou politickou reklamu: prý už benátská republika právo nectila, ale měnila ho podle potřeb „elit“. Tak čtenářům podsouvá, že není odporné, ale obvyklé, když se to děje i dnes.

Rubrika „Kultura“ v Respektu 50/2006 připomíná kolbiště politických propagandistů. V politicky zaměřeném Respektu jsem čekal čtení o nové knize, v níž US-exprezident Jimmy Carter srovnává izraelskou politiku s apartheidem, místo toho zde kontruje Brdečková obviněním Shakespeara z antisemitismu. Z výše citovaných slov „nejspíš“ a „nepochybně“ soudím, že útok na čest a pověst Shakespeara není podložený. Chce „národní instituce“ Respekt stáhnout čtenáře na úroveň pavlačových drbů? Smlouvy o lidských právech zakazují bezdůvodné útoky na čest a pověst živých, vůči mrtvým, kteří se nemohou bránit, propagandisté zábrany nemají?

Obvinění Shakespeara z antisemitismu mne nutí ještě k poznámce o posametové politice změn-nezměn. Zase žijeme v demokracii, v níž existuje strach mluvit otevřeně. Po vítězství pravdy a lásky se sice nemusíme bát vyprávět vtipy o komunistech, ale jak před pár dny řekl na ČRo2 v pořadu “Jak to vidí” Václav Cílek, lidé dnes mají strach vyprávět vtipy o Židech. Nebo používat slovo „Cikán“, i když mnozí příslušníci tohoto etnika sami nesnáší slovo Rom (nevadilo by jim neužívané Romák). Nebudou se teď lidé bát argumentovat na podporu neelitářské a nelichvářské demokracie Shakespearem, aby neriskovali obvinění z antisemitismu?

zdroj: www.svedomi.cz