Napsal: Dan Richter

Téma pro další krok bude možná médií a veřejností méně sledované, ovšem o to více důlěžitější a zajímavější. Snad někdo postřehl mezi všemi těmi radary, Krejčířemi a Čunky, že do naší země vstupují další zahraniční společnosti, které zde rozšiřují své zájmy. Mluvím teď o Heinekenu, který „koupil“ Krušovice, mluvím teď o Bakkavor Food, která se chce sloučit s českou společností Heli Food, jedničkou na trhu chlazených hotových jídel, mluvím o dalších zahraničních investorech, kteří nás hodlají zasypat svým kapitálem a postupně tak přeměnit vše „kocourkovské“ na „globální a nadnárodní“. Většina politiků a ekonomů, včetně různých liberálních intelektuálů, tvrdí, že jde o blaho a dobro pro Kocourkov, že tím, jak do naší země přiteče cizí kapitál, se zvedne ekonomická úroveň a objeví se s tím plno dalších výhod, od zvýšení porodnosti až po zvýšení prospěchu studentů na středních školách. Zkusme se na to ale podívat jinak. Je opravdu „cizí kapitál“ přínosem?

Představme si, že Kocourkov má nějaké své vlastní zlato, svůj kapitál a majetek. Má své podniky, firmy a továrny, které sice vyžadují určité náklady (a není to zrovna málo), ale také něco málo vynášejí a pokud je v zájmu vedení, aby podnik měl prosperitu, zisky celkem snadno pokrývají náklady a ještě se zadaří něco málo vydělat. V tomto velkém kolotoči výroby, poskytování služeb a produkce se točí kocourkovské peníze a výrobky. Je pravdou, že peníze nemusí jít zrovna všechny do kocourkovské pokladny, ale mohou zmizet v nějakých jiných místech, stejně jako je pravda, že kocourkovské produkty nemusí mít tu nejlepší kvalitu, ale teče tu pořád kocourkovské zlato a výrobky, produkty patří ke Kocourkovu, který z nich má určitý obrat a výnos.
Teď si představme, že se objeví nějaká cizí společnost a nabídne své miliardy za to, že se bude podílet na kocourkovském trhu. Občané Kocourkova, zmámeni zlatem, budou celí nadšení, že se jim podaří takový skvělý obchod, ale neuvědomí si drobnost: tím, jak vpustí jednou cizí elementy do kocourkovské produkce, výroby a ekonomiky, postupně bude mizet ono slovo „kocourkovské“ a nahradí se slovem „cizí“. A nebudou se nahrazovat jen slova!
Cizí společnosti budou postupně zasypávat svými produkty celý Kocourkov, až úplně vytlačí vše, co bylo kocourkovské, a tím tedy i to, co Kocourkovu alespoň částečně prospívalo. Začnou tak postupně svým ještě horším zbožím snižovat standard občanů Kocourkova, kteří si ovšem nic neuvědomí, protože budou žít v představě, že vše, co je cizí, musí být zákonitě lepší, obzvlášť když to je pod jménem světoznámé firmy. Kocourkovští si tak neuvědomí, že doma se stejná věc vyrábí kvalitněji a levněji, protože paradoxně víc věří něčemu „cizímu“.
Takové společnsoti si pak jen mnou ruce, protože prodávají levný, lacině vyrobený brak za dvojnásobnou cenu, a lidé mnohdy ještě ve své pokrytecké slepotě rádi připlatí víc, když se nechají zmást nenápadným postupným zdražováním skrz machinace s inflací a dalšími tržními spekulacemi.
Tím, jak cizí společnosti budou vlastnit vše kocourkovské, začnou postupně hýbat i s tím tokem kocourkovského zlata a v tomto případě už ani zdaleka nepůjde o prosperitu podniku ani Kocourkova, ale naopak spíše o samotné zlato, které postupně zmizí z oběhu, protože cizí společnosti budou logicky manipulovat co nejvíce s „tuzemským kapitálem“ a to tak šikovně, že ho postupně vyvedou ven z Kocourkova a zamění za svůj vlastní. Ovšem ne tak, že by se nahradilo zlato zlatem, ale nahradí se zlato bankovními převody a čísly, směnkami, dluhopisy a bezhotovostními transakcemi, takže obyčejný člověk nabude dojmu, že se pořád všude pohybuje kapitál, zatímco doopravdy se tu obchoduje jen s bezcennými čísly a bankovkami a pravé zlato se v miliardách vyvádí ven. A aby to bylo dotaženo k dokonalosti, Kocourkov se začne ještě zadlužovat a brát úvěry na vlastní vyvezené zlato, takže nejenže vydá do cizích spárů své zlato, ale ještě bude platit za to, že to vydal.

Povím jeden příběh ze Starověku.

Ve starověkem Babyloně se používalo jako platidlo kus zlata (či drahokamů). Vzhledem k tomu, že Mezopotámci měli slušné zdroje těchto cenných kovů a kamenů, brzo bohatli a dařilo se jim. Co bylo nevýhodou, že každý bohatší Mezopotámec nosil těžký pytlík zlata a doma míval potíže s uskladněním tohoto všeho, nemluvě o riziku ztráty.
Tehdy se objevili jistí lidé a nabídli Mezopotámcům, že jim budou jejich zlaté kameny uskladňovat a hlídat, aby se nemuseli o zlato bát a nemuseli se s tím tahat po ulici. Jako pojistku dávali tito lidé Mezopotámcům malinké kameny s vyrytou hodnotou zlata, kterou každému Mezopotámci hlídali. Brzo mezi sebo obchodovali Mezopotámci jen s těmito malikými kameny a zlato i drahokamy pomalu mizely z trhu, až byly nakonec úplně pryč. Lidé se naučili obchodovat s těmito malými kamínky a už nechodili pro své zlato v úschově, ani ho nekontrolovali. A zlato zatím měnilo své místo a stěhovalo se z domu od domu, vždy tak, jak bylo potřeba.
Pokud došlo na to, že Mezopotámci chtěli vzít zpět své uložené zlato, jistí lidé chvíli stěhovali ony hroudy zlata a pak je „vrátili“, ale de facto šlo o zlato jiných Mezopotomců. Vždy tedy bylo nějaké zlato k výběru a Mezopotámci nic neviděli a zůstali ve své slepé naivitě, že je vše v pořádku, zatímco jistí lidé obchodovali a vydělávali s jejich zlatem.

To byla minulost a co teď? Teď kamínky nahradily bankovky a mince, brzo je nahradí kreditní karty a bankovní převody a kdo ví co dalšího. Lapidárně řečeno, za každý zlatý kámen a logicky jednu vypsanou stvrzenku (kamínek, bankovku) danou do úschovy, měl vždy jistý člověk vypsaných ještě několik dalších takových stvrzenek na totéž zlato, ale tyto stvrzenky už šly do jeho vlastní kapsy. Jak? Jednoduše, protože hloupí a naivní lidé mu dali do hlídání své zlato a on si s ním mohl hrát, jak chtěl, a kdyby nějaké chybělo, prostě by vypsal další stvrzenku navíc, ukázal lidem hrst zlata, po případě by stěhoval zlato. Věřte nebo ne, tak to je dnes.
Zašlo to dokonce tak daleko, že jistí lidé řidí centrální banky, kde se tisknou ony bankovky a razírny mincí. Vláda dané země nad tím má minimální kontrolu, a tak tito lidé nejen že hlídají státní zlato, ale ještě sami tisknou a dávají do oběhu bankovky podle vlastního uvážení, aniž by ostatní doopravdy věděli, zda daná bankovka ručí patřičnou hodnotou zlata nebo ne. Tím se zakryje skutečné vlastnictví, vykáže se nějaký zisk, zatímco země trpí národním dluhem, nemá vlastní zlato a blíží se ke státnímu bankrotu. Přesto pár fiktivních čísel a vychytralých ekonomickým matematických hříček dovede „zblbnout“ kocourkovského občana tak, že si myslí, že se ekonomice daří.

Možná je to dobře, že do Kocourkova vstupují cizí společnosti, možná ale proud zahraničního kapitálu působí naopak zhoubně, kdo ví. Jedno je ale jisté: čím více bude přicházet cizího zlata z venku, tím víc bude mizet pojem Kocourkov, až z něj časem zůstane jen jakási nostalgická vzpomínka na minulost, kterou opráší pár starých kmetů večer nad pivem.