Budete-li se nám soustavně snažit zkazit naše životy, mohlo by se stát, že vaše ovčince budou znovu vypalovány a z vašich pastýřů se budou znovu stávat mučedníci. Za tuhle aktivitu by vás pánbů nepochválil ani kdyby existoval.

Není žádným tajemstvím, že letošní Pochod pro život se stal jednou z největších protipotratových manifestací, jakou Česká republika kdy zažila. Na bohoslužbě v Týnském chrámu a při následném pochodu ze Staroměstského na Václavské náměstí se sešlo více než 600 lidí. A padaly mnohé mýty, třeba ten nejznámější, že se v protipotratových snahách angažují v drtivé většině muži. V průvodu se sešli všichni, muži, ženy, staří i mladí a také děti, které měly na rozdíl od mnohých jiných to štěstí, že jejich maminky odmítly úžasnou možnost „rozhodnout o vlastním těle“. Děti pokrokových matek už s utrženými končetinami a s dírami v hlavičkách, jimiž je kvůli dekompresi lebek zaživa vytahován mozek, nikdy neuvidíme ani v tomto průvodu, ani mezi jeho odpůrci na chodnících.
Jenže letos jsme na těch chodnících neviděli ani ty, kdo svému osudu šťastně unikli jen proto, aby jej mohli s halasnou otevřeností přát druhým. Naše ultralevice na průvodu nebyla. Zmizela. Zbylo jen několik málo nešťastníků, kteří svou inteligenci ve službách vraždy dokazoval příznačným způsobem, transparentem s nápisem „Kdyby šla panna Marie na potrat, bylo by na světě lépe!“ Nešlo ale o žádný exces, jakých se můžeme nadít od nevyrovnaných jednotlivců ve službách kterékoli sebepočestnější ideologie. Násilí a zastrašování je pro naše anarchisty nikoli výjimečným blouzněním excentriků, ale součástí programu a prostředkem, jak dosáhnout svých cílů. Citát, který uvozuje tento článek, si každý mohl přečíst nejen v komentáři k akci z 27. 3. 2004 na oficiálních stránkách Československé anarchistické federace (http://www.csaf.cz/), ale také na letácích vydaných a šířených touto organizací mezi Pražany (vlastně ne-organizací, neboť anarchisté přece žádnou organizovanost nepřipouštějí).
V poslední době, zdá se, dochází na slova některých pozorovatelů, kteří tvrdí, že se česká ultralevice postupně ze svého vrcholu (ten měl nastat v období kolem roku 2002) propadá. Nejviditelnější je samozřejmě postupný rozklad Antify, jejíž kdysi kvalitní webové stránky v posledních měsících dohrávají poněkud nedůstojně svou úlohu a jejíž násilnické buňky se postupně rozpadají. Nenávistné vyhrůžky ČSAF žhářstvím a vraždami můžeme jistě alespoň částečně připočíst vývoji poslední doby, protože už sám proces regrese bývá obvykle doprovázen těmito projevy, symbolizujícími křečovitou snahu dát o sobě vědět a zachytit vlastní strmý pád. To pak jdou skrupule stranou.
Letošní Pochod pro život tak splnil svou úlohu hned několikanásobně: dal jasně najevo odpor proti potratům a to byl jistě jeho hlavní záměr. Analytici z řad pravice s povděkem kvitují naplnění vlastních prognóz, výstup ultralevice byl pro ni ještě větším průšvihem než poslední výstup proti pražské demonstraci k 28. říjnu (což už je pro znalé samo o sobě jen těžko uvěřitelné). A pochybujícím, kteří stále ještě věří v povídačky o ušlechtilých cílech anarchismu, stačí podstrčit jediný potrhaný leták nebo webovou adresu a zeptat se jich, zda skutečně věří v naplnění světlých zítřků - pochod k nim totiž v nerdící se obrazotvornosti rudých vede cestou nepohodlnou: alejemi vypálených kostelů a po kotníky v krvi mučedníků.

Milan Špinka