Napsal: Petr Pavel

Již od léta se bavíme novým politickým seriálem zvaným sestavování vlády a rozpočtu. Jedná se o přímé pokračování komedie zvané „volby do poslanecké sněmovny“. V této komedii válčí „pravice“ s „levicí“, padají urážky na cti, žaloby, z televizních obrazovek hřímají naši rozhořčení zástupci a snaží se nás přesvědčit, jak to s námi myslí dobře a jak to s námi budou myslet ještě lépe, když jim prostřednictvím hlasovacího lístku přistrčíme ty jejich koryta blíže pod čumáky.

To, co se nějak příliš nezdůrazňuje, je fakt, že politická scéna „v demokracii“ se nám trochu vyvíjí, čímž se snažím pouze delikátně říci, že se nám zvrhla. Za první republiky jsme měli politické strany, které se hlásili k určité voličské skupině. Například agrárníci hájili především zájmy venkova, komunisté se obraceli na průmyslové dělníky atd. V parlamentu jednotlivé strany měly takovou váhu a sílu, jakou představovala jejich voličská základna, resp. podle toho, nakolik ji dokázaly oslovit.
Po válce parlament ovládla komunistická strana a politicky vládla této zemi po 40 let. Během této doby se lidé sice naučili komunisty nenávidět (stejně jako by nenáviděli jakéhokoliv jiného vladaře, „který za všechno může“), ale zároveň schizofrenně v drtivé většině prosákli levicovými ideály jako je „zdravotnictví zdarma“, „školství zdarma“ a podobně. Po sametové revoluci a krátké mezietapě Občanského fóra došlo k polarizaci politické scény na „pravici“ a levici“, kdy pod pojmem „pravice“ se myslela ODS vedená Klausem a pod pojmem „levice“ se myslela ČSSD vedená Zemanem. K tomuto mixu se přiřadili Luxovi lidovci s jediným politickým programem - participace na moci, „sarajevští zrádci“ z Unie Svobody a ultraleví skalní kovaní komunisté.
V té době to vypadalo, že rozdělení parlamentní moci bude opět podobné, jako tomu bylo za první republiky. Pravou část spektra obsahující podnikatele, živnostníky a nadprůměrně vydělávající zaměstnance sklidí ODS, ČSSD si najde voličskou základnu u státních úředníků a méně placených zaměstnanců, fabriky a doly budou opět doménou nezničitelné KSČM a lidovci poberou hlasy zemědělců a křesťanů venkova. Většina lidí si dokonce dodneška myslí, že tomu tak opravdu je a že to přesně takto funguje.
ODS po svém vzniku skutečně určitou, velmi krátkou, dobu fungovala jako pravicová strana. Tím myslím zejména deregulaci cen potravin, což bylo pro většinu málo majetných a málo vydělávajících lidí mimořádně bolestivé. Tento krok nebylo možno kombinovat s dalším sociálně vražedným krokem deregulace nájmů, proto byl tento krok o několik měsíců odložen. Jak známo, nájmy nejsou deregulovány ani dnes a to přes několikerý nález ústavního soudu.
To, k čemu tehdy dle mého názoru došlo, bylo, že ODS a Klaus si velmi rychle uvědomili, že se skutečně pravicovou politikou budou mít v Čechách skutečně malou volební podporu. Během několika měsíců ČSSD sklouzla do ultralevice po bok KSČM. Z hlediska programu i lidí totiž já nevidím mezi ČSSD a komunisty jiný rozdíl než ten, že komunisté se ke svému jménu a historii hrdě hlásí, kdežto ČSSD soustředila komunisty, kteří jenom nechtějí být komunisty nazýváni. Tímto krokem bylo Klausovi vyklizeno místo „levého středu“, který okamžitě zaplnil. ODS již od první poloviny devadesátých let je stranou, která sice má pravicovou rétoriku, ale ve skutečnosti se chová sociálnědemokraticky. Jestliže dnes ČSSD vyčítá ODS, že jí „krade program“, má naprostou pravdu. Byly to Klausovy vlády poloviny devadesátých let, které nastavily sociální polštáře a mandatorní výdaje způsobem, který dnes nelze zlomit a který láme daňovému poplatníkovi vaz. Že pozdější levicové vlády tento systém nezměnily, i když už bylo jasné že to jde do pekel? No, byly to levicové vlády.
Takže jsme se dostali do stádia, kdy na naší politické scéně není žádná významná pravicová politická strana.
Těch zajímavostí dnešního politického stavu mi přijde víc. Z důvodů pro mne ne zcela pochopitelných se všechny politické strany bez rozdílu ucházejí o jedinou skupinu voličů. Jedná se o voliče, kteří jsou závislí na sociálních dávkách a podporách. To parlamentní předvolební přetahování o pastelkovné a rodičovský příspěvek se prostě jinak vysvětlit nedá. Dokonce i po volbách, kdy se ke státnímu rozpočtu poprvé dostal pan Tlustý, první jeho vystoupení bylo bok po boku se Sobotkou, kdy prohlásili, že škrtat se bude z kapitol „věda a výzkum“ a „armáda“, ale za žádných okolností se ani nedotkne kapitola sociálních výdajů. Poté sice došlo k onomu publikování slavného inzerátu o stavu rozpočtu a dalším hádkám, ale tento základní princip o nedotknutelnosti sociální sféry zpochybněn nebyl žádným partnerem ani na okamžik. Takže o pravicovosti ODS nemůže být ani řeči.
Jaký je vlastně dnešní stav republiky z tohoto hlediska?
Máme zde skupinu lidí a firem ze soukromého sektoru, které ze svých příjmů dotují systém. Zde není ani tak důležité, v jaké jsou příjmové skupině, zde je důležité, že tito lidé vykonávají užitečnou práci ve výrobě či službách a tvoří nějaké konkrétní hodnoty. Typický je řetězec „jídlo“, který počíná zemědělstvím, distribucí produktů, zpracováním (řezník, pekař) a prodejem maloodběratelům. V tomto řetězci by se asi sociální paraziti hledali dost obtížně. Je to také jeden z důvodů proto, abychom si nenechali naše české a evropské zemědělství zlikvidovat globalizací. Samozřejmě že papírově efektivnější by bylo dovážet zemědělské plodiny například z jižní Ameriky. V případě nějakého globálního konfliktu, zvýšeného napětí anebo třeba jenom velkého nárůstu dopravních nákladů bychom se však ocitli v nesmírně zranitelném postavení.
Jiným řetězcem je strojní výroba, počínaje hutěmi a konče hotovou lokomotivou nebo škodovkou. Zde není ani tak důležité, aby všechny prvky zůstaly doma, jako spíše to, aby doma zůstal významný objem a to pokud možno objem kvalifikované práce. Představa, že budeme žít pohodlně proto, že budeme vlastnit akcie automobilky v Číně a všechnu práci zastanou Číňané a nám do Čech budou posílat akorát bezpracné dividendy, za které se budeme mít „jako prasata v žitě“, je sice moderní (touto cestou se daly USA a západní Evropa), ale dlouhodobě neperspektivní. Nevěřím, že by Čína, Indie či jakákoliv jiná země třetího světa nám posílala „něco“ za „nic“ jenom proto, že tak je to podle zákonů a mezinárodních pravidel. O tom by mohli své říci autoři softwaru či populárních písní, kteří nemají z nelegálních čínských kopií svých produktů nic. Nakonec i čeští výrobci motorek a jiných strojírenských výrobků vědí o ilegálních kopiích svoje. Pokud nebudeme mít vlastní výrobu, tak je dlouhodobě zle.
Pak zde máme stavebnictví. V dnešní době je na tom stavebnictví opravdu dobře. „Malé stavebnictví“ jede na svou plnou kapacitu, neb každý, kdo chtěl v nejbližší době stavět byt či rodinný domek, tak staví teď, aby si stihl své nesociální bydlení postavit dříve, než vejde v platnost vyšší zdanění těchto činností. Toto je podporováno rovněž historicky nejnižšími úrokovými mírami u hypoték. Nelze ovšem pochybovat, že tímto se zakázkově tuneluje budoucnost a v okamžiku, kdy stoupne DPH i úroky z hypoték, tak dojde k propadu koupěschopné poptávky. Jak bude ten propad hluboký a jak dlouho potrvá, neumím odhadnout. Nepochybně bude spojen s poklesem cen nemovitostí a to je vždy pro ekonomiku státu špatná zpráva. I když u nás jsou ceny dle mého soudu prozatím celkem zdravé, nedá se to srovnat s USA, kde se za boudu sbitou z dřevotřískových desek běžně platí půl milionu dolarů, což je minimálně pětinásobek skutečných nákladů na postavení. U stavebnictví ovšem máme velice nezdravý trend najímat zahraniční pracovníky a tím podporovat migraci do české kotliny.
V každém případě se domnívám, že základ české ekonomiky je prozatím poměrně zdravý. Pořád jsme schopni produkovat kvalitní výrobky. Trend je však bohužel méně příznivý a kopíruje nešťastnou cestu západní Evropy. Jedná se především o zahraniční pracovníky na méně placených místech, o které nestojí nezaměstnaní Češi, pro které je výhodnější žít ze sociálního systému.
Výše popsané jádro ekonomiky objektivně potřebuje svůj servis. Pod tímto pojmem myslím druhou velkou skupinu a to ty, kteří jsou placeni z daní obyvatelstva, Rusové mají pro ně velmi hezký název - „badžetčiky“. Do těchto profesí spadají politici, úředníci, učitelé, policisté a podobně. Myslím, že nikdo nezpochybní, že tyto profese jsou potřeba. Ten problém je v tom, že na rozdíl od klasických privátních společností, kde by měla fungovat a kde (alespoň u menších subjektů) občas opravdu funguje konkurence, povolání a orgány placené ze státního rozpočtu mají typický monopolní charakter. Způsob jejich chování a rozmnožování popsal naprosto geniálně již pan Parkinson ve svých zákonech. Dovolím si jenom velice stručnou rekapitulaci:
Počet úředníků nezávisí na množství práce, kterou je potřeba vykonat. Tento fakt pan Parkinson dokumentoval na množství úředníků Britského ministerstva pro kolonie. Počet úředníků ministerstva se zvyšoval plynulou křivkou, na které se ani minimálně neodrazily taková fakta, jako je například ztráta Indie či afrických kolonií. Z tohoto hlediska byl naprosto naivní rovněž český projekt likvidace poměrně dobře fungujících okresních úřadů a jejich náhrada kraji a pověřenými obcemi. Očekával se pokles počtu úředníků, ke kterému pochopitelně nedošlo, naopak zaznamenal se jejich nárůst. Zvyšování počtu úředníků a úřednických profesí se neodráží jenom v penězích, které jim v daních platíme. Horší je to, že úředníci vykazují aktivitu a komplikují nám život. Boj s nárůstem byrokracie je obrovský a zdá se i marný, marnější než boj s bolševníkem a jiným plevelem. Opravdu výjimečně se zdaří úspěch. Jeden z takových jsem zaregistroval v Kanadě: kanadské úřední formuláře na cokoli byly stejně nesmyslně komplikované jako u nás či kdekoli jinde na světě. Potom se nějakým záhadným způsobem podařilo probojovat a prosadit zákon, dle kterého již formulář nevyplňuje žadatel, ale úředník. Přes noc měla Kanada nejjednodušší dotazníky na světě, kde byly opravdu pouze ty údaje, které byly potřeba.
No a poslední a třetí skupinou lidí žijících v České republice je skupina politicky nejpreferovanější. Je to skupina kdysi zvaná „lumpenproletariát“. Patří sem ti, kteří nepracovali, nepracují a nikdy pracovat nebudou. Jsou to individua, která se živí občasným prodejem drog, pasením holek u silnic, krádežemi v nestřežených objektech, vykrádáním a kradením aut a podobně. No a taky si občas dojdou pro sociální dávky. Pokud se jim nechce být z času na čas obtěžováni úřadem práce, zatlačí na doktory a vyřídí si invalidní důchod.
Jinou velkou skupinou, která sem patří, jsou ti, kteří jsou sice „papírově“ nezaměstnaní, ale na jedné straně pracují na melouchách nebo v zahraničí (a tudíž neplatí žádné daně) a na straně druhé nejsou líní si pro ty sociální dávky na úřad zajít. Tato svá privilegia si žárlivě střeží a politici všech stran se předhánějí ve snaze těmto lidem „přilepšit“. Třeba je za to budou volit, vždyť máme demokracii a volební hlas mají stejně dobrý, jako členové skupiny 1 a skupiny 2.
Tragédie Čech a nejenom Čech, ale celé Evropy, je dle mého názoru v tom, že skupina č. 1 se neustále zmenšuje a skupiny č. 2 a 3 jsou neustále početnější a početnější. Toto vyvolává tlak na politiky, aby brali pořád méně ohledů na skupinu č. 1 a drtili ji pořád většími daněmi, aby bylo na saturování skupin č. 2 a 3. Tím se proces zmenšování skupiny 1 a zbytňování dvojky a trojky pochopitelně urychluje.
A to je cesta do pekel.