Napsal: František Nonnemann

Proběhlé volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR prý skončily patem, levice i pravice údajně disponuje stem poslanců. Jedno sto poslanců mají dohromady komunisté a socialisté, druhé sto pak ODS, KDU-ČSL a Strana zelených.
Řazení Strany zelených k pravici je samozřejmě velmi sporné, ostatně i řada jejich členů se proti takovémuto zařazování ohradila. Předseda Bursík však část z nich umlčel, část jich vyloučil a pokračuje v jednání s Topolánkem a Kalouskem o sestavení vlády.
Vláda už prý obrysy programu má, stejně tak jako již má obsazeny většiny ministerských pozic. Jak však udělat program, resp. alespoň trochu věrohodný program, když jej bude tvořit ekonomicky hyperliberální ODS, která chce prodat vše, co ještě státu zbylo, a spolu s ní lidovci a zelení populisté? Přidáme-li si k tomu fakt, že tato nesourodá koalice nedisponuje většinou a bude nutno vyjednávat se socialisty či komunisty o podpoře, pak připravovaný program bude vše jiné, jenom ne zásadní, výrazný a v souladu s předvolebními sliby.

Ostatně hlasování o důvěře s nutností zisku většiny hlasů designovaný premiér Topolánek zatím neřeší, alespoň ne veřejně. Sociálně demokratičtí poslanci naproti tomu jako jeden soudruh podepsali závazek, že vládě ODS neumožní vznik, nebudou pro ni hlasovat ani nebudou opouštět jednání, aby jí zisk většiny hlasů umožnili. Navíc po vyjádření nového poslance za ČSSD Ploce, že mu bylo nabídnuto několik milionů korun za přestup do Strany zelených, by byl každý, kdo by vládu tak či tak podpořil, velmi a velmi podezřelý.
Dosluhující premiér Paroubek má proti tomu svůj plán – nechat Topolánka sestavit vládu, zabránit vyslovení důvěry a pak se o sestavení vlády pokusit sám. Jeho vize menšinové vlády podpořené komunisty a alespoň jedním další poslancem není zase tolik nereálná, přesto se mi však nejeví příliš pravděpodobnou.
Ať už by ale takovouto minimální většinou prošla jakákoliv vláda, jednalo by se o krajně nestabilní situaci závislou při každém hlasování na účasti všech poslanců a na přízni některého z poslanců opozičních.
Jsou tu tedy dvě reálné možnosti, jak se pokusit tuto situaci řešit – předčasné volby a nebo nějaká forma spolupráce občanských a sociálních demokratů. Nová opoziční smlouva či přímo vláda velké koalice už nevypadá tak nereálně jako v čase předvolebních útoků. Obě strany zahájily politiku „zmírňování napětí“, objevují se úvahy o možnosti přepuštění funkce předsedy poslanecké sněmovny ČSSD výměnou za umožnění vzniku vlády atd. Je tu sice riziko ztráty další části důvěry veřejnosti v politiky i politiku jako takovou, ale tím se špičky velkých stran jistě netrápí. Do voleb je daleko, koryt k rozdělení hodně, tak proč si dělat násilí. Roli opozice by pak ochotně sehrály různé havlovské liberální skupiny, iniciativy a impulsy v čele se Stranou zelených a všichni by vlastně byli spokojeni.
Druhou nabízející se variantou jsou předčasné volby. Hovoří se o možnosti přechodné vlády, která by zemi vedla jen do podzimu, kdy by se parlamentní volby spojily s volbami komunálními. Pokud by se ještě letos volby do sněmovny opakovaly, byly by ještě více vyhraněné než ty předchozí, vyprofilovaly by se dva zcela antagonické a na povolební spolupráci připravené bloky: na jedné straně ODS a KDU-ČSL, na straně druhé sociální demokraté a komunisté. Zajímavou možností pak je, že by díky tomu mohly sněmovnu opustit Zelení, kteří by mi tam opravdu nechyběli. Ovšem výsledek případných předčasných voleb se nedá odhadovat, většinu, byť sebemenší, by mohl získat kterýkoliv blok, vyloučena není ani varianta opakování patového výsledku.
Varianta předčasných voleb také nutí k zamyšlení nad tím, co by v tomto případě měly dělat národní politické subjekty. Objevují se úvahy buď o pravicovém konzervativním bloku, do kterého by se zapojily (pravděpodobně spolu s ODS), stejně tak jako úvahy o faktické neúčasti ve volbách, kdy by byla ODS veřejně deklarována podpora a voliči vyzváni, aby své hlasy dali jí.
Na jednu stranu tyto úvahy vypadají státnicky, ovšem na druhou stranu jsou krajně nereálné a neefektivní. Podíváme-li se na ODS a KDU-ČSL střízlivýma očima, vidíme stejné napojení na organizovaný zločin, vidíme podvody při privatizaci, vidíme neprůhledné financování, vidíme podivně nabyté nemovitosti a snahu tuto skutečnost utajit. Stejně tak můžeme vidět snahu po rozprodeji zbývajícího státního majetku nebo velmi vstřícný postoj k integraci v rámci Evropské unie, což má se skutečně národní programem jen pramálo společného.
Možná můžeme říci, že vláda ODS a KDU-ČSL by byla o něco málo lepší, než vláda otevřené levice, ale opravu jen o něco málo. O podporu skutečně konzervativních a národních politických stran by pak představitelé „oficiální“ pravice jednak nestáli a na druhé straně tyto menší strany by za svoji podporu zaplatily krvavou daň v podobě ztráty morálního kreditu.
Co nás tedy může čekat? Nestabilní vláda s nejasným programem, velká koalice s ještě méně jasnějším programem nebo předčasné volby se zcela nejasným výsledkem. Ani jedna varianta se mi příliš nelíbí, ovšem ani jedna varianta neslibuje vyloženě katastrofické konce. A jen velmi těžko se bráním myšlence, že pouze katastrofické scénáře konečně naučí lidi přemýšlet vlastní hlavou a nedávat svou důvěru stále stejným politickým podvodníkům a zločincům. Jenom jestli pak už nebude pozdě.