Napsal: Miroslav Červenka

Prezident Václav Klaus má nepochybně pravdu, Česká republika bohatne a nikdy v historii se jejím obyvatelům nežilo lépe než právě v tuto dobu. K danému tvrzení je ovšem zapotřebí dodat, že z valné části je tento stav zapříčiněn celkovým pokrokem ve světě, neboť historicky nejlépe si nežijí pouze Češi, ale i většina ostatních národů. Obávám se však, že tvrzení o dnešní historicky nejvyšší kvalitě života v životním prostoru našeho národa se týká výlučně oblasti ekonomické a vůbec nebere v úvahu aspekty, týkající se dalších oblastí našeho života. Mám na mysli např. to, že spokojenost lidí je předurčena mimo plné mísy i pocitem bezpečí v místě, kde žiji, či vědomím, že má národní pospolitost má dlouhodobou perspektivu zdravého vývoje, je postavena na mravních základech a podmínky pro život v ní jsou pro všechny její členy rovné.

Z těchto úhlů pohledu se již dnešní stav tolik idylickým nejeví. Stačí jenom v rádiu zaslechnout zprávu, že např. v Ústí nad Labem je aktuálně evidováno okolo 5.000 narkomanů. Kolik to zničených osudů nejen přímo těchto lidí, ale i jejich bezprostředního i širšího okolí - příbuzných, sousedů i nás všech, kteří ze svých daní platíme všechna ta K-centra, nové stříkačky a nevím co ještě je všechno lidem, kteří si ve většině případů o své vůli ničí své zdraví a životy, poskytováno. Nehodlám zde spekulovat o efektivnosti vynakládání prostředků na činnost těchto zařízení, která dostávají peníze na základě toho, o kolik se starají osob, a jsou tudíž na počtu “klientů” existenčně závislá, ani o tom, jak hodně tyhle prostředky chybí na léčbu lidí, kteří mají zdravotní potíže ne vlastní vinou, nebo kteří si své zdraví zničili prací, na základě které naše společnost bohatne. Nechci rovněž rozebírat, na kolik je daný neutěšený stav v této oblasti cílený a na kolik se na něm podílejí média a skuteční vládci systému, ve kterém žijeme, chci pouze upozornit na to, že tvrzení o našem současném “nejlepším životě” má mnohé trhliny.

Z hlediska dlouhodobé perspektivy mé národní pospolitosti a mravních základů systému, který ji determinuje, se tvrzení o nejvyšší kvalitě života v našem prostoru jeví ještě daleko pochybněji. Stačí pouze okrajově zmínit postupnou devastaci přírodního prostředí (danou v mnoha směrech ovšem právě oním pokrokem, který nám přináší ekonomický prospěch), rostoucí podíl nečeského a neslovanského obyvatelstva (máme již i první ministyni z této minority a tvrdit o ní, že jí zájem našeho národa leží na prvním místě, by bylo minimálně přehnané), přinášejícího do naší země v mnoha případech kulturní prvky, jež jsou s našimi prostě neslučitelné, rozplývání se v multikulturní Evropě a v neposlední řadě i relativizaci mravních a kulturních kořenů naší společnosti, projevující se zejména v poklesu významu rodiny jako základní jednotky existence národa a změnou chápání ideální role ženy jako matky v ženu - sobeckou manažerku. K čemu pak plné regály v supermarketech a stoupající průměrná váha, když národu chybí étos!

Kde však nejvíce tvrzení o našem nynějším zdaru kulhá, je oblast rovnosti občanů. A nutno hned v úvodu konstatovat, že disproporce v této rovině se netýká výlučně oblasti mimo ekonomiku, nýbrž zasahuje i do oblasti ekonomické. Domnívám se, že právě pohled na evidentně nespravedlivé rozdělování nepochybně nejbohatšího národního koláče v historii frustruje mnoho našich spoluobčanů nejvíce ze všech negativních jevů, jež nám dnešní doba přináší. Všichni si v dané souvislosti bezpochyby ihned vybaví naše politiky využívající neskutečné prebendy - levné jídelny, luxusní vozy, bezplatné cestování, telefonování atd., nebo asociály všech původů a barev kůže, kteří si v mnoha případech žijí o mnoho lépe, než těžce pracující dělník či žena, vykonávající ubíjející práci na pásu nebo jako pokladní v supermarketu. Je však jedna profesní skupina, jejíž výlučné postavení při rozdělování onoho společného koláče si málokdo uvědomuje, přestože z něj ukusuje vždy před námi a pořád více.

Jsou to populární baviči všeho druhu. Je až neuvěřitelné sledovat, jaké se téhle profesní skupině, v minulosti stojící na samém okraji života společnosti, podařilo dobýt výlučné postavení. Nemám v této souvislosti na mysli jenom často horentní honoráře za reklamy, vystoupení v pořadech či role, nýbrž bezprecedentně elitářské postavení v případech, ve kterých pro tuto skupinu neplatí pravidla, jež jsou pro ostatní závazná. Pro názornost uvedu příklad. Prakticky nemine den, aby nebyl do některého televizního či rozhlasového studia pozván “Umělec” a nebyl dotazován, na čem že teď pracuje, kdy deska (film, kniha) vyjde a o čem bude. Zdarma je tak propagován určitý produkt (jako věc čistě komerční jsou také mnohá tzv. umělecká díla koncipována), co zdarma, mnohdy dostává vystupující celebrita za možnost propagovat své dílo i honořář.

Daleko více nelogická je ještě situace při přenosu uměleckých výtvorů. Baviči nejen, že neplatí opět nic za propagaci svých děl v médiích (někdy platí, ale pouze bokem do kapes hudebním dramaturgům, kteří rozhodují, co se bude hrát, v šedé ekonomice totiž základní ekonomické vztahy mnohdy fungují normálněji) a naopak dostávají honorář, platit však v tu samou chvíli musí prostřednictvím OSY nebo Intergramu i posluchači, kteří si mnohdy vůbec takovéto “dílo” poslouchat nepřejí. A věc je tak dokonale postavena na hlavu, že “umělcům” musí platit i diváci fotbalového zápasu, zákazníci copy-center, kopírující si právě to, co sami napsali atd. Ochranné svazy “bavičů” pak, co jsem zaslechl, pronásledují v nich nezařazené autory za jejich vystoupení, snažíce se najít jakoukoli skulinu pro to, aby je mohli zažalovat.

Nejinak je tomu i v tzv. filmové a divadelní tvorbě, kdy prostředky na tvorbu filmů, mnohdy velice pochybné kvality, plynou prostřednictvím ministerstva kultury z kapsy nás všech. A co teprve naši divadelníci. V Praze např. dnes funguje velké množství divadel, z nichž ne všechna jsou zisková. Nedávno pak ředitel jednoho z nich v televizi tvrdil, že společnost je povinna jejich chod platit, protože se jedná o službu veřejnosti. Ihned se mi vybavil týden starý pokus místních agitátorů “Svědků Jehovových”, kteří na mne po ránu zvonili a na můj dotaz, co oni dva neznámí pánové potřebují, odvětili, že jsou “služba veřejnosti” a jako takoví se mnou potřebují mluvit.

Dalším takovým příkladem je literární tvorba novinářů. Málokdo si toho patrně všimne, ale až jednou budete poslouchat např. Radiožurnál, nebo uvidíte nějakou besedu v “dobrém ránu” či podobně koncipovaném pořadu, zbystřete, jakmile uslyšíte :”Máme pro Vás, vážení posluchači, dobrou zprávu, náš redaktor (korespondent atd.) právě napsal knihu, kterou vydává to a to nakladatelství. Kniha by měla být na pultech v nejbližších dnech”. Právě jste slyšeli bezplatnou (možná za flašku nebo něco takového kolegům) reklamu. Zajděte se pak podívat do knihkupectví, kolik kniha stojí a jaký má náklad a spočítejte si, kolik by na propagaci svého produktu v médiu s celostátní působností musel vynaložit někdo z vnějšku.

To však není všechno, všimněte si prosím, vážení čtenáři těchto řádek, výsadního postavení umělců, kteří se rozhodnou angažovat v politice, i druhořadé jméno se ihned dostává na titulní stránky či do čela zpráv a získává tím výhodnější postavení, než mají jeho konkurenti. A lidé jak tupé stádo volby co volby dávají hlasy známým tvářím.

V předchozích odstavcích jsem se pokusil upozornit na jednu méně známou disproporci systému přerozdělování peněz u nás. Na konkrétním příkladě jsem, doufám, doložil nerovnost, jež v něm funguje. Jsem přesvědčen, že na systému přerozdělování prostředků plynoucích z poctivé práce našich předků a současníků parazitují mnozí jedinci a skupiny, z nichž o některých nemáme ani potuchy. Mým cílem bylo ukázat na jednu takovou pijavici, jejíž algoritmus fungování si drtivá většina lidí neuvědomuje, a proto ji mnohdy bezelstně obdivuje a miluje.

zdroj: Národní myšlenka