Za 71 let svého života jsem již zažil nějakou tu legraci. Onen poslední příběh se mi podařilo stvořit v době nedávné. V rámci boje za historickou pravdu a také za účelem zabránit tomu, aby se plýtvalo se státními prostředky ve výši zhruba osmi set milionů korun, rozhodla se Národní strana vyjádřit své stanovisko k problému pracovního tábora v Letech. Opřeni o studii vydanou Historickým ústavem akademie věd „Historikové a kauza Lety“ jsme vyjádřili své stanovisko s tím, že položíme pamětní kámen, abychom uctili památku těch, kteří se nedožili konce války. Současně také jasně vymezíme, o jaký charakter tábora šlo. Výsledkem byla neuvěřitelná štvanice proti nám všem, kteří jsme se rozhodli nebojácně oponovat verbálnímu teroru sdělovacích prostředků, jejichž představitelé jsou rozhodnuti vytvářet veřejné mínění a rozhodovat o politickém dění v naši zemi, aniž ponesou za cokoliv odpovědnost.
Nebyli jsme těmi, kdo klesli na mysli a přestali bojovat s otevřeným hledím. Kámen nám odvezl pan senátor Schwarzenberk na své pozemky. Asi proto, že na nich, za onoho času, velmi často pracovali chovanci onoho tábora. Na rozdíl od demagogie a lhaní našich sdělovacích prostředků pro pořádek uvádím, že jeho předkově za tento stav nebyli odpovědni, neboť na jejich majetek byl německými nacisty uvalen institut nucené správy. Oni tehdy skutečně stáli na posicích českého národa a v letech 1938 i 1939 podepsali tak zvané Manifesty české šlechty, ve kterém se jednoznačně přihlásili k českému národu. Takové postoje ovšem od současného pana senátora čekat nemůžeme. Ten se již pohybuje někde jinde a zájmy českého národa jsou mu zřejmě lhostejné.
Žádná sebevětší štvanice nás neodradila od toho, abychom šli na místo, kde jsme své stanovisko zcela jasně vyjádřili. Totiž to, že se v Letech žádná genocida nekonala. Autorem tohoto výroku jsem byl já osobně. Neučinil jsem nic více a nic méně, než ocitoval stanovisko Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, které bylo publikováno jako úřední zpráva ČTK v Lidových novinách dne 11. dubna 1998. Při tom všem jsem přečetl část výše uvedené studie publikované na straně 15 od dnes již zesnulého historika Jaroslava Valenty, ze které vyjímám: „Stručně řečeno: aby česká veřejnost zpracovaná jednosměrnou kampaní, dospěla ke zcela scestnému závěru: Němci mají na svědomí holocaust v Osvětimi, Češi holocaust v Letech.“
A o to právě v této kauze běží. Začíná totiž obrovská kampaň, která má zfalšovat historii, dovést nás k odnárodnění, vytrhat naše kořeny spočívající v obnově české řeči, ku které došlo v národním obrození. A k tomu je zapotřebí, aby na tomto díle pracovali lidé zdánlivě spjatí s naší společností, lidé, kteří jsou ochotni se zaprodat a to za všech okolností.
Když jsem zakončil svůj projev, tak ihned na místě na mne podal pan senátor Štětina trestní oznámení za popírání holocaustu a já byl následně nucen podávat vysvětlení na policii v Písku. Inu, zábava být musí. Jen tak přemýšlím nad oním člověkem. V rámci své novinářské činnosti v minulém režimu jezdil často do SSSR, bratřil se s komsomolci, aby v době nedávné požadoval zákaz komunistické strany. Slyšel celý můj projev, kde jsem se jasně odvolával na zpracované materiály a přitom, aniž si cokoliv ověřil, jde podat trestní oznámení. Mnou přednesené stanovisko je zcela totožné jak se stanoviskem pana presidenta, tak i se stanoviskem komunistického europoslance a historika PhDr. Miloslava Ransdorfa. Na toho podal svého času trestní oznámení pan ing. Petr Uhl. A neuspěl.
Jenže pan senátor se zřejmě domnívá, že policie má málo práce. A chce být pan „Důležitý“. Důležitý ještě k tomu ve ztracené kauze. Jenže - každý trochu myslící člověk si musí položit otázku nejen z etického hlediska, ale vůbec - jaká je jeho hodnověrnost jako politika i jako novináře? Lze vůbec po takovém představení, brát něco z toho, co řekne, vážně? Jedná-li jak jedná, co je vlastně pravda na jeho reportážích z Čečenska? Dovolávat se v jeho případě otázky svědomí a určitých pravidel společenského chování, je zřejmě bezpředmětné, to už bychom od pana senátora chtěli mnoho.
Hovořil jsem též o sdělovacích prostředcích. O jaké jde vlastně sdělovací prostředky? A komu patří? Přede mnou leží dílko o 43 stranách nazvané „Analýza tisku“, další část názvu neuvádím, právě tak i jméno autora. Materiál byl údajně zpracován pro velmi vysokého státního činitele a původ získané informace podle vzoru novinářů neprozradím. Datum
vydání - srpen 2000. Nyní již jen odcitují část strany 9: „Tak počítejme raději, co zůstalo vskutku v českých rukou. Krom vyloženě bulvárního Špíglu, který vydává Ladislav Froněk vysloveně na koleně, jsou tu už jen Haló noviny a Právo, s majoritním vlastníkem Zdeňkem Porybným a 68 dalšími fysickými osobami, i když o absolutní čistotě se v kuloárech vedou spory. Náklad klesá - a s ním i inserce. Takže prodej je jen otázkou času, pokud k němu již nedošlo. Protože se tyto noviny tváří jako naprosto solidní list se zaměřením od středu mírně doleva (zatím co Mladá fronta Dnes je průhledná jak pod rentgenovou lampou), může Právo natropit zejména v levicově naladěných kruzích mnohem větší škody než dejme tomu Sabina Slonková. V každém případě prodejem veškerého českého tisku jsme se stali evropskou raritou, neboť civilizované západní země připouštějí v domácích mediích nejvýš třicetiprocentní podíl. Občas kolem dvaceti nebo deseti procent. U nás, vzhledem k tomu, že se medii nikdo vážně nezabýval, (nešlo-li vyloženě o záměr), jsme žádné „šraňky“ nespouštěli. A tak se nelze divit, že bývalý francouzský ministr kultury J. Lang k tomuto stavu českých medií poznamenal, že ve Francii by tento výprodej ve velkém pokládali za vlastizradu. My však od tohoto stavu věcí minulých můžeme odvozovat stav věcí příštích, a ovšem i mocenské vlivy , které zprostředkovávají nejrůznější noviny vydávané v češtině - ale často jen jako mutace cizích myšlenek.“
Tolik z citované analýzy, staré bezmála šest let. V podstatě se nic nezměnilo, jen ten Špígl již nevychází. Z věčně uhoněného šéfredaktora Ladislava Froňka je dnes již usmívající se penzista.
Novinářské hrátky pokračují a hlásit se k vlastnímu národu začíná být zločinem. Totéž se týká i publicistických pořadů ČT. Ti se na náš účet snaží udělat vše, abychom vypadali jako nacisté. Nejprve začnou ukazovat naše tváře a skončí s Adolfem Hitlerem, kterého tím či oním způsobem dají s námi do spojení. Jenže bych jim všem chtěl připomenout jedno - Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. A pravdu zastavit nakonec nelze. To zjistili jak nacisté, tak i komunisté, poznají to i ti novinářští služebníčci dnešních mocipánů, kteří se domnívají, že budují nový světový řád. Nakonec, až nastane hodina pravdy, pochybuji, že je budou jejich současní páni chtít nadále zaměstnávat. A v hranicích dnešního Německa těžko. Tam budou mít časem jiné starosti.

Jan Skácel