V obklíčení všudypřítomnými reality show možná některým spoluobčanům uniká, jakým směrem se naše země ubírá v rovině politické. Podle mého názoru je tato realita mnohem opravdovější než režií nadirigované výstupy pseudoherců předstírajících běžný život ve vakuu.
Vše válcující premiér Paroubek si nebere sebemenších servítek a bez skrupulí otevírá Pandořinu skříňku české politiky. Doposud se všelijaké dohody a kompromisy s komunistickou partají tutlaly a pokud možno zametaly pod koberec. Ani všehoschopný právě z politických kolbišť odejitý expremiér Gross si nedovolil na plná ústa vyslovit onu kacířskou myšlenku, i když náznaky byly vysledovatelné, o politickém podhoubí různých rádců náměstků a orgánů státní správy ani nemluvě. Až nemilosrdný buldozer Paroubek však vycítil, že za otevřenou spolupráci s KSČM se v současné ČR rozhodně nestřílí, a nabízeného prostoru je rozhodnut využít měrou vrchovatou. Chystaná změna předsedy rudého bratrstva naznačuje, že ke sbližování je zřejmě svolná i druhá strana, možná v Paroubkovi vycítila druhého Zdeňka Fierlingera, i když rozložení sil se od těch časů alespoň částečně změnilo.
Paroubek vystupuje rázně a nemá rád plané řeči, snaží se u obecenstva vyvolat dojem, že on je konečně tím vyvoleným k vyčištění Augiášova chléva od všemožných hubu nedržících a vzpouzejících se elementů. V létě zavelel: „tady se tancovat nebude!“, čímž vyvolal množství vášnivých protichůdných emocí. Přiznám se, že v cause okolo CzechTeku 2005 neměla mé ucelené sympatie ani jedna ze stran. Nejsem nakloněn fňukání sympatií různých občanských iniciativ se dovolávajících teknařů, často si pletoucích svobodu s bezbřehou anarchií a vlastní lifestylovou revoltu vydávajících za nezadatelné právo. Stejně tak jsem ovšem znepokojen z nevyzpytatelné policie jednající na politickou objednávku z jakéhosi vyššího zájmu, ze všeho nejvíce připomínající bolševické kulturní tažení proti komukoli, kdo se odchýlil z lajny Helena Vondráčková-Kroky Františka Janečka. Celá situace nakonec, zdá se, skončila patem, teknaři dále křepčí na loukách, pokud jim počasí dovolí, jsou však někdy nuceni přemýšlet nad něčím pro ně doposud nepodstatným, jako jsou například hygienické normy. Premiér ale poprvé demonstroval svou odhodlanost k rovnání neposlušných do řady, přičemž nicméně též odhalil slabá místa a vlastní zbabělost, když po sílících protestech přenechal horký brambor zodpovědnosti za policejní zásah podřízenému Bublanovi.
Léto se pozvolna přehouplo v podzim a rázem je tu další imperativ: „Tady se hajlovat nebude!“ Paroubek si usmyslel, že uzavřená akce několika desítek či stovek skinheadů značí vážné porušení současného ústavního pořádku. Jistě se nám nemusí líbit chování některých alkoholem zmožených primitivů, kteří svými projevy navíc nahrávají oponentům na nemilosrdnou smeč, je ale poněkud na jednu stranu úsměvné a na druhou zarážející přiznávat podobným večírkům takovou důležitost. Obecným problémem, troufám si tvrdit, není hajlování jako takové, ale především idiocie, spíše by tedy měl stávající premiér brojit proti jakémukoli veřejnému projevování se idiotů, avšak zřejmě si není jistý sám sebou. V kontextu jeho politické koncepce ale zůstává zajímavým fakt, že nechá fušovat různé samozvané aktivisty a organizace do činnosti policie…
Své zákony, pokud půjde podle jeho názoru o dobrou věc, si klidně nechá posvětit i marťany (dosaď případně technaři či skinheady), jestliže budou členy parlamentu. K obrazu svému si tak přizpůsobuje ono mussoliniovské „vše ve státě a nic mimo něj“, co si upeče moc zákonodárná je vždy košer, i kdyby se jednalo o bandu vrahounů či podobných vyvrhelů, hlavně že hlasují podle jeho požadavků.
Do třetice si premiér vyšlápl na žurnalisty a jal se pracovat na přípravě nového tiskového zákona, podle něhož bdělému zraku strážce pořádku odolají zřejmě jen Haló noviny. Možná se tímto inspiroval v Číně, jež přikročila k omezování obsahu internetových stránek, přičemž cíl pekingské vlády spočívá ve „vymýcení politicky citlivých informací z médií“. Osmdesát procent současných českých novinářů podle Paroubkova názoru není nakloněno jeho straně, proto je tedy nezbytné skončit s balkanizací novinářské práce, novým vzorem tudíž budiž pro změnu Čína. Běžný český žurnalista je leckdy schopen vyplodit opravdu zajímavé slátaniny, což ovšem ani zdaleka nemůže být důvodem pro omezování svobody projevu. Spíše by měly být mnohem častěji aplikovány příslušné pasáže předpisů občanskoprávních zabývajících se ochranou osobnosti či ustanovení trestního zákona o pomluvě.
Do voleb mnoho času nezbývá, a tak můžeme doufat, že hurikán Paroubek nenapáchá v české politice přespříliš škod, vzhledem k razanci jeho vystupování a touze zanechat za krátký čas co nejhlubší brázdu by však předčasné volby mohly být určitým řešením. Dá se ale předpokládat, že podobně jako v Německu skončí české volební měření sil faktickou remízou, tím pádem nejsem bez obav, že částí voličstva posvěcený Paroubek v otevřené symbióze s legitimizovanými bolševiky rozpoutá ještě pořádné rodeo.

Josef Klas