Již staří Římané říkali, že lidu stačí chléb a hry. Této dávné, přesto však stále platné poučky se drží i současná vláda premiéra Grosse. Vzhledem k tomu, že díky rozhazovačné politice to s chlebem do budoucna nevypadá zrovna nejlépe, vsází premiér na hry.
Pro hraní si se svými poddanými se neváhal najmout ani několik popových hvězd, jejichž výhodou je to, že jsou ochotné hrát a zpívat pro Hitlera, Gottwalda, Havla, Grosse a třeba i pro E.T. mimozemšťana. Umělá veselost za lidové ceny se rozjede do všech krajů dodávat elán ustaraným poddaným. Avšak jsou i jiné hry.
Slavíme patnácté výročí jakési sametové revoluce, která pro nás má být jakýmsi vzorem a tradicí naší mírumilovné minulosti. Při pohledu na tehdejší alespoň naději cosi změnit a žít jinak a při porovnání s realitou dnešní opravdu není co slavit, na místě by snad byl stud. Tím ovšem vládci neoplývají, a proto stloukají pódia, řeční a shánějí „angažované“ osobnosti a umělce. Také zajímavý paradox - vláda, která nevládne, začíná hojně slavit. Proto byl i třeba první máj po letech tak bombastický.
Režim ujišťoval sám sebe, že žije a že je oslavován. Každý režim rád ukazuje tradice, na kterých stojí, a rád předvádí své hrdiny, kteří ať už z nadšení, nepochopení nebo senility ochotně vytvářejí stafáž.
Vzpomeňme třeba na metály ověšené pohraničníky hrdinně střílející do zad puberťákům, jež si chtěli v západním Německu splnit jakési sny, vzpomeňme například na šedé milicionáře a shrbené partyzány.
I náš nový režim prý navazuje na jakési pozitivní tradice, i on má ochotnou stafáž. Je mi velmi trapné takto označovat skutečné hrdiny boje za národní svobodu. Bohužel však tomu tak je. Snad z naivity přijali někteří z nich režimní chomout a stojí vedle přednášejících politiků jako symbolická dekorace.
Je opravdu smutné, když hrdina bitvy o Británii vytváření alibi pro režim ztvárněný ubožáky, kteří se bojí neexistující opozice a kteří na špehování svých občanů vynakládají značnou část státního rozpočtu. Takovéto „křoví“ zvedá vládcům sebevědomí, dávají jim najevo menší a menší toleranci a náklonnost. Návrh na vyznamenání bratří Mašínů vyvolal velkou bouři, vládní poslanci nešetřili slovy o banditech, vrazích atd. To skutečně zástupci druhého a třetího odboje nemají žádné požadavky, nepožadují za svou stafáž alespoň nějakou protislužbu?
Režim stafážním organizacím čas od času finančně přispěje, to je pravda. Například pražský magistrát dá Konfederaci politických vězňů letos částku 150.000 Kč na činnost. Konfederace sdružuje asi 8 tisíc bývalých vězňů, na hlavu to tedy bude dělat něco kolem dvaceti korun. Jen pro srovnání: Praha 1 dá 50.000 na osvětlení památníku židovské perzekuce za Druhé světové války. Není to pěkná ukázka symbolů a tradic, na které systém navazuje?
Dnešní režim nemá být na co pyšný, tak alespoň oslavuje nejasnou minulost. Média sledující stejný cíl vyhrabou několik „studentských vůdců“, z undergroundových doupat vyženou nějakého toho chartistu nebo příslušníka „nezávislé kultury“ a bude to. Noviny vyvětrají archivy a znovu otisknou staré fotografie, televize vyzpovídají pár všeznalých politologů a sociologů a nová tradice může opět předstoupit před davy.
Na závěr trochu humoru, abychom z dnešní reality nepodléhali depresím. Starý drsný vtip říká, že v květnu 1945 se po ruských tancích házel šeřík proto, že dlažební kostky už byly na barikádách. No a novodobý vtip (vtip?) říká, že v listopadu 1989 se na komunisty cinkalo klíči proto, že si je každý zval domů.

David Macháček