Národní muzeum v Praze - „vizitka“ českého národa

V tomto roce si připomínáme jedno z mnoha významných výročí, výročí spjaté s kulturními dějinami národa českého. Dne 18. května uplyne 115 let od slavnostního otevření budovy Národního muzea v roce 1891.

Důvodem, proč si toto výročí zaslouží zmínku, je i neutěšený stav budovy muzea, který vyžaduje komplexní rekonstrukci. Na tu ovšem není dostatek finančních prostředků. I když to na první pohled není patrné, je v muzeu mnoho prostor v žalostném stavu. Inu za 115 let se zub času podepíše a na původní význam se rádo zapomíná…Tak si teda znovu připomeňme alespoň nejzákladnější fakta z historie.

Národní muzeum bylo založeno jako „Vlastenecké muzeum“ roku 1818. Prvním stálým sídlem se stal Šternbernský palác na Hradčanech. Roku 1840 vypracoval František Palacký návrh na zbudování stavby muzea na dnešním Smetanově nábřeží. Palackého stavební návrh požadoval nejen výstavní sály, knihovnu, archív, sbírky grafiky ale i lapidárium a depozitáře. Ke stavbě však nedošlo, a tak se muzeum stěhovalo v roce 1846 do Nostického paláce.

Až roku 1876, po návrhu F.L.Riegra, darovala městská rada pro nové muzeum pozemek na horním konci Václavského náměstí o ploše 13.598 m2. Stavební program byl vypracován 14. listopadu1883 a charakterizoval účely a rysy budovy. Požadoval cca 4.100 m2 pro přírodní sbírky, 2180 m2 pro kulturněhistorické sbírky a asi 350 m2 pro knihovnu.

Dne 15.listopadu 1883 byl vypsán konkurs na novou stavbu. Porota udělila první cenu návrhu Josefa Schulze. Jeho projekt zaujal a hlavně zvítězil proto, že stavbu obohatil o slavnostní Panteon. 27. června bylo místodržitelstvím vydáno povolení ke stavbě, již 20. července byla zahájena stavba a koncem roku byl hotov suterén muzea. Následujícího roku dosáhla stavba ke korunní římse a v roce následném byla dokončena stavba střechy. Roku 1888 bylo stavební úsilí završeno dokončením hlavní kopule a schodiště a počalo se s rozmístěním soch. Dokončovací práce trvaly až do počátku roku 1890. Dne 18. května roku 1891 byla budova slavnostně otevřena Českou akademií v Panteonu Národního muzea.

Muzejní novostavbu bylo třeba dále vybavit mobiliářem a doplnit uměleckou výzdobou. Vybavení sálů vitrínami se protáhlo až do roku 1901.Taktéž byla dokončena i umělecká výzdoba. Není bez zajímavosti, že jezdecká socha sv. Václava měla původně stát na muzejní rampě. Celkové tehdejší náklady činily cca 2 mil. zlatých na stavbu a 400 tisíc na mobiliář.

U zajímavých čísel ještě chvíli zůstaneme: půdorys tvoří pravidelný obdélník o stranách 104 x 74 m, nejvyšší bod budovy je 70 m nad rampou. Od fontány do věže vede 338 schodů. V objektu je více než 3.500 dveří a 562 oken. Na stavbu bylo spotřebováno 10 milionů cihel, 1.250 tun železa a 15.000 kubíků písku. Budova má 39 výstavních sálů a celkem 235 místností.

Celková výzdoba muzea byla dokončena v roce 1903, ale fontána pod vstupním schodištěm je již z roku 1892. Na pozadí kašny jsou alegorické sochy Čechie se svatováclavskou korunou, Vltava a Labe po stranách, opodál Morava a Slezsko od Antonína Wagnera. U hlavního vchodu do budovy našly umístění sochy Historie a literatura a Přírodní vědy od Josefa Maudera. Reliéfní desky pod nápisem Museum regni bohemiae na průčelí znázorňují založení Zbraslavského kláštera Václavem II., Karlovy univerzity Karlem IV. a Rudolfa II. v kruhu učenců. Alegorické skupiny Obětavost, Nadšení, Láska k pravdě a Láska k minulosti jsou od Bohuslava Schnircha. Vstupní halu dotváří plastiky Libuše, Přemysla Oráče, sv. Václava a Přemysla Otakara II od Ludvíka Schwanthalera. Další jeho díla Eliška Přemyslovna, Jiří z Poděbrad, Arnošt z Pardubic a Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic našla své umístění v prostoru schodiště. Výzdoba chodby byla zároveň doplněna i řadu 16 bust mužů, kteří mají zásluhy o muzeum a medailony 32 českých králů od Antonína Poppa. Stěny schodiště zdobí obrazy českých hradů a památných míst od Julia Mařáka a Bohuslava Dvořáka. Panteon o rozloze 400 m2, krytý skleněnou kopulí je reprezentační místností budovy. Na stěnách jsou rozmístěny obrazy významných dějinných událostí: Libušino poselství a Sv. Metoděj překládá Písmo od Františka Ženíška, Založení Karlovy university a J.A. Komenský v Amsterodamu od Václava Brožíka, Alegorie Vědy, Pokroku, Umění a Inspirace malované Vojtěchem Hynaisem. Kromě soch Komenského, Palackého, hraběte Clam-Martinice a Kašpara ze Šternberka je tu i 31 bust českých národních velikánů od předních sochařů.

Od roku 1922 nese muzeum své dnešní jméno. Majitelem muzea byla do roku 1934 Společnost Vlasteneckého muzea v Čechách. Následně přešlo muzeum do vlastnictví a správy Země české a od roku 1949 je majetkem československého a následně českého státu.

Obě světové války výrazně zasáhly do zmíněné výzdoby muzea. Výsledkem nového státního uspořádání v roce 1918 bylo odstranění bust Františka Josefa I a císařovny Alžběty z Panteonu. V období okupace za druhé světové války bylo z Panteonu zkonfiskováno 10 bronzových soch. Naštěstí nebyly zničeny a po válce byly vráceny zpět. Za Pražského povstání 7. 5. 1945 byla budova zasažena bombou, která poničila její střední trakt. Ani další léta nebyly k Národnímu muzeu právě milosrdná. Po „únorovém vítězství pracujícího lidu“ byly na podmět tehdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého odstraněny některé sochy z Panteonu muzea. Naopak cenným doplňkem budovy bylo zřízení slavnostního venkovního nočního osvětlení v roce 1960. V roce 1962 byla budova Národního muzea zařazena mezi 33 národních kulturních památek. Ani toto však nezabránilo jejímu postupnému chátrání a devastaci.

Okupace Československa v roce 1968 měla další tragické následky. Sovětští vojáci záměrně těžce poškodili průčelí budovy střelbou z kulometů a samopalů. Toto jejich počínání na „obranu míru a socialismu“, jak se tehdy hlásalo, si v letech 1970 a 1972 vyžádalo generální opravu fasády, ale plomby ve staré pískovci jsou patrné dodnes.

V těchto letech zároveň započala výstavba pražského metra. Tato „páteř“ městské hromadné dopravy, ač potřebná, výrazně zasáhla do řady míst v celé Praze. I když to na první pohled není zřejmé, i na Národním muzeu si vyžádala svou daň. Před hlavním průčelím muzea se budoval vestibul stejnojmenné stanice. Budování padly za oběť oba litinové, umělecky zdobené vlajkové stožáry umístěné po stranách fontány.Při stavbě trasy metra A v roce 1978 se v důsledku podzemních odstřelů uvolnil přední levý nárožní rizalit, který bylo třeba odříznout od základů, hydraulicky nadzvednout a stabilizovat betonovým základovým věncem. Pověstnou „třešničkou na dortu“ bylo vybudování tzv. Severojižní magistrály. Budova byla spodním pruhem dálnice odříznuta od Václavského náměstí.

Přesto že to není při letmém pohledu na budovu vidět a při vstupu do foyeru, haly schodiště a Pantheonu vše působí dojmem dobrého stavu, v žádném případě tomu tak není. Současný stav budovy je kritický. Sbírky uložené v depozitářích a umístěné v expozicích jsou uchovávány převážně v nevyhovujících podmínkách, které přispívají k jejich degradaci. I přes průběžně realizovanou údržbu a dílčí restaurování vykazuje budova narušení způsobené zejména v důsledku enormního provozu magistrály, Hlavního nádraží, metra a vlivem agresivního ovzduší. Nízký rozpočet limituje i rozsah restaurátorských zásahů.

Nedávno byl v sobotní Mladé frontě Dnes uveřejněn článek o neutěšeném stavu našeho Národního muzea a rozhovor s jeho ředitelem. Ten mimo jiné poukázal na velmi špatní stav fasády budovy, kvůli čemuž bylo třeba „dočasně“ odstranit sousoší Andělů od Antonína Poppa, neboť hrozilo jeho zřícení. Všichni víme, kolik finančních prostředků plyne ze státního rozpočtu na kulturu a následně na historické památky. Je to spíše důvod ke smutku a pláči, ale také k zamyšlení. O to více si lze cenit přístupu ministra kultury Vítězslava Jandáka, který snaží danou situaci řešit přesunutím sbírek do vedlejší budovy bývalého Federálního shromáždění a následně zajistit dostatek finančních prostředků na celkovou rekonstrukci. Podaří se? Člověk se neubrání dojmu, když si vzpomene na nepředstavitelné sumy a finanční ujmy utržené různými obchodními intrikami, nevýhodnými obchody a tunelováním spojené pod jedno často skloňované nové „české“ slovo privatizace, že to opravdu není vůbec jisté.

Je opravdu až s podivem, jaký objem finančních prostředků plyne na různé pochybné účely, pro nevládní organizace a nadace zabývající se podporou naprosto bezvýznamných záležitostí, lidí z okraje společnosti a pochybných existencí. Návratnost těchto vynaložených prostředků je v řadě případů přinejmenším pochybná. Vzpomeňme řadu prohraných arbitráží nejznámějších kauz TV Nova nebo IPB. Proč některé významné společnosti v České republice raději sponzorují politiky a sportovce a ne jiné méně lukrativní oblasti např. právě kulturu a přesto se nestydí od nás běžných občanů vybírat stále větší částky za služby i zboží? Dost možná, že nás ještě čekají další výdaje na podporu chudých zemí neboť výsledkem práce našich politiků byla naše země zařazena mezi „ekonomicky“ vyspělé státy Evropy pod vládu mocipánů z Bruselu. Přispěje nám EU v rámci Evropské pomoci? Nejspíše ne, české Národní muzeum asi není dosti evropské a pokrokové.

Co dodat na závěr? Peníze byly, nejsou a snad budou. Nádherná novorenesanční budova Národního muzea, dominanta Václavského náměstí, a odkaz našich předků s ní spojený, by si jistě zasloužily více pozornosti, úcty a hlavně dostatečné finanční prostředky na celkovou rekonstrukci. Snad nebudeme čekat dalších 115 let a dalším generacím předávat odkaz historie se slovy: „Tady bylo, ale už není české Národní muzeum…“

Michal Solar a Roman Filcík

You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 . You can leave a response, or itrackback from your own site..