Napsal: Pavel Jaroš

Lidská společnost není dokonalá a v každé historické epoše můžeme nalézt lidí, kteří se, ať již vlastním či cizím zaviněním, ocitli na jejím dně. V každé době můžeme také pozorovat snahy vypořádání se s tímto neuspokojivým stavem. Kompletní náprava pochopitelně není možná, neboť ráj nás čeká až po smrti. Ti, kdo jeho dosažení ohlásili již zde na zemi, vytvořili jen u nás čtvrtmilionovou armádu ubožáků pracujících za ostnatými dráty i osmnáct hodin denně, odměněni pouze příděly potravy nutnými k přežití. Rudí bludaři potřebovali k uskutečnění svých rozvratných plánů přehršle otroků, takže se za mřížemi ocitli i představitelé katolické církve, organizace, jež se po staletí snažila pomáhat potřebným na základě ideových pramenů zcela odlišných od komunistických. Narozdíl od levicových hnutí pomoc poskytovala opravdu nezištně a nespojovala ji s žádnou štvavou propagandou.
Uběhlo pár let, komunisté ztratili něco ze své moci. Mrzet je to ale moc nemusí, neboť mají v mladé generaci zdatné následovníky, kteří by nás rádi vedli vstříc lepší budoucnosti. Ti ve šlépějích svých předchůdců zařadili do svého arzenálu vedle lží, tradičního osočování odpůrců z fašismu a občasného násilí také charitu. Vždyť jak mohou lépe prokázat před celým světem dobré úmysly, než dobročinností? Jenže pozor, když chce takový anarchista pomoci bližnímu svému, nestačí aby zašel do samoobsluhy, koupil pecen chleba a podaroval jím hladovějícího. On to vše musí provést revolučně.

Mladý levicový aktivista se tedy opáše zástěrou a navaří zeleninovou šlichtu, kterou následně v rámci programu „Jídlo místo zbraní” rozdá bezdomovcům. Pro úspěch celé akce se musí vyvarovat jakýchkoli masitých ingrediencí, protože ty by pokazily propagandistický rozměr celé operace. Konzumace živočišných bílkovin je totiž za prvé porušováním práv zvířat a za druhé součástí tisíci, ba dokonce miliony let ověřené praxe, jíž je nejvyšší čas nahradit něčím novým, nejlépe nevyzkoušeným.
I naše revoluční mládež však pochopila, že občasným kuchtěním díru do světa udělat nelze a našla si Nový prostor pro šíření svých nekalých idejí. Pokud některého čtenáře zarazilo ono velké N, pak vězte, že se nejedná o pravopisnou chybu, ale o známý časopis distribuovaný lidmi v nouzi ve větších městech naší domoviny. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde pouze o oprášení starého způsobu zajištění obživy lidí v tíživé sociální situaci, kteří dříve s požehnáním státu prodávali zápalky či knoflíky. V době zapalovačů a zipů by se zmiňovaným zbožím asi příliš neuspěli, ale prodej časopisů se zdá jako dobrý nápad. A on by to i dobrý nápad byl, kdyby ovšem páni redaktoři, mezi nimiž nemůže chybět proslulý demagog Ondřej Slačálek, nezneužívali osoby v nouzi k šíření narudlé propagandy moderního střihu. Velice nestranný popis demonstrace v Berouně bych byl ještě schopen přejít mávnutím ruky, jenomže pokroková redakce se v březnovém vydání číslo 278 rozhodla vypořádat se svým úhlavním ideologickým nepřítelem a to sice křesťanstvím, k čemuž pochopitelně mlčet nelze.
Levicový pohled na náboženství zaznamenal od dob rabínského synka Kissela Mordechaje Marxe jistý vývoj, takže smyslem jeho vzniku už nadále není ovládání obluzených mas, ale překonání strachu ze smrti. Za tím účelem sepsal bývalý kněz a svobodný zednář Ivan Odilo Štampach článek porovnávající vyrovnání se smrtí v různých světových náboženstvích. Tento v podstatě vědecký přístup stavějící křesťanství na stejnou úroveň s ostatními věroukami, kde se stává pouze jedním z mnoha, trochu zamrzí, nicméně je pouze slabým odvarem primitivní a prvoplánové urážky zobrazené o několik stran dříve. Tomáš Rychetský zde svou úvahu na téma lenosti coby hybateli pokroku doplnil kresbou Ježíše Krista s trnovou korunou na hlavě, jemuž mladá žena oděná pouze v tanga podává tác s „čárou” kokainu, který Spasitel trubičkou strčenou hluboko do nosu chutě nasává.
Opravdu úžasná ukázka duševní a kulturní úrovně mladých idealistů, kteří by při zveřejnění podobné malůvky namířené proti Mohamedánům, nebo nedej Bože Židům z plných plic řvali obvinění z xenofobie a celé té jejich škály „ismů“ směřovaných těm, co svůj slovník a myšlení nepodřídili pravidlům politické korektnosti.
Zprvu mne trochu zarazilo, že mezi distribučními centry časopisu nechybí ani místa provozovaná křesťanskými organizacemi. Ale ono na tom vlastně nic podivného není, protože jejich snahou je pomáhat potřebným, což Nový prostor dělá. Jako křesťané by měli také odpouštět viníkům a když církev dokázala přijmout na smrtelné posteli ležícího Gustáva Husáka, tak by asi dokázala odpustit i redakci tohoto pofidérního čtrnáctidenníku. Otázkou ovšem je, zda o to lidé tak bezskrupulózní a otrlí budou stát.