Napsal: Pavel Jaroš

Fenomén zvaný Anna Franková jistě není třeba blíže představovat. Její život a zejména deník, který si psala během války, se staly jedním z pilířů holokaustové ideologie a díky tomu máme to potěšení s nimi být pravidelně seznamováni. Poslední akcí tohoto druhu je potulná výstava Anna Franková - odkaz pro současnost, určená především mládeži školou povinné. Proutek se zkrátka musí ohýbat, dokud je mladý, a díky finančnímu příspěvku evropského fondu pro rozvoj demokracie ve střední a východní Evropě PHARE bude postaráno o novou genearci úslužných šabesgojů. To dokazují i dojemné komentáře o nezměrné Annině statečnosti v návštěvní knize umístěné na jedné ze štací, kde jsem tento počin shlédl.

Výstava samotná se skládala z asi třiceti rozměrných panelů, z nichž část měla informační či vzdělávací charakter a popisovala útrapy rodiny Frankových společně se situací v Německu a okolních státech. Pozorný návštěvník se z nich dozvěděl něco málo o nesmyslnosti nacistických rasových teoriích, udělal si představu o „dobrotách” na nichž si „pochutnávali” Frankovi ve svém úkrytu, popřípadě si - jako například já - poopravil své znalosti o počtu Židů zabitých během Křišťálové noci. Pochopitelně směrem nahoru. Tato záplava nevinně se tvářících historických faktů byla proložena několika tabulemi, které dávaly do nečekaných souvislostí holokaust a některé současné jevy, čímž celá akce získala nový, velice výchovný rozměr.
Na jedné z nich je například vyfotografován starý muž přeživší holokaust sdělující čtenáři, že „… extrémní nacionalismus stále přitahuje mnoho lidí. Silný pocit vzájemné sounáležitosti a přemrštěné sebevědomí vyvolávají v mnoha lidech pocit bezpečí.” Jeho slova není obtížné potvrdit například výrokem bývalého izraelského ministra infrastruktury Effi Ejtama z Národní náboženské strany. Jen si nejsem tak úplně jist, zda by z toho měl radost. Posuďte sami: „Svět bez Židů je svět robotů, mrtvý svět. A stát Izrael je Noemova archa budoucího světa. Jeho úkolem je ukázat každému obraz Boha.”
Páně Ejtamovi soukmenovci samozřejmě nezůstávají jen u velkohubých prohlášení, ale dovedou i šikovně zalobbovat, pokud jde o potírání cizích náboženství. Stačí si jen vzpomenout na horečnatou snahu Wiesenthalova centra zabránit označení křesťanství v budoucí euroústavě za jeden z pilířů evropské civilisace. Jeho snaha přinesla své odporné ovoce. A proč také ne, když je nacionalismus evropských národů, tedy ideologie, která by nám měla být oporou v boji za naši svobodu, různými záškodníky soustavně urážen a dehonestován srovnáváním s nacismem.
Tato žalostná výstava pochopitelně není výjimkou, takže celá jedna tabule byla věnována nebezpečí soudobého pravicového extremismu. Pozornosti se kvůli svému heslu „Jedině naši lidé” dočkal již zrušený Vlámský blok (jakpak je to vlastně s prodejem půdy a stavebních parcel v Izraeli?), ruská Strana národní jednoty si pro změnu zase dovolila obhajovat genetickou čistotu ruského národa (zato o ochotě Židů vybírat si nežidovské partnery kolují legendy!). A aby toho nebylo málo, tak se nám tu ještě množí koncerty neonacistických hudebních skupin, jakou je třeba No Remorse. V závěru byly tyto opravdu děsivé skutečnosti shrnuty krátkým komentářem, který si zapamatuje i průměrně nadaný žák druhého stupně ZŠ : „V mnoha zemích vznikají strany, které usilují o to, aby za plnohodnotné občany byli uznáni pouze lidé hovořící stejným rodným jazykem, společnou kulturou a náboženstvím. Tento přístup vede k četným diskriminacím menšin.”
V žádném případě nepochybuji, že znalost této věty pomůže našemu hypotetickému přihlouplému žákovi při budování osobní kariéry. Tedy pokud si náhodou nevzpomene, že v jednom státě mají tyto strany i reálný podíl na moci, přičemž jejich diskriminační úsilí je dokonce korunováno úspěchem v podobě menší genocidy. Třeba takový Roman Herzog si nevzpomněl a dotáhl to až na německého prezidenta. Ani při výkonu své funkce samozřejmě nezapomněl čas od času citovat tu správnou literaturu, za což se mu dostalo náležitého ocenění v podobě čestného místa na jednom z panelů, kde připomíná zápis z deníku Anny Frankové z 11. dubna 1944: „Jednou přece tahle strašlivá válka skončí. Jednou budeme zase lidé, a nejen Židé.” Sám k tomu horlivě dodává: „Její slova však mají obecnější platnost. Jsme lidé, ne Cikáni, ne křesťané, členové odborů, zastánci socialismu, postižení lidé, ne ta nebo jiná menšina. Všichni by měli konečně pochopit, že je načase jednou provždy skoncovat s dělením podle takových kritérií.” Při čtení těchto slov, z nichž poníženost a podlézavost přímo kape, musí každý člověk s trochou národní hrdosti cítit zhnusení. A podobné rozeklané zmijí jazyky se dnes a denně ozývají nejen z politiky. I v médiích se to jen hemží zákeřnými rozsévači koukolu typu Jiřího Peňáse, který se tak stydí napsat „Slovák”, že raději použije příšerný výraz „Nerom”. Jak vidno, šedesát let trvající dračí setba nese své ovoce, neboť jen málokdo je ochoten se těmto lžím rázně postavit.
Když se však podíváme, jak si představuje tu idylickou nedělitelnost lidské rasy jeden z předních českých vyvolenců Leo Pavlát, uvidíme něco zcela odlišného od naučených formulek papouškovaných úslužnými gojimy: „Těžko si představit, že by Spojené státy kapitulovaly do té míry, že by se zřekly své odpovědnosti za osud světa. A zcela jistě je tu jedna země, která nekapituluje, protože si to prostě nemůže dovolit, a tou je Izrael (Host, 10/2006).” Po nějaké proklamované jednotě tedy není ani vidu, ani slechu, zato chvály na největšího poskoka Izraele je tu dost. A to nemluvím o neuvěřitelně drzém označení apartheidního státu Izrael za nadřazenou morální veličinu, která by měla bojovat proti blíže nespecifikovaným totalitním násilníkům.
Teoreticky samozřejmě mají Židé vůči světu velký dluh za svoji účast na komunistických revolucích, vyvolávání ozbrojených konfliktů na Blízkém východě, vměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států nebo jen pořádání výstav tohoto druhu, jimiž pouze odvádějí pozornost našich dětí od skutečných tragédií a hrdinů naší historie. Po zkušenostech, které s nimi máme, bych jim však jeho splácení metodami podle jejich výběru milerád odpustil.