Neznám bohužel počet herců v Národním divadle, ale domnívám se, že máme ještě jeden větší divadelní soubor a tím je Poslanecká sněmovna.
I když většina z diváků dala asi přednost sledování napínavého boje Romana Šebrleho o zlatou olympijskou medaili, přesto mi to nedalo, abych občas v místech, kdy na olympiádě nebylo nic pro nás podstatného, nepřepnul na ČT 1, kde byl opět po dlouhé době vysílán přímý přenos z jednání sněmovny. Na půlnoční záznamy již nemám chuť.
Konstatuji, že sledování přenosů z jednání sněmovny by měli občas shlédnout všichni občané, aby se na vlastní oči přesvědčili, komu to svěřili své hlasy. Již pouhé sledování sněmovny při vypnutém zvuku by bylo poučné. Divák, který by nevěděl, že se jedná o vrcholný orgán státní moci, by si mohl myslet, že se jedná o jakési auditorium v době polední pausy, kdy v lavicích sedí zhruba třetina posluchačů, z nichž část telefonuje, část si čte různé zábavné tiskoviny, část spí a zbytek se volně baví, občas přecházejíce po sále. Pokud se náhodou někdo vyskytuje za řečnickým pultem, zdá se, že ho poslouchají maximálně tak odvážlivci na galerii.
Pokud si ovšem pustíte zvuk, naskýtá se vám možnost mimořádného zážitku. Z obsáhlých projevů řečníků se nikdy nedozvíte, že jim jde o osud národa, ale výhradně slyšíte kydání hnoje na protivníky. Kdybyste nevěděli, která frakce má 101 a která 99 poslanců, nemohli byste poznat, co je koalice a co opozice. Ty kopky sena jsou zkrátka úplně stejné, takže i Buridanův osel, zde představován občanem je zmaten, které dát přednost. Nemohu ovšem říci, že seno by bylo obsahem lebečních dutin poslanců, neboť jejich argumentace je logická, věcná a občas i pravdivá (pohříchu nejvíce u poslanců za KSČM).
Ze všech projevů, směřujících k tomu, aby sněmovna rozhodla o důvěře vládě, však bylo zcela jasné, že nikomu nejde o občana, ale jen výhradně o udržení se v těchto dobře placených funkcích. Kdyby měli poslanci plat ve výši trojnásobku životního minima, (za svoji práci si nezaslouží ani to minimum!) asi by se do sněmovny nikdo nehrnul. Nesmyslnost jednohlasé většiny jen zdůraznila životu nebezpečná přítomnost nemocných poslanců a pokud by se měla takováto situace opakovat, bylo by zřejmě vhodné zřídit vedle sněmovny pojízdné ARO, aby mohli hlasovat i poslanci na smrtelné posteli.
Zkrátka relativně normální občan se jen diví, že se ještě nenašla odvaha k tomu, abychom se opět všichni sešli na náměstích a ty darmožrouty, darmošlapy a neumětely vyhnali bičem.

Jakou divadelní hru však ti poslanci vlastně hrají? Kdo ji režíruje? Kdo je autorem libreta? Co je jasné, je to, že lze jednoznačně odlišit herce a diváky. Pro koho však ti herci hrají? Podle peoplemetrů by zřejmě sledovanost parlamentního představení dosahovala zlomků procenta, i kdyby zrovna v té době nebyl přenos z Olympiády. Zajímá občana vůbec ta komedie, co se odehrává v parlamentu kolem hlasování o špatných a nesmyslných zákonech, téměř vždy znamenajících jen další okrádání občanů a zajištění prebend pro elitní skupinu? Platí celkem jasná definice zloděje, jako toho, kdo se obohacuje bezpracně nebo s využitím násilí na úkor jiných. To na všechny poslance „sedí”. Nehledě ani na přísloví „Kdo lže, ten krade”. Z tohoto pohledu můžeme všechny poslance považovat za zločince, neboť soustavně okrádají celý národ o část jejich výdělku. V žádném případě totiž nelze říci, že občané odevzdávají dobrovolně své peníze státu, za účelem zajištění jejich životních potřeb. To se děje jen v omezené míře v oblasti zdravotnictví, školství a sociální péče. Občan však vůbec nepotřebuje statisíce dobře placených státních úředníků, zejména v těch nejvyšších orgánech, protože odjakživa si stejně dělá co chce, na co má odvahu a finance. Kdejaký zaměstnanec je postihován za škodu způsobenou zaměstnavateli, ale zločinci, kteří každému z nás způsobili škodu ve výši 100.000 Kč ve formě státního dluhu, si dále užívají výhod své imunity. Toto je zřejmě jediný důvod pro tento institut, kdyby i na poslance platil zákoník práce a trestní zákoník, stačilo by parlament ohradit patřičným plotem.

V normálním divadle si diváci kupují vstupenky na představení, které je zajímají a očekávají silný kulturní zážitek. Divadlo působí na jejich city, slouží i ke vzdělání a zábavě. Rozeznáváme různé druhy představení. Parlament je nepochybně činohra, protože tam mohou zpívat nejvýše státní hymnu. Je to však drama, satira, veselohra, komedie či burleska? Podle okolností to i ono. Také herci mění neustále své role podle momentální potřeby. Scénáře píší stranické výbory, grémia a poslanecké kluby, představení režírují střídavě vybraní režiséři a herci sami rozhodují, jak bude hra pokračovat. Tato činnost je natolik zaměstnává, že si vůbec nevšimli, že hrají bez diváků, jen sami pro sebe. Na parlamentní divadlo by si totiž žádný občan lístky nekoupil, stačí, že má čtyřleté předplatné, které se mu pravidelně sráží z výdělku, aby bylo na plat herců a provoz divadla. Když se v divadle kus nelíbí, mohou diváci herce vypískat a žádat vrátit vstupné. V listopadu 89 jsme sice předchozí ansámbl vypískali, ale vrácení vstupného se dočkalo jen pár restituentů.
Nenastal nejvyšší čas ukončit i současnou frašku? Nebyl by problém instalovat na náměstích obří obrazovky, jako při přenosech z mistrovských utkání v kopané a pustit tam parlamentní komedii. Co by udělali diváci, kdyby měli k dispozici vejce a rajčata?
Pokud však dobře odhaduji českého občana, šli by domů a udělali si lečo. Dobře nám tak!!

Jan Pavlík