Napsal: Jan Kašpar

Jedna známá sentence praví, že „národ bez historie je národem bez budoucnosti“ a v kostce tak shrnuje jádro problému. Znalost historie, dějinná tradice a odkaz předků značnou měrou upevňují a rozvíjí vědomí každého národa o sobě samém. Toto vědomí zase výrazně určuje samotné národní bytí. Jako stmelující prvek společenství lidí jedné krve, jazyka, půdy a kultury zajišťuje jeho další existenci a zároveň napomáhá čelit jakémukoli ohrožení vnějšímu i vnitřnímu. Příslušníci národa, kteří jsou lhostejní ke své vlastní minulosti a potažmo ji ani neznají, ztrácejí uvědomění si sebe samých jako členů jednoho celku, přestávají tvořit národní pospolitost a mění se ve stádní masu žijící jen přítomným okamžikem, která neví, odkud, jak, proč a kam kráčí dějinami, masu snadno ovladatelnou a manipulovatelnou, jež si přestala vážit historického odkazu předků a ztratila svou hrdost i čest.

Tuto okolnost si dobře uvědomovali všichni diktátoři, co jich jen zná historie, a vždy se proto snažili vykořenit historické povědomí národů, které ovládali, a nahradit je vlastním, často účelovým pojetím dějin. To jim usnadňovalo podrobení jiných národních celků a upevňovalo jejich moc nad nimi. Z moderní doby lze vzpomenout dvou ideologií usilujících o světovládu, totiž nacismu a komunismu, a jejich různě zabarvených propagandistických historiografií. Zejména komunisté, „tvůrci krásných včerejšků“, dosáhli ve falšování dějin značné, byť pochybné, virtuozity. Do jakého historického sousedství lze zařadit například nedávné úsilí o demontáž výuky dějepisu na českých školách a jeho nahrazení jakousi pouhou „občanskou naukou“ či „výchovou“, ponechávám na uvážení jednoho každého čtenáře.
Buď jak buď, v každém případě je situace v našem národě, co se jeho historického povědomí o sobě samém týče, více než tristní. Alarmující skutečnost pak představuje fakt, že čím mladší je generace, tím menší má toto povědomí. Zvláště patrné to je u školní mládeže. Řada učitelů (čest výjimkám!) totiž praktikuje účelový styl výuky, ať již kvůli direktivním nařízením shora, nebo svému konformismu. Situace, kdy čtrnáctiletá dívka ví první i poslední o tzv. Křišťálové noci či holocaustu Židů, ale není schopna říci datum vzniku Československé republiky a ani stínem netuší, kdo byli a zač bojovali a umírali českoslovenští legionáři, musí nutně naplnit hrůzou a obavami srdce každého upřímného Čecha.
Příznačnou zůstává i událost, jež se odehrála v jednom středočeském městečku. Jedna z učitelek místní základní školy pro žáky zorganizovala návštěvu tamního Vlastivědného muzea. Mezitím ovšem ve městě probíhaly „kulturní dny“ jisté asijské menšiny a ředitel školy všem vyučujícím nařídil, aby se spolu se svými žáky zúčastnili této akce. Zmíněná učitelka však vzala děti na již předem ohlášenou a domluvenou prohlídku muzea, čímž proti své osobě vyvolala značnou nelibost ze strany ředitele a řadu dalších nepříjemností. Její přístup si však zaslouží ocenění. Máme dnes již málo takto slušných vlastenecky smýšlejících pedagogů.
Situace v mnohém připomíná období druhé poloviny 19. století, kdy úsilí odvážných a zapálených jedinců pomáhalo formovat a upevňovat moderní pojetí českého národa a národní uvědomění. „Drobná práce národní“ má, stejně jako tehdy, svůj význam i dnes. Podobně jako prsty jedné ruky zaťaté v pěst, jako příslovečné pruty Svatoplukovy shromážděné v nerozborný svazek, tak i národní úsilí jednotlivců, byť snad zatím ještě izolované či regionálně omezené, může dát vzniknout silnému proudu, který dokáže, alespoň částečně, změnit současné neutěšené poměry.
Jakákoli iniciativa v tomto směru nemůže být než vítanou. Mezi aktivity tohoto druhu patří i činnost Miloše Trnky ze Sezimova Ústí, který se zaměřuje především na prezentaci dějin a oživení tradic československých legií, podle svých vlastních slov „jednak z osobního zájmu o československé legie jako sběratel, ale hlavně jako potomek ruských legionářů.“
Miloš Trnka, jeden ze zakládajících členů občanského sdružení s příznačným názvem „Paměť československých legií“ a dlouholetý sběratel předmětů, dokumentů, fotografií a knih s legionářskou tematikou, zintenzivnil svou činnost před dvěma lety. Jeho první větší akci, ve spolupráci s Muzeem T.G.M. v Rakovníku, představovalo uspořádání výstavy „Tomáš Garrigue Masaryk a československé legie“, která proběhla ve dnech 24.6. – 18.9. 2005. Vernisáže se zúčastnil i prezident Václav Klaus a řada významných osobností včetně dnes již zvěčnělého generála Františka Fajtla. Následujícího roku, dne 13.5. 2006, byla na zámku Hluboš u Příbrami slavnostně otevřena stálá expozice o Masarykovi a československých legiích, na čemž měl nemalou zásluhu i vstřícný přístup dnešní majitelky zámku Aleny Velkové. Záštitu nad výstavou převzali hejtman Středočeského kraje Petr Bendl (ODS) a senátor Pavel Eybert (ODS). Expozici s podobnou tematikou pak Trnka uspořádal ještě v Třeboni ve dnech 28.9. – 28.10. 2006 a posléze prezentoval i menší výstavu v Chýnově trvající však jen čtrnáct dní, zato však spojenou s přednáškami pro žáky chýnovské a táborských škol.
Kdo někdy pořádal a připravoval jakoukoli výstavu, ten si dokáže představit, jak obrovské množství práce má Miloš Trnka za sebou, práce ve svém volném čase a jako soukromá osoba.
A nejen to, náklady na pořádání expozic také hradil zčásti z vlastních prostředků – v přítomné chvíli již jeho výdaje dosáhly řádově desetitisíců korun. Ochota vládních činitelů i státních úředníků hmotně i jiným způsobem podporovat tyto akce je značně kolísavá, v zásadě platí, že vstřícnější postoj zaujímají příslušné městské rady a úředníci na regionální úrovni – výstavu v Hluboši finančně podpořil například městský úřad v Sezimově Ústí a Úřad středočeského kraje, expozici v Třeboni pak jihočeský hejtman Jan Zahradník (ODS). Trnkova korespondence a jednání s jednotlivými ministry stran výstavy v Hluboši představuje samostatnou kapitolu a rozhodně nedává nijak dobré vysvědčení minulé sociálně demokratické vládě. Většina ministrů, mezi nimi i bývalý premiér Jiří Paroubek (ČSSD) či ministryně školství Petra Buzková (ČSSD), zůstala v nejlepším případě jen u formálních odpovědí a prázdných frází vyjadřujících jakési „uznání“. Ministerstvo kultury (Vítězslav Jandák, ČSSD) sice zprvu přislíbilo finanční podporu v řádu statisíců, nicméně zůstalo pouze u slov a po několika jednáních přerušilo s Milošem Trnkou veškerý kontakt, i přes opakované urgence. Pouze tehdejší předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek jako soukromá osoba přispěl sponzorským darem. Expozici v Hluboši ovšem finančně podpořil také plukovník Jan Horal (Svaz západních letců), majitel hotelu Duo v Praze.
Miloš Trnka je rovněž v kontaktu s André Poirotem, ředitelem muzea ve francouzském Darney. V tomto městě dne 30.6. 1918 skládali přísahu českoslovenští legionáři, 21. a 22. střelecký pluk 1. československé brigády, který zde rovněž převzala svou bojovou zástavu. Na rok 2008 u příležitosti 90. výročí této události je rovněž plánována jistá forma spolupráce.
Nikoli prázdná slova, ale činorodý aktivismus neváhající v zájmu zdárného dokončení započatého díla obětovat nejen množství času, ale i vlastní hmotné prostředky, tak by se dala charakterizovat činnost Miloše Trnky. Je třeba však zdůraznit nejen pochopení, ale i obětavou podporu jeho manželky Aleny, která nejenže se osobně podílí na realizaci všech Trnkových projektů, ale poněvadž působí ve školství, snaží se i zde propagovat činnost svého manžela s cílem především „oslovit mladou generaci a prostřednictvím škol všech typů pomoci k upevnění národního cítění a hrdosti na naši minulost”.
Zatím poslední akce, kterou Miloš Trnka zorganizoval, proběhla poměrně nedávno. 7. března 2007 byla na II. Základní škole v Sezimově Ústí slavnostně otevřena stálá expozice – „Pamětní síň I., II. a III. odboje“. Tuto akci, součást širšího projektu nazvaného „Prezident Edvard Beneš a Sezimovo Ústí“ a probíhajícího od listopadu roku 2006 pod patronací města a záštitou ministra obrany České republiky, zaštítila ministryně školství Dana Kuchtová a senátor Pavel Eybert (ODS), pravidelně podporující Trnkovu činnost.
Pozvání na vernisáž přijali městští zastupitelé, státní úředníci i příslušníci ozbrojených složek, delegovaní účastníci nejrůznějších zájmových organizací a spolků, sponzoři a samozřejmě i místní občané a další hosté. Starosta Sezimova Ústí Bedřich Beneš (ODS) a senátor Eybert se omluvili pracovním vytížením, expozici ovšem zhlédli již předchozího dne spolu s autorem výstavy a zástupci školy. Mezi oficiálními hosty nechyběli 2. místostarosta Sezimova Ústí Miroslav Vocílka (nezávislý), ředitel školy Pavel Vaňásek, zástupce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky Jaroslav Belák, plukovník Otto Konieczny za Československou obec legionářskou, plukovník Jan Horal ze Svazu západních letců, 1. místopředseda Konfederace politických vězňů České republiky Mirko Šťastný, František Zahrádka, správce Muzea III. odboje v Příbrami a vedoucí místní pobočky KPV spolu s předsedou táborské pobočky této organizace, Miroslavem Růžičkou, dále prezident Asociace nositelů legionářských tradic podplukovník Jaroslav Houška, Richard Vlasák ze Společnosti Edvarda Beneše, předseda táborské pobočky Masarykova demokratického hnutí Jiří Otava, kurátor Městského muzea v Ústí nad Orlicí Martin Zahálka, zástupci Sokola a sdružení Paměť československých legií, jakož i delegáti z partnerské školy v rakouském Litschau.
Akce, již moderovala Alena Trnková, byla zahájena projevy, které přednesli plukovník Jan Horal (Svaz západních letců), Mirko Šťastný (KPV), Richard Vlasák (SEB), ředitel školy Pavel Vaňásek, místostarosta Miroslav Vocílka a Miloš Trnka. Následný kulturní program, v jehož rámci vystoupili především žáci školy, Tomáš Lacina s kapelou a místní pěvecký sbor Nokturňáček Jarmily Hlubinové prezentující národní písně, byl zakončen zpěvem československé státní hymny.
Prohlídka Pamětní síně, na jejíž instalaci se částečně podíleli i žáci školy, byla značně působivá. Miloši Trnkovi se podařilo soustředit značné množství mnohdy unikátních exponátů, značným dílem pocházejících z jeho bohaté soukromé sbírky. Nescházely ani tři kompletní legionářské stejnokroje (ruský, francouzský a italský), zbraně, výstrojní součástky, řády a vyznamenání. Expozice je však charakteristická, stejně tak jako předchozí Trnkovy výstavy, značným množstvím dobových dokumentů a obrazového materiálu, o jejichž výrazné názorné i výpovědní hodnotě snad netřeba se dále rozepisovat. Součást Pamětní síně tvoří i poměrně rozsáhlá knihovna k tématu a digitální fotoarchiv, obojí přístupné všem zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti. Pamětní síň je otevřena během školního roku každé úterý v době od 10.00 do 18.00 hodin a dále ve dnech otevření Benešovy vily v Sezimově Ústí. Do budoucna jsou plánovány i další doprovodné akce, jako besedy, přednášky, semináře pro učitele nebo videoprojekce.
Během průběžně podávaného občerstvení, za přispění sponzorů z velké části připraveného školními žáky a učitelkami pod vedením Aleny Trnkové, prezentoval Miloš Trnka svou publikaci „Masarykova cesta kolem světa“ vydanou u příležitosti 155. výročí narození prvního československého prezidenta nákladem rady města Tábora.
Po skončení oficiální akce se ve večerních hodinách v užším kruhu sešli manželé Trnkovi, ředitel školy Vaňásek, místostarosta Vocílka, Richard Vlasák (SEB), Petr Janče a Jan Kašpar (Národní myšlenka) k neoficiálnímu posezení, během něhož proběhla diskuse nad celým projektem i nad možnostmi a způsoby další prezentace národní historie.
Leckterý radikál by jistě namítl, a to se zcela oprávněným poukazem na temné stránky Masarykovy i Benešovy politiky, týkající se ať už částečně i vztahu k legionářům, nečistých metod boje proti politickým odpůrcům (Karel Kramář, Jiří Stříbrný) či Benešova postoje k SSSR a komunistům, zda je v souvislosti s T.G.M. a Edvardem Benešem opravdu žádoucí a vhodná oslava památky československých legionářů, zahraničních vojáků či protikomunistických odbojářů. Lze také připomenout zejména v dnešní době pošramocenou pověst ČsOL, především v souvislosti s hospodařením týkajícím se hotelu Legie, či více méně podivný postoj KPV například ve známé kauze Vladimíra Hučína (je ovšem zřejmé, že v obou zmíněných organizacích jistě působí řada slušných a poctivých Čechů).
Za současných neblahých poměrů panujících v naší zemi si lze ovšem dost těžko představit, že by podobným způsobem mohla někdy někde vzniknout třeba stálá expozice věnovaná generálu ruských legií a hrdinovi od Zborova Radolovi Gajdovi či nějaká pamětní síň Karla Kramáře. A pokud by se snad našel některý národovec, jenž by o něco podobného usiloval, lze s úspěchem pochybovat, že by se mu dostalo byť i jen minimální podpory ze strany oficiálních míst. (Osobně a sám za sebe však prohlašuji, pokud by někdo z českých vlastenců uvažoval o projektu v podobném duchu, s radostí ho v tomto, v rámci svých jistých, i když omezených, schopností a možností, podpořím).
Zde se totiž běží o víc, o připomenutí činů obyčejných lidí, neokázalých hrdinů, kteří bojovali za český národ, za naši národní věc, a řada z nich „zemřela, abychom my mohli žít“ – ať už na sibiřské magistrále, italské či francouzské frontě, v nacistických koncentračních táborech a věznicích gestapa, v kokpitech britských letounů, na východní frontě, u státních hranic nebo v komunistických žalářích. Tito lidé snad následovali Masaryka či Beneše (jejichž úlohu nelze sice chápat jako jednoznačně pozitivní, ale rozhodně ne jako vyloženě negativní). Šlo o jedince různých povah i politických názorů – od mladočechů, sociálních demokratů, pokrokářů až po křesťanské socialisty a později od agrárníků, národních socialistů, lidovců a komunistů až po fašisty, ale všechny je spojovala jedna víra, víra v český národ, a přesvědčení o nutnosti hájit jeho svobodu a čest proti jakémukoli nepříteli, a třeba i se zbraní v ruce a za cenu vlastního života. Početně vždy představovali menšinu – dnes však mezi námi nejsou téměř žádní. Přitom náš národ lidi tohoto druhu tolik potřebuje, je samotné a hlavně jejich víru. Národní myšlenka české lidi vždy spojovala – to dnes již bohužel neplatí.
A to je hlavní důvod, proč je třeba prezentovat naši historii, odkaz minulých dob i boj našich předků za národní svobodu, a to především mladé a nejmladší generaci. Zde také tkví hlavní význam aktivit, jako jsou ty, jimiž se zaobírá Miloš Trnka, a jichž by si měl cenit a podporovat každý slušný Čech. Jde o to, aby synové a dcery českého národa v případě nutnosti byli schopni v nerozborné jednotě bojovat proti všemu, co národ ohrožuje – i proti, řečeno slovy Mirka Šťastného (KPV), „zločinnému nacismu, zrůdnému komunismu i současnému zvrácenému pseudohumanismu“.
Závěrem nechť zazní výzva Miloše Trnky, obracejícího se na všechny slušné české lidi: „Jako člověk s národní hrdostí, který se otevřeně hlásí k činům svých předků, prosím všechny, jimž záleží na odkazu našich předků – podpořte nás při realizacích výstav nebo vstupem do nově založeného občanského sdružení Paměť československých legií. Prosím všechny potomky našich legionářů, máte-li nějaké dokumenty, fotografie, materiály či jiné věci, kterými bychom mohli naši stálou expozici obohatit, půjčte nám je.“

Pamětní síň I., II. a III. odboje
II. Základní škola
Školní náměstí 628
391 02 Sezimovo Ústí
Kontakt:
Miloš Trnka
tel.: 775 274 052
e-mail: cslegio@seznam.cz

zdroj: Národní myšlenka