Napsal: Pavel Malý

Přinášíme vám volné pokračování úvahy uveřejněné na našem webu dne 10.9.2006 (viz zde). Redakce

Všimli jste si, že většina lidí včas nepozná, když je spekulanti a jiní podvodníci okrádají? Šejdíři jsou až do dokonání svého zločinu milí, snaživí a předstírají, že chtějí pro nás jen dobro. Jsou jako cizopasný hmyz, který nám saje krev. Ani necítíme, když se klíště po našem těle přikrade na příhodné místo a zabodne se. A těch starostí co způsobí, když do nás vpustí infekci…

Cestujete-li prostředky hromadné dopravy, všimli jste si, jak rychlí jsou někteří příslušníci přistěhovalých etnik? Hbitě obsadí volná místa k sezení. A nám, domácím, nezbude než při jízdě nepohodlně stát. Je to jako v běžném životě: všeobecně jsou přistěhovalci draví a připraveni chopit se každé příležitosti, jak se prosadit, získat výhody i se zmocnit našeho majetku. Zvláště někteří projevují vlastnosti, pro které byli nesnesitelní ve své původní domovině. Jsou čilí jak myši, když nám plení zásoby. Za to je přece nemůžeme obdivovat, jak nám káží multikulturalisté, kterým vadí ucelené národy Evropy a podporují migraci.
Z mnoha skupin přistěhovalců, kteří si počínají příživnicky a přisávají se na tělo našeho českého národa, jsou zatím nejviditelněji organizováni Vietnamci. Na rozdíl od mocipánů v Československu a následně v České republice, Němci a Poláci rychle rozpoznali neblahé působení Vietnamců a razantně jim omezili pobyt ve svých státech. Tím snížili i přítok infekce kriminality a jedu drog, které do každé společnosti zanáší problematické přistěhovalectví a jakobyturistika.
V poslední době můžeme pozorovat, že naši policisté, celníci a živnostenské úřady provádějí intenzivnější kontroly Vietnamců na tržištích. Bylo by tomu tak, i kdyby se neozvaly bohaté zahraniční firmy? Vždyť již dlouhodobě českým podnikům a našemu státu jako celku vznikaly škody pašováním a napodobováním tabákových výrobků, textilu, obuvi a jiného průmyslového zboží. Trestuhodnou nevšímavost politických mocipánů si nevynucovala jen dovednost vietnamských úřadů podporovat své občany v zahraničí. Mocipáni si zřejmě uvědomovali, že nejsou schopni dostát své povinnosti zajistit blahobyt celé české společnosti, a tak její postižené většině dovolili levně nakupovat pochybné zboží od Vietnamců. Mírnili tím její nespokojenost, ale to je dočasné. Už nepomohou sliby lepších zítřků stoupáním od dna, kam uvrhli české národní hospodářství. Výbuch protestů chudnoucích občanů nastane, až na ně plně dopadnou následky okrádání českého národa a jeho státu.
Vietnamci totiž nejsou jediní, kteří vysávají české národní bohatství, jež má chránit a podniky do něho patřící spravovat náš stát. Například nyní bylo přiznáno, že si zahraniční firmy jen za loňský rok odčerpaly téměř 100 000 000 000 Kč (sto miliard) zisků. Kolik peněz uniklo ilegálně, se pochopitelně nedozvíme. S tím je svázán hrozivý rozpor, že Češi ve své vlastní zemi otročí cizím podnikatelům. Až na pár zbylých, které jsou také na řadě, byly již zcizeny, a navíc naprosto nevýhodně, nejdůležitější součásti struktury našeho národního hospodářství. Tím byla zničena jeho sebezáchovnost i naděje na jeho prosperitu. Tragédií je pak také úbytek ploch zemědělské půdy.
K nápravě náš stát velmi nutně potřebuje ve svém vedení opravdové národohospodáře a vlastenecké politiky. Stát není špatným hospodářem, jak prohlašují privatizátoři národních podniků. Mají v hlavách touhu po pro ně výnosné kolaboraci a korupci spíše než čistě ideologickou zběsilost hlasatelů globálního soukromničení. Nikoli stát, ale političtí manipulátoři a úředničtí vyhoněnci v jeho vedení jsou pro náš národ špatnými hospodáři. A právě tito, kteří si pěchuj í své torby a hnízda jako křečci, demagogicky žvaní společensky rozvratný blábol: „Každý se postarej sám o sebe.“ Když jsou upozorněni, že mluví jen za sebe a jejich „státnická” instrukce pro občany je nesmysl pro závislost jedince na organizaci státu a oni to jsou, kdo českému národu a jeho státu nejvíce škodí, mají pohotově módní odpověď: „Děláme jen svou práci“. To je další strašlivý blábol. Jím chtějí ti, kdo ho pronášejí, sejmout ze sebe osobní odpovědnost za své počínání a vyhnout se trestu. Podobně se vymlouvali váleční zločinci, než bylo nevývratné potvrzeno, že nedbali své mravní odpovědnosti, kterou nese každý člověk.
Vietnamští přistěhovalci reagují na výše zmíněný policejní zájem o jejich pašované a napodobované zboží. Pokud již na tržištích zbohatli, kupují si tzv. kamenné obchody. Oficiálně se orientují na méně rizikovou činnost. Ta ostatní, včetně praní špinavých peněz, zůstává skryta. Stále častěji je vidíme, jak s vemlouvavou úslužností kšeftují v pohostinství, v trafikách, v prodejnách s textilem, s potravinami, s ovocem a zeleninou, se smíšeným zbožím apod. Žádné hodnoty nevytvářejí, ale vydělávají na překupování a prodeji zboží. To ostatně dělá většina přistěhovalců, kteří se u nás vrhli na obchod, pokud se nevěnují jiným výnosným spekulacím. Aby upevnili svůj pobyt u nás, kupují si těhotenství nebo sňatky u morálně pokleslých občanů našeho státu. Tak se na úkor našeho národa nebezpečně formují některé skupiny vzájemně si pomáhajících nepřizpůsobivých přistěhovalců.
Mnozí Češi si neuvědomují, že se do naší země přistěhovávají jinak založení Vietnamci, než tomu bylo před zhruba dvaceti lety. Tehdy se u nás učili a odcházeli zpátky domů, aby tam využili nabyté zkušenosti, zakoupené šicí stroje, jízdní kola apod. Dnes k nám přicházejí takoví, kteří se zde chtějí usídlit a odsávat náš majetek pro sebe a pro své rodiny ve Vietnamu, což je jejich státem podporováno. My máme být uchváceni jejich skromností a obchodní snaživostí a nevšimnout si, jak je nám podvodnicky saháno do kapsy lákavostí a lácí zboží pochybného původu a kvality.
Neblahou situaci komplikuje i všeobecná propaganda, že domácí obyvatelstvo musí být tolerantní k cizím přistěhovalcům. Po hrozných zkušenostech s Němci a Poláky, kteří nás svojí přistěhovaleckou politikou připravili o velké části historického území českého státu, musíme být velmi kritičtí k takové propagandě. Zvláště, hlásají-li ji třeba i občané našeho státu, ale ve své podstatě cizinci, a v jejich žoldu nebo v ideologickém područí různí pseudohumanisté. Známe dobře jejich cíl. Chtějí rozvrátit jednotu našeho národa. Když strpíme přistěhovalectví nepřizpůsobivých cizinců, začnou se v naší zemi roztahovat. Zprvu chtějí zvláštní ohledy, pak menšinová práva a potom stále více a více.
Všimli jste si například těch Cikánů, kteří se nechtějí přizpůsobit a zneužívají politických zmatků? Na rozdíl od svých smířlivějších druhů si přejí, abychom je nazývali „Rómové“, ačkoli stále patří ke stejnému etniku a nemají žádného práva, aby měnili náš slovník mateřského jazyka. Vyžadují, abychom jim ve všem pomáhali a tolerovali jejich nepříjemné zvláštnosti, k nimž patří sklony k příživnictví a k násilí. A protože se jim u nás daří, rostou jejich počty vyšší porodností a dalším přistěhovalectvím ze Slovenska a jiných zemí. Už si usmysleli, že bude-li to tak dále pokračovat, zmocní se vlády nad naší zemí. To jsou přehnané ambice, ale mohou se snažit získat podíl na správě našeho státu. Kdybychom neznali důvody, byla by to neuvěřitelně rychlá expanze, vždyť za první republiky bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celkem trvale usídleno přibližně 300 Cikánů. Mají příznivce, kteří v našem státu prosazují své vlastní zájmy. Na otázku, proč podporuje Cikány, Fedor Gál odpověděl: „My Židé se umíme o sebe postarat, a to Romové neumějí.”
Nehledě na ohrožení naší národní kultury, bezmeznou vstřícnost a ohleduplnost nemůže projevovat žádný rozumný český občan, když mu přistěhovalci působí ztráty v peněžence, v zaměstnanosti, v podnikání a potažmo i na majetku jeho obce a státu. A o veřejný majetek se musí občané neméně dobře starat jako o svůj. Vždyť to, co ztratí obec a stát, o to se umenší jejich možnosti pomáhat svým občanům, když se například dostanou do životní tísně.
To jsou samozřejmé úvahy o vztahu Čechů ke svým veřejným institucím, které by jim měly sloužit. Různé chorobné společenské příznaky však ukazují, že našemu českému národu je náš stát zcizován, neboť neplní úkoly tak, jak je povinen. Jedním z těchto symptomů je nízká porodnost českého obyvatelstva a emigrace kvalifikovaných a talentovaných Čechů za lepším uplatněním. Další je neobezřetná vstřícnost k přáním přistěhovalců a jejich etnických a náboženských skupin. Pokud se nezarazí tyto vpravdě zrádcovské tendence, přivodí nám v budoucnu národní katastrofu.
Chce-li se někdo cizí přistěhovat do našeho státu, musí osvědčit, že nám bude dobrým přínosem a přizpůsobí se naší kultuře. Tato zásada musí platit i v azylové politice. Cizinci je pak možné poskytnout pomoc jen po dobu, než se vrátí domů, když tam pomine život mu ohrožující objektivní společenské nebezpečí. Podobně se má postupovat při povolování trvalého pobytu. Přístup cizince k udělení našeho státního občanství musí mít ještě přísnější podmínky (srov. pravidla ve Švýcarsku).
Nesmí se dále připouštět, aby se příživným přistěhovalcům dobře žilo na náš úkor a mnozí Češi se ve své vlasti protloukali jako bezdomovci. Přitom rozlišujme nezaviněné bezdomovectví a tuláctví. To není významný jev v životě našeho národa na rozdíl od prvně jmenovaného, na kterém mají podíl chyby v právním řádu a jeho aplikaci.
Tuláctví by měla věnovat pozornost policie, aby se notoričtí vandrovníci poctivě živili například na brigádách a při nárazových nebo sezónních pracích. Problémem k naléhavému řešení je bezdomovectví, do kterého někdo upadl tvrdostí zákona, špatnou smlouvou, sobectvím svého partnera, nepřipraveností čelit nástrahám podvodníků apod. Významnou pomocí takto postiženým lidem by bylo domovské právo k obci. Člověk by ho získal nástupnictvím po svých rodičích anebo by ho obec přijala mezi své občany z jiného důvodu. Obec by pak měla povinnost se o něho postarat v případě jeho potřeby. To znamená poskytnout mu například útulek a ve velké nouzi i obživu. Současně by měla právo zasahovat do sporů o jeho bydlení, aby se mu nedělo příkoří. Dobře spravovaná obec by zajišťovala svým občanům zaměstnání, neboť potřeba veřejně prospěšných prací je nekonečná. Přijetím zákona o domovském právu by se odlehčilo velkým městům, kde nyní bezdomovci hledají útočiště.
Na závěr použijme pro názornost hledisko Božího pořádku o množství národů a jejich odlišností. Když každý svébytně rozvíjí svou kulturu, obohacují se navzájem. Odlišnosti je zdržují na jejich územích i jim je pomáhají chránit. Přistěhovalci z jiných zemí ihned upoutají pozornost domácího obyvatelstva a musí být velmi zdvořilí a přinášet prospěch, aby nebyli vykázáni. Naprosto je nepřípustné, aby se nepřátelsky organizovali nebo jakkoli hostitelskému národu škodili.