Napsal: Jan Skácel

Dne 11. listopadu letošního roku uspořádali Národní korporativisté v Hlučíně vzpomínkové shromáždění k 31. výročí úmrtí Náčelníka Španělského království Francisca Franca. Vedle obecné publicity si této události povšimla i Mladá fronta DNES, která ji dne 13. listopadu věnovala půlstránku, konkrétně A4. Tučný titulek oznamoval: „Oslavovali diktátora Franka.“ Při podrobnějším čtení pak čtenář zjistí, že podle Mladé fronty DNES v podstatě nešlo o vzpomínku na někdejšího vrcholného představitele Španělska, ale že organisátoři celé akce chtěli oslavit tak zvanou „Kříšťálovou noc“, což byl nacisty organizovaný protižidovský pogrom v roce 1938. Vzpomínka na Franca tedy měla být jen zástupná.

K doložení tohoto tvrzení si MFD vzala na pomoc ostravského historika pana Mečislava Boráka, kterému se omlouvám, že neuvádím jeho případný akademický titul, ale v citovaném článku nebyl uveden. Dotyčný pan historik pak přišel s evidentním tvrzením, cituji: „Ty pochodně, ty bubny, to jsou přesně rituály nacistů.“ Vyjadřuje-li se tímto způsobem novinář, navíc ještě v deníku, který ani majetkově není český, tak to chápu, o těchto lidech jsem si již vytvořil své mínění.
Jenže hovoří-li tímto způsobem historik, je to na pováženou. Pokud vím, tak pochodeň je dosud platný znak britské Konzervativní strany, i když její současný šéf pan Cameron uvažuje o jeho zrušení. Bubny bývají součástí každého pochodu, kdyby šel průvod Sokolů a hrála třeba hudba, tak tam budou bubny také. Jenže když chceme něco mediálně vsugerovat lidem, tak musíme pracovat s polopravdami, abychom se nakonec dopracovali k oné úplné lži. Zde uvedu jeden krásný příklad, byť již sedm let starý. Vlastenecká Fronta se v září roku 1999 účastnila jedné manifestace v Rakovníku a nesla svou novou vlajku. Protože jsem odmítl rozhovor tehdejšímu reportéru ČT s odůvodněním, že už jedno naše vystoupení hrubým způsobem zkreslil, tak se nám pan redaktor rozhodl pomstít a v reportáži uvedl, že v průvodu byla nesena vlajka Národní obce fašistické. K tomuto sdělení se okamžitě připojily Lidové noviny a Právo, to bylo přece jen opatrnější, protože tak učinilo s odvoláním na zpravodajství ČT. Já jsem tento nesmysl v prohlášení samozřejmě popřel. Věděl jsem totiž, že autory vzhledu vlajky byly dva tehdejší funkcionáři VF a mladá dívka, která nám vlajku šila, nicméně mi trvalo celý týden než jsem zjistil, jak vypadala skutečná vlajka NOF (modrá atd…). Když jsem pak při oslavách 28. října veřejně dokázal, jaké máme prolhané novináře, a toto zopakoval následně na tiskové konferenci, tak nikde nikdo ani muk. Inu, ne nadarmo se kdysi říkalo, že drzé čelo je víc než poplužní dvůr.
V druhé části svého vyjádření, směrem k Franciscu Francovi, byl již pan Borák opatrnější: „ Dnes posuzujeme osobu generála Franca jako nejednoznačnou postavu.“ Toto prohlášení mne nakonec přimělo k tomu, že snad by bylo správné si občas takové „nejednoznačné“ osoby v historickém kontextu připomenout.
Bezesporu Francisco Franco y Bahamonde byl jednou z nejzajímavějších osob poválečného uspořádání. Stejně tak zajímavou osobou byl i například Josef Broz Tito, i když jde o někoho, kdo vyrůstal v úplně jiném prostředí. Oba se dostali k moci násilnou formou, oba občas používali represivních opatření a oba pro své tábory v rámci bipolárního světa byli problematickými osobami. A oba opustili tento svět ještě před koncem studené války.
Snad by bylo dobré si v tomto hodnocení vzít na pomoc pohled vzdělané, nejen politické, ale i spisovatelské a novinářské legendy, zde mám na mysli konkrétně sira Winstona S. Churchilla. Dovolím si citovat pasáže z jeho válečných pamětí, které vyšly pod titulem „Druhá světová válka“: „ Koncem července 1936 prohlubující se rozklad parlamentního režimu ve Španělsku a rostoucí síla prokomunistických nebo anarchistických revolučních hnutí vedla k vojenské vzpouře, která se už dlouho připravovala. Ke komunistické doktríně i do příručky pro výchovu kádrů osobně sestavené Leninem patří zásada, že komunisté mají podporovat všechna hnutí na levici a pomáhat k moci slabým konstitučním, radikálním a socialistickým vládám. Ty mají pak podkopávat a při jejich pádu uchopit veškerou moc a založit marxistický stát. Ve Španělsku se přesně opakovala obdoba Kerenského éry v Rusku. Ale síly Španělska nebyly rozdrceny. Armáda si dosud uchovávala určitý stupeň soudržnosti. Zároveň s komunistickým spiknutím byl v naprostém utajení vypracován podrobný plán spikleneckého protitahu. Ani jedna z obou stran si nemohla činit nárok na legálnost a Španělé všech vrstev byly nuceni brát v úvahu Španělskou realitu. Mnohé z běžných záruk civilizované společnosti již byly zlikvidovány komunistickým vlivem, uplatňovaným v rozložené parlamentní vládě. Na obou stranách začalo vraždění a komunistická nákaza dosáhla takového bodu, že její nositelé mohli zatknout protivníky na ulici nebo je vytáhnout z postele a klidně je zabít. Značné množství těchto politických vražd bylo spácháno v Madridu nebo v jeho okolí. Vyvrcholili zavražděním konzervativního předáka pana Sotela, který do jisté míry odpovídal typu, jaký v britské politice před rokem 1914 ztělesňoval sir Edward Carson. Tento zločin byl pro generály pozemního vojska signálem k zahájení akce. Generál Franco dal měsíc předtím sepsat dopis adresovaný španělskému ministru války, v němž se jasně pravilo, že jestliže španělská vláda nedokáže zajistit normální právní zabezpečení každodenního života, armáda bude nucena zakročit. Španělsko v minulosti zažilo řadu pronumciamientos vedených vojenskými představiteli. Když poté, co generál Sanjurjo zahynul při leteckém neštěstí, generál Franco pozvedl prapor vzpoury, dostalo se mu podpory celé armády včetně řadových vojáků. Církev s pozoruhodnou výjimkou dominikánského řádu a téměř všechny elementy pravice a středu se k němu přidaly a Franco okamžitě ovládl několik významných částí země. Španělští námořníci pobili své důstojníky a přidali se na stranu, kterou brzy ovládli komunisté. Při zhroucení civilní vlády se k moci dostala komunistická sekta a jednala pak v souladu se svou výchovou. Začala trpká občanská válka. Komunisté, kteří se chopili moci, páchali hromadné masakry politických protivníků i zámožných lidí. Síly podléhající generálu Francovi jim to pak odvedly i s úroky. Všichni Španělé šli na smrt s neuvěřitelným klidem a na obou stranách bylo postříleno mnoho lidí. Kadeti hájili svou akademii v toledském Alcazaru s krajní úporností a Francovy jednotky, které si probojovávaly cestu od jihu a zanechávaly za sebou v každé komunistické vesnici krvavou stopu pomsty, je po čase vyprostili z obležení. Tato episoda si zaslouží pozornosti historiků.V tomto konfliktu jsem zachovával neutralitu.Přirozené jsem nebyl nakloněn komunistům. Jak bych také mohl, když by mne, kdybych byl Španělem, zavraždili, stejně jako moji rodinu a mé přátele?“
Podle Churchilla stála občanská válka život asi jeden milion lidí. Rozhodující mocnosti zaujali různorodý postoj: Anglie s Francii vyhlásili neutralitu a zákaz dodávek válečného materiálu, Sověty podporovaly komunisty a Hitler s Mussolinim stejně jednoznačně Franca. Občanská válka skončila v roce 1939 Francovým vítězstvím. Bylo vyhlášeno království, v jehož čele stál náčelník státu a dosti dlouho i ve funkci ministerského předsedy Francisco Franco, který až do své smrti vládl autoritativně. Katolické vyznání bylo vyhlášeno za státní náboženství. Byly povoleny dvě politické strany – Falanga a Carlisté. Parlament, tak zvané Cortesy, byl jmenován a měl víceméně poradní charakter. Po Frankově smrti měla být v plném rozsahu obnovena monarchie v čele s Juanem Carlosem, což se také stalo. Ze Španělska se stala konstituční monarchie, v jejímž rámci vyhlásil panovník i národní smíření.
Je zajímavé, že přes veškeré snahy se Hitlerovi nikdy nepodařilo vtáhnout Franca do války po bok Německa. Churchil ve svých pamětech líčí, jaká mohla vzniknout z vojenského hlediska velmi nepříznivá situace pro bojující Britanii, kdyby Franco zablokoval Gibraltarskou úžinu.a umožnil nacistickému Německu vstup na své území. Francův neutralistický postoj líčí pak Churchill následovně: „Politika generála Franca byla po celou dobu války naprosto sobecká a chladnokrevně vypočítavá. Myslel pouze na Španělsko a španělské zájmy. V životě ho nenapadlo, že by měl být Hitlerovi a Mussolinimu vděčný za vojenskou pomoc. Ale na druhé straně v sobě nepěstoval zatrpklost vůči Anglii za nepřátelský postoj našich levicových stran. Tento úzkoprsý tyran myslel jen na to, jak zabránit, aby jeho vykrvácený národ nebyl zatažen do další války. Španělé si užili války víc než dost. V bratrovražedných bojích bylo pobito přes milion lidí. Bída, drahota a těžké časy zmrazily tento kamenný poloostrov. Už žádná další válka pro Španělsko a už žádná další válka pro Franca. S takovými obecně sdílenými pocity hleděl na strašlivou konvulzi, která teď otřásala světem a takový k ní také zaujal postoj.“ Churchíll zde pokračuje v tom smyslu, že Francova neutralita Britanii vyhovovala.
Snad tolik lze v krátkosti říci o této nejednoznačné osobě, za kterou Franca pokládá mj. pan Mečislav Borák. Jistě, Franco si musil po válce zkusit svoje a trvalo to dosti dlouho, než generálové v Pentagonu přesvědčili politickou reprezentaci USA, že je nutno hledat formu zapojení Španělska do západní aliance ve vojenském slova smyslu. Jednu věc mu však není možno upřít a to smysl pro realitu a postupné kroky směřující k otevření španělské ekonomiky světu. Zde viděl trochu dále než jeho soused Antonio Salazar, který za své vlády zastavil v Portugalsku běh času.
A těm Francovým levicovým kritikům, kteří se tak rádi honosí demokracií a lidskými právy, by bylo možno položit jen jednu otázku: Jak by se asi hájil proti komunistům evropský kontinent, kdyby ve Španělsku vládli v roce 1945 bolševici?
Ono dnes lze pokládat obdobnou otázku stran Augustina Pinocheta. Jenže tam jde možná ještě o jiný rozměr, protože totiž Pinochet nechtěl poslouchat v ekonomice rady mocných tohoto světa a odmítl pokračovat ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem, který Chile vedl do katarze. A když toto učinil a začal zemi řídit po svém, nastal v jeho vlasti ekonomický rozkvět. Ale jak známo, současní mocní neradi zapomínají.