Napsal: Jan Skácel

Soudruzi komunisté se letošního roku rozhodli poněkud velkolepěji než bývalo zvykem vzpomenout 110. výročí narozenin svého někdejšího vůdčího představitele Klementa Gottwalda. Šlo to tak daleko, že někteří z nich dokonce označili našeho prvního komunistického presidenta za vzor pro dnešní mládež.
Kdybych se chtěl vyjádřit jako bulvární novinář, byl bych „s milovaným Klemou“ hotov ve dvou větách a nic na tom, co bych napsal, by nebylo v rozporu s pravdou. Jenže to by věci asi neprospělo a vulgarit v dnešní oficiální politice i v psaní našich novin máme stejně víc než dost. Jenže hodlá–li
tuto osobu glorifikovat i tak vzdělaný a relativně úspěšný politik jako je dnešní předseda KSČM pan JUDr. Vojtěch Filip, tak mi to vše připadá už na pováženou.

Kdo vlastně byl Klement Gottwald? Nemanželský syn podruhyně, který se vyučil truhlářem, v necelých devatenácti letech narukoval do války, bojoval nejprve na východní, později na italské frontě, v létě 1918 dezertoval, do konce války se skrýval, aby následně opět oblékl uniformu Československé armády a bojoval nejprve o Těšínsko a poté proti maďarské Rudé armádě na Podkarpatské Rusi. V té době uvažoval o tom, že se stane poddůstojníkem z povolání.
Koncem roku 1919 se seznámil s Martou Holubovou, se kterou se oženil až v roce 1928, i když v roce 1920 se jim narodila dcera Marta. V roce 1920 pracoval v továrně Tusculum v Rousínově, kde se jako stoupenec sociálně demokratické levice zúčastnil prosincové generální stávky a v květnu 1921 založení KSČ. Od roku 1925 je již členem politbyra ÚV KSČ a od roku 1929 generálním tajemníkem ÚV KSČ. V témže roce se stává i poslancem Národní shromáždění.
S jeho osobou je spojena ona zásadní bolševizace strany, která měla za následek odchod téměř celé tehdejší generace levicových spisovatelů z KSČ, i když prakticky všichni se, až na Jaroslava Seiferta a Josefa Horu, do strany nakonec vrátili. Co to znamenalo nejen z hlediska tehdejší doby, ale i směrem k pozdější budoucnosti? Všechny komunistické strany bez rozdílu zastávaly tezi o neustálém zostřování třídního boje, tezi, která pocházela nikoliv od J.V Stalina, ale od V.I. Lenina, kterým byla kdysi vyjádřena následovně. „Až docílíme, že ze sta milionů Rusů, bude 90 milionů komunistů, tak těch zbývajících 10 milionů postřílíme.
Lenin byl opravdu Maratem bolševické revoluce, nakonec jej málem stihl i stejný osud, nikoliv z rukou Charlotty Cordayové ve vaně, ale z rukou Fanyi Kaplanové revolverem. Pokud tomuto někdo snad nechce věřit, odkazuji jej pro ilustraci na román Michaila Šolochova „Tichý Don“, za který tento sovětský spisovatel obdržel Nobelovu dcenu. Tam jeden z hrdinů vyváží každý večer buržoasii za města, nechá je vykopat hroby a postřílí je. Pak je z této činnosti tak vynervovaný, že nedokáže pomilovat svou dívku…
To, že tento úděsně chápaný třídní boj V. I. Lenina ještě úděsněji zdokonalil Stalin a to formou hledání třídního nepřítele ve straně, jen názorně dokazuje, že se realizovala myšlenka, jejíž uskutečňování stálo desítky milionů životů, deformování přirozené podstaty člověčenství, vytváření cynického pokrytectví a lži. Nebylo zákeřnější politické doktríny než té, která byla uskutečňována pod Rudou vlajkou SSSR a za zpěvu Internacionály. A Klement Gottwald byl jen a jen uskutečňovatelem tohoto novodobého barbarství v naší vlasti. Pro nic jiného nepracoval ani v letech 1945- 1948. Stejně zákeřně a na základě všech možných slibů, které vzápětí porušil. A svého velkého učitele přežil jen o několik málo dní a z materiálního hlediska je totiž úplně lhostejné, že poslední měsíce svého života trávil v paranoidním ovzduší podezíravosti a strachu ze Stalina, na jehož základě poslal své nejbližší spolupracovníky na popraviště.
Jeho žena Marta, která jej přežila o půl roku, řekla pár týdnů před smrtí své přítelkyni Kohlerové: „Buď ráda, že nemáš děti, naši vnuci nás jednou proklejí.“ Marta Gottwaldová zemřela 28. října. A pak že není Bůh…
Tímto vzpomínáním se naši komunisté jen a jen hlásí k oné hrůzné minulosti a dokumentují tvrzení, že nejsou schopni se s ní vyrovnat. Na jedné straně plně chápu, že s ohledem na určitý národní instinkt nechtějí být druhou sociální demokracii, že nehodlají akceptovat protinárodní politiku bruselské byrokracie, na straně druhé musím chtě nechtě položit otázku, proč svou politiku nepostaví na renesanci roku 1968 a nepřihlásí se k onomu „socialismu s lidskou tváří.“ Již ono samotné heslo spjaté se jménem Alexandra Dubčeka (i když jeho autorem je Radovan Rychta) dokazovalo, jak hrůzný byl onen Stalinův a Gottwaldův socialismus. A Dubček byl ten, kdo se hlásil k národnímu obrození v Českých zemích a na Slovensku pak ke Štůrovu odkazu. Nakonec se narodil v Uhrovci ve stejném domě jako Štůr. Jenže takové myšlenky nemají s osobou Klementa Gottwalda nic společného. Pro něj všechna hesla o národní a demokratické revoluci v roce 1945 byla pouhým vnadidlem, kterým hodlal nalákat lidi do bezvýchodného bludiště komunistické hrůzy popravišť a koncentračních táborů.
Co je ještě grotesknější, je chování dnešní komunistické mládeže. 28. října letošního roku, když jsme jako každý rok vzpomínali výročí založení naší republiky, šli proti nám demonstrovat. Po vzoru anarchistů nesli transparenty s nadpisem, že nechtějí žádný národ, v rámci své pracovní náplně nám vynadali do fašistů a na závěr pak použili takových výrazů, že slovník největší spodiny je proti tomu procházka růžovou zahradou.
Tu starší členskou základnu alespoň v jistém smyslu chápu. Ono si připustit, že vlastně představy a myšlenky, kterými žili, byly zatraceny, není na sklonku života příjemná představa. V tomto směru skutečně není komunistům co závidět.