Včera bylo 55. výročí popravy Milady Horákové, nově vzpomínané jako Den památky obětí komunismu. Několik dní před tím se premiér Paroubek radil s předsedou komunistické strany o tom, jak jednat s komunistickou Čínou, kam pak odjel na státní návštěvu. Soudruh Grebeníček následně podal sociální demokracii velmi ochotnou ruku a nabídl jí společnou vládu po příštích volbách.
Na nebezpečí komunismu, plíživé bolševizace společnosti i stoupajícího vlivu otevřených bolševiků je upozorňováno poměrně často a to zdaleka nejen na našich stránkách. Přesto mě však pokaždé dokáží překvapit dvě vlastnosti: drzost a lhostejnost. Drzost bolševických vrahů a lhostejnost veřejnosti, českého národa.
Chápu, že si nějaký hlupák může říkat, jak se měl za tzv. reálného socialismu dobře. Zdravotnictví a školství zadarmo (ono sice nikdy nic zadarmo není, ale to už je jiná pohádka), levné bydlení, levné pivo a úspěchy Dukly Praha v evropských fotbalových pohárech mu zkrátka stačili.
Nechápu však tu zcela bezpochyby daleko větší část naší společnosti, tu část „nehloupou“, které je to všechno lhostejné. Komunisté mají 41 poslanců - volí je jen důchodci a ti zanedlouho vymřou. Komunistické struktury infiltrovali velkou většinu významných politických stran a obchodních firem - to je přece paranoia. Komunistická Čína je nejrychleji se rozvíjející ekonomikou, se kterou se rozvíjí i její vojenský průmysl - Čína je daleko. Komunistům rostou preference, vládnou v některých krajích a mnoha obcích, nyní dokonce mluví o spoluúčasti na vládě - stejně s nimi nikdo nemluví a mluvit nebude. Takto bychom mohli pokračovat velmi dlouho.
Osobně nevidím bezprostřední nebezpečí nějakého nového února, nové násilné znárodňování, vyhánění, věznění a popravování. O to větším problémem však je plíživá bolševizace, kdy levicový a mnohdy ultralevicový duch ovládá třeba konkrétně instituce Evropské unie a mnohde určuje to, co je politicky korektní a co se tedy smí říkat, psát, prosazovat či co si lidé vůbec mohou myslet.
Naši stalinisté jsou jen jakýmsi doplňkem, který však přesto má vypovídací hodnotu. Jestliže je volební úspěch Vlámského bloku, Britské národní strany nebo Le Penovy Národní fronty vydáván za ohrožení demokracie a div ne počátek nové světové války, volební úspěchy a účasti ve vládách bolševiků (ať už tzv. reformních nebo prakticky stalinistických) nic neohrožují.
Novinové titulky popisovaly víkendové volby v Bulharsku slovy: vyhráli postkomunisté a extrémisté. Takže postkomunisté jsou v pořádku a strana, která se staví proti vstupu do samozvaných „evropských“ struktur, nebo proti kriminalitě a přistěhovalectví (soudím jen podle novinových článků, bulharské straně Útok se tímto omlouvám za nepřesný popis jejího programu), je extrémistická a ztěžuje sestavení vlády. Kam jsme to jenom došli…
V sobotu zemřel herec Jiří Kodet, který by o nepřízni komunistického režimu také mohl vyprávět své. Včera jsem se účastnil jedné protikomunistické demonstrace, kde řečníci poukazovali na historii zločinecké komunistické strany, na dnešní nebezpečí této ideologie atd. Jen jedno heslo mi tam chybělo. Promiňte mi ten poněkud expresivní výraz, ale jedná se o citát ze známých Pelíšků: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“

František Nonnemann