Bolševismus je podobný katastrofě - přichází pro mnohé neočekávaně, následky se napravují dlouho a těžko. Příkladem budiž vyjádření V. I. Lenina v Curychu v lednu 1917, že jeho generace už nezažije rozhodující bitvy přicházející revoluce, a skutečnost, že majitel Putilovových závodů továrník Putilov volil bolševiky ještě v říjnu 1917. Pak začali být programově trestáni i ti, kteří nic neprovedli, a to je pokládáno za teror. U jeho základů stál sám Lenin, v dopise z r. 1918 uložil k ochraně nové republiky „ty, kteří by mohli být podezřelí, dát do koncentračních táborů… potrestat smrtí všechny osoby pokládané za vinné a členy jejich rodin dát do koncentračních táborů k tomu účelu zřízených…“
V roce 1930 byly sice koncentrační tábory „likvidovány“, ale jen tak, že byly přejmenovány na „nápravně pracovní“, aniž by jakkoliv byl změněn jejich režim a podmínky provozu. Až N. Chruščov zaměnil teror za pouhou represi - i on byl schopen teroru, jak ukázaly události v Maďarsku, ale k ovládání mas už stačila pouhá represe. Funkční teror neobnovil ani L. I. Brežněv, až r. 1979 opět padly 3 rozsudky smrti - v politickém procesu s arménskými nacionalisty. I dnes uznávaný Gorbačov byl manipulátorem, kupř. Američanům r. 1988 z obrazovek s úsměvem trapně lhal, že bolševici svrhli cara, ve skutečnosti ho jen zavraždili (i s rodinou, osobním lékařem a komornou); zajistila ho již Prozatímní vláda. Bolševická katastrofa se nevyhnula ani Československu, předpověděl ji E. Beneš již v roce 1924 slovy, že diktaturu zleva si dovede představit a přijmout. Jejími následky trpíme dodnes.
Přes „listopadové změny“ platí i pro dnešní „politiky“ to, co řekl Peroutka o bolševicích, že boj o moc je ta jediná strana v jejich duši. Máme zákon deklarující, že odpor proti režimu z let 1948 - 1989 projevovaný odbojem nebo jinou činností byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty; soudy včetně Nejvyššího se však tváří, že jej není třeba brát vážně. Uznaly, že Vladimír Hučín mohl režim napadat a kritizovat slovně a letáky, ale nic víc! Byl přeci zlodějem a teroristou, když měl pistoli, pušku a výbušninu, chtěl odstřelit sochu Klementa Gottwalda a výbuchem zastrašit agenta StB! Přestože neohrozil ani životy, ani zdraví osob, odsouzení z minulé éry dnešní soudy uznaly za oprávněné!
K zločinnému chaosu, který většina (z neznalosti) považuje za „právní stát“, se 22. března 2006 vyjádřil i Ústavní soud. Soudce zpravodaj Jiří Nikodým oznámil, že je legitimní, aby na případu V.Hučína před Listopadem i po Listopadu pracoval stejný soudce (Č. Duda), a mně to připomnělo slova US ministra Rumsfelda o navracení Německa do rukou poražených nacistů. Soud však prohlásil i Hučínovo „zbrojení” za legitimní součást odboje, a zrušil ostudný verdikt Nejvyššího soudu stvrzující bolševické pojetí života.
„Ústavní soud jasně řekl, že pokud si někdo opatřoval zbraně na obranu proti Lidovým milicím jako můj klient, bylo to legitimní. Toto rozhodnutí je precedentní,” řekl Hučínův advokát S. Devátý. „Toto rozhodnutí je průlomem v tom smyslu, že už normalizaci nepovažuje za jiné období než padesátá léta. Může mít velký význam pro další soudní rozhodování,” konstatoval historik Pavel Žáček s tím, že „padesátá léta byla samozřejmě vyhrocenější, ale podstata toho režimu byla pořád stejná.” V. Hučín dodal, že mu vzorem byli bratří Mašínové.
Hučín vypadal celkem spokojeně - Nejvyšší soud by se měl řídit názorem soudu Ústavního a zrušit Hučínovy „zbytkové tresty“, Hučín by se konečně mohl dočkat rehabilitace. Hučín ani nepřipomněl, že v rámci trestního řízení po česku byl r. 2001 spoután řetězy a tahán hůř než kdysi zvěř, a ač byl v r. 2005 soudem 1. stupně zbaven všech obvinění, případ se přesto vleče dál - není i to tyranie odporná jako minulý režim?
Z toho všeho, co jsem dosud shrnul, by se zdálo, že kolem V. Hučína začíná být celkem jasno. Ani Hučínovi se však nevyhýbá mrak visící nad celou naší zemí. Právo je dnešními politiky bráno stejně vážně jako dříve bolševiky a jednotlivé pilíře státní moci se nerespektují. Přestože Ústava zakotvuje závaznost rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby, prezident Klaus už odmítl uznat rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Ivy Brožové a předsednictví Nejvyššího soudu; k rebelujícímu prezidentovi se kloní i ministerstvo spravedlnosti - místo s Brožovou komunikuje s jejím zástupcem Kučerou. Kde je záruka, že v případě V. Hučína bude rozhodnutí Ústavního soudu uznáno? Proto říkám, že tak jako kolem Listopadu ‘89 je i kolem V. Hučína zatím jen „polojasno”.

František Rozhoň

psáno pro časopis Svědomí